O původu viru SARS-CoV-2 se posledního čtvrt roku vede zajímavá debata, hlavně v USA. Teorie o tom, že virus nepřeskočil na člověka v přírodě, nýbrž ve Wuchanském virologickém institutu, známá jako teorie laboratorního úniku (lab-leak), je dnes silnější než kdy předtím. Jsou popsané pozdější manévry čínské strany, jako je ničení vzorků viru, ví se, že už v listopadu 2019 trojice vědců z Wuchanského virologického institutu onemocněla nemocí s příznaky později typickými pro covid-19. Jistěže důkaz na úrovni doutnající hlavně není a zřejmě nikdy nebude, Donald Trump ale jaksi jménem světa žádá po Číně deset bilionů dolarů jako kompenzaci za nesmírné škody způsobené virem a lockdowny (které Peking dosti agresivně promoval).

Hypotéza lab-leak je v oběhu skoro stejně dlouho jako virus samotný, až do letošního jara jí však bylo dovoleno pohybovat se pouze na okraji veřejného prostoru. Donald Trump se jí chopil loni v dubnu, ale nepracoval s ní nijak systematicky. Posléze se na ni dalo narazit nejspíš tak na webech a v časopisech považovaných za konspirátorské, ultrapravicové, extremistické.

Pomyslnou čáru do salonů teorie překročila až letos v dubnu, ať už obsáhlým rozborem bývalého vědeckého redaktora New York Times Nicholase Wadea, nebo texty v deníku Washington Post. V Bílém domě je mezitím pevně usazen Joe Biden, což zjevně mnoha lidem, kteří by nesnesli představu, že se jejich názor v něčem kryje s Trumpovým, umožnilo podívat se na věc s otevřenou myslí.

V řadě těchto objevitelských článků zaujal 3. června důležité místo měsíčník Vanity Fair. Nejzajímavější je na něm popis soubojů uvnitř americké vlády o to, zda je vůbec přípustné prezidentově oblíbené hypotéze věnovat pozornost. Autorka článku například popisuje poradu na ministerstvu zahraničí, kde část osazenstva dožadující se tlačit na Čínu k větší transparentnosti dostává od jiných účastníků varování, ať neotevírá Pandořinu skříňku. Nikoli z nějakých ohledů na vládce v Pekingu, ale protože by zájem o wuchanský institut vynesl na světlo fakt, že americké vládní granty pro tamní virologický institut šly přímo na experimenty s viry známé jako „gain of function“ – což je v podstatě genetická úprava virů, kdy virolog s nejlepším úmyslem odhadnout chování viru po nějaké budoucí mutaci tu mutaci vytvoří. Nechuť se v tomto výbušném aspektu celé pandemie šťourat charakterizuje i značnou část vědecké obce. Jedna v textu citovaná kapacita to glosuje slovy, že Wu-chan má potenciál stát se pro obor virologoie tím, čím se stal Černobyl pro jadernou fyziku.

Z tohoto příběhu vystupuje jako leitmotiv něco, co už jsme mohli tušit i z jiných velkých témat, která poznamenala Trumpovu éru: nezanedbatelná část vládního aparátu nápady tohoto nekonvenčního prezidenta nevítala a snažila se je zhatit. V našem příběhu například část ministerstva zahraničí postupuje proti vůli ministra Mikea Pompea. Hlavu do písku strkají i tajné služby. Vysoce postavený člen Trumpovy Národní rady pro bezpečnost reakci vládního aparátu na první Trumpovy zmínky o možnosti lab-leak přirovnává k procesu „tvorby protilátek“. Nemocí, s níž organismus federální vlády takto zápasil, byly údajné předsudky tehdejšího prezidenta vůči Asiatům, tedy rasismus. Obava z toho, že mohu vypadat jako rasista nebo rasistovi s oranžovou hřívou dodám argumenty, vedla nepochybně i většinu médií k tomu, že se nad takovou náhodou, jakou je přítomnost ústředního pracoviště pro výzkum netopýřích koronavirů v centru pandemie, po celý Trumpův mandát nepozastavila.

Když tedy dnes Trump vystoupí s požadavkem na astronomické kompenzace Číny světu, můžeme za předpokladu, že hypotéza je pravdivá, namítnout maximálně tolik, že jeho požadavek není reálný. I tak má samozřejmě cenu tímto způsobem mluvit, protože tady nejde o to, jak se mluví s Pekingem, ale jak se mluví o Pekingu. Tamní režim, pionýr systému sociálních kreditů a vlastně i našich covid pasů, si trochu nepříznivé publicity jistě zaslouží.

„Věda“ a věda

Celá hypotéza lab-leak vrhá velmi nelichotivé světlo i na stav současné vědy. Stanovisko 27 vědců z 19. února 2020 otištěné v Lancetu poslalo každého, kdo byl ochoten na hypotézu lab-leak vůbec pomyslet, do kategorie konspirační teoretik. Takové autoritativní zaujímání stanovisek, nejlépe kolektivně, nemá samozřejmě s nepředpojatou vědou nic společného. Datový vědec z Nového Zélandu Gilles Demaneuf, který zformoval disentní skupinu vědců-pátračů po laboratorní stopě, ve Vanity Fair o této deklaraci otištěné v Lancetu říká: Působilo to jako ustavení nové ortodoxie, přibité na dveře kostela. „Každý měl povinnost je následovat. Každý tím byl zastrašen.“

Už jsme v Echu psali o zajímavé okolnosti, že organizátor tohoto provolání v Lancetu, britsko-americký zoolog Peter Daszak, mimo jiné přerozděloval granty pro „gain of function“ výzkum z Ameriky, kde na něj Barack Obama uvalil moratorium, do institutu ve Wu-chanu. Když Donald Trump loni v dubnu tento „Daszakův“ grant zrušil, 81 laureátů Nobelovy ceny si v otevřeném dopise postěžovalo na prezidentův nevědecký přístup.

Známe to už z klimatologie, že ve vědě dnes její významní reprezentanti nedobývají primárně poznání, ale granty. Pro život po pandemii nabízí příběh lab-leak stejnou lekci, jako bychom si mohli a měli vzít z nekvalitní práce našich vládních matematiků, na jejímž základě vláda dusila společnost déle, než bylo nezbytně nutné. Neexistuje nějaká neomylná „věda“. Je věda dobrá, protože otevřená, a je věda špatná, protože předem daná. Zdánlivý konsenzus odborníků bývá častěji než dřív tenký led.