Mimořádná událost Jiřího Havelky zdálky připomíná film „morálního neklidu“ Věry Chytilové Kalamita z roku 1980. Tam jde o to, že společenská mizerie se vtělí do obrazu železničního vagonu zasypaného lavinou. Nehybný vlak s uvězněnými pasažéry je alegorií stavu krize, která je zároveň groteskní i tragická.

V Havelkově filmu je vlak v pohybu, spíš v samopohybu, neboť ujede nešikovnému vlakvedoucímu, který se cosi vydal na něm opravovat. Dveře se zabouchnou, vlak se pomalu rozjede, strojvedoucí ho po zbytek filmu dohání. Uvnitř malého hranatého vagonu zůstane sestava cestujících, se kterými se vlak šine krajinou. V malém prostoru si uvěznění cestující postupně uvědomí situaci, začnou cirkulovat a vzájemně na sebe reagovat v modu permanentní agrese. Všichni jsou nějakým způsobem směšní, ale bez skutečné vtipnosti. Spíš jde o soubor karikatur, ale všedního typu, takový český standard vybraný kritickým okem pražské kavárny. Trouba a alkoholička, vulgární matka samoživitelka s nepříjemným dítětem, morbidní postava funebráka, žoviální a vlezlá starší žena, která jede vysypat popel svého muže, kterého převáží v termosce. Z té termosky se pochopitelně někdo brzy napije. Sestavu doplňuje trojice mladíků, kteří chtějí založit rockovou skupinu. Těm je věnováno poněkud více sympatií, nejvíce pak chlapci, který má být částečně Rom. Ten se stane cílem agrese tlustého xenofoba, což je v pojetí současného uvědomělého myšlení myslivec, starší tlustý chlap, který nesnáší „čmoudy“. Pak je tam ještě jedno přemoudřelé dítě, stařec pod kabátem a na záchodě se polovinu filmu schovávající dívka v převleku za reklamního papouška, která přišla o kostým, tak se stydí. Pestrá směsice. Postupně se ti lidé málem pozabíjejí, zdemolují vlak a přivedou se do nepříčetného stavu, v němž nechybějí odkazy na český rasismus a antiislamismus. Děje se to zvláštní oklikou, třeba když karikovaný český muž čte Houellebecqovo Podvolení, které pak onomu islamofobnímu myslivci poslouží jako důkaz jeho spojení s teroristy. Takových důmyslně nejapných scén je tam víc, přičemž jejich hodnotu zvyšuje mimořádný výskyt takzvaných hlášek, které si říkají o vřelou reakci publika. Někdy i úspěšně.

To je situace, s níž zůstane divák hodinu a půl. Jde tedy o podobný princip jako v Havelkově debutu Vlastníci. Nazvat by se to dalo principem nesnesitelnosti uzavřeného prostoru v Čechách. Několik lidí různého typu se umístí do pasti a pak se nechají dělat to, co by normálně nikdy nedělali. Třeba šílet jako v Mimořádné události. Ta je postavena na zásadě, že životnost postavy je vytvářena nesnesitelností jejího chování. Zážitek z filmu pak závisí na sklonu diváka k masochismu. Kdo se rád dívá na něčí trapnost či baví ho nelogické chování, je spokojen, kdo je v tomto směru zdrženlivější, či mu to dokonce nesedí, má smůlu. Děj je posunován soustavou scének a gagů, které se odehrávají jakoby každá zvlášť, moc na sebe nenavazují, přičemž často se přímo navzájem popírají. Příklad: nejagresivnější postava, onen myslivec, nejdřív chce přímo zuřivě zakázat, aby matka zatáhla za ruční brzdu, neboť se to prý nesmí a mohlo by to poškodit vlak, ale vzápětí popadne kulovnici a jde ustřelit zamčené dveře. Atd. Údiv u citlivějších diváků vzbudí ona postava děvčete v papouščím kostýmu, podobá se to spíš halucinaci, vrcholící náznakovou záchodkovou sexuální scénou s oním tajemným funebrákem, spadlým sem asi ze Spalovače mrtvol.

Vlak nakonec svou jízdu ukončí. Prostě zastaví, protože už dojde palivo pro další rozvíjení frašky. Křečovité společenské groteskno se zastaví, protože ocas, do kterého se zakusuje, je už celý užmoulaný. Všichni jsou rádi, že mají tuhle mimořádnou událost za sebou. Jeden zapšklý divák si oddechne a děsí se, co o tom napíše v recenzi.

Mimořádná událost. Režie Jiří Havelka, scénář Jiří Havelka a David Dvořák. Kamera Martin Štěpánek. Hudba Martin Hůla. Hrají: Jana Plodková, Igor Chmela, Jenovéfa Boková, Jaroslav Plesl, Alois Švehlík, Ctirad Götz, Tereza Marečková…