„Pandemie jsou ultimátní zátěžovou zkouškou národů,“ tvrdí britský novinář Ed West na webu Unherd. Koronavirus je světová krize, jaká tu nebyla od 11. září nebo od pádu železné opony. Jenže konec komunismu se brzy ukázal jako pozitivní vývoj a teroristické útoky nezasáhly tak hluboce do každodenního života. Naopak mantrou se stalo tvrzení, že pokud budeme panikařit, tak teroristé již vyhráli. Proti nemoci však takový postup nelze uplatnit. Základní starostí každého státu je postarat se o bezpečí svých občanů a historie dokazuje, že nejlepším způsobem, jak zvládnout epidemii nemoci, na kterou není lék, je nekompromisní karanténa. Jenže takto drastická metoda je mnoha státům proti srsti. Každý tak přistupuje k problému po svém a zkouší najít vhodnou rovnováhu mezi zasahováním do života občanů a ochranou jejich zdraví.

Některé západní státy se ke krizi stavějí dost fatalisticky. Německá kancléřka Angela Merkelová prohlásila, že koronavirem se může nakazit až 70 % Němců. Bývalý šéf amerického centra pro kontrolu a prevenci nemocí Tom Frieden prohlásil, že na nemoc může zemřít až 1,6 milionu Američanů. To jsou však nejpesimističtější prognózy, které nastanou, pokud se virus bude nekontrolovatelně šířit. Příklady asijských zemí ukazují, že nemoc lze zvládnout bez obřích počtů nakažených a děsivých počtů mrtvých. Přestože čísla v Číně byla relativně vysoká, nějakých 80 tisíc nakažených a přes 3000 mrtvých, pokud bychom přijali tezi Merkelové, nemocí se mělo nakazit 980 milionů Číňanů a několik milionů zemřít. Čínský příklad ukazuje, že za cenu drastických omezení lze nemoc zastavit, a dokonce zvrátit. Čína má zřejmě nejhorší za sebou. Během tří týdnů dokázala srazit počet nových případů z dvou tisíc za den na 40 za den. Nyní hlásí již pouze jednotky případů. Účinnost možných opatření přiznává i Frieden. 1,6 milionu mrtvých uvádí jako horní hranici. Dolní je podle něho 327.

Podle expertů to Čína dokázala především díky využívání karantén, kdy uzavřela do izolace 46 milionů lidí. K omezení však nestačilo uzavřít určitou oblast, ale také zabránit lidem, aby chodili ven mimo nejnutnější případy. Z domácnosti směl ven pouze jeden člověk jednou za dva dny. Všechny obchody kromě potravin a lékáren byly zavřené. Jenže Čína je technologicky vyspělý totalitní stát s možností sledovat miliony svých občanů. Lidé z nejvíc zasažených oblastí museli při vchodu do svého bydliště nebo pracoviště skenovat QR kódy, zapisovat jméno a identifikační číslo, měřit teplotu a hlásit nedávný itinerář. Telefonní operátoři sledovali přes mobily pohyb lidí. Čínské sociální sítě WeChat a Wiebo zavedly horké linky, kde lidé mohli nahlašovat nezodpovědné chování. Některá města zavedla odměny pro „práskače“, kteří nahlašovali sousedy nedodržující karanténu. Přísné podmínky panovaly i mimo nejzasaženější oblasti. Nějaká forma restrikce se dotkla 780 milionů lidí.

Na čínské reakci na koronavirus lze mnohé obdivovat, je ale potřeba mít na paměti dvoje fakta. Zaprvé, že čínské počáteční mlčení dovolilo nemoci vyvinout se v pandemii. Zadruhé: na čínském postupu není nic nového. Je to v podstatě pouze modernější a o něco humánnější forma boje s epidemií, praktikovaná již po staletí. Středověká epidemie moru se z velké části vyhnula Milánu díky rozhodnutí rodiny Viscontiů, tehdejších vládců města, jednoduše zazdít každý dům se všemi obyvateli, kde se mor objevil. Výsledek byl, že Milán přišel jen asi o 15 % obyvatel, zatímco zbytek Evropy až o 60 %. Tento systém byl poté úspěšně kopírován v dalších stoletích.

Tato forma restrikce však není pro moderní státy přípustná. Pro svobodný, individualistický a užívající si Západ je obří sledování, potlačování občanských svobod a kontroly nepředstavitelné. V boji proti koronaviru se jim zřejmě nevyhneme. Jde to však i bez totalitářských tendencí, jak ukazují příklady dalších zemí Dálného východu. Není náhoda, že tyto země zareagovaly nejlépe, měly totiž zkušenosti s nákazou SARS, která se chovala podobně jako koronavirus.

Nejlepší obranou je prostě virus do země nepustit, jak dokázal Tchaj-wan, oficiálně Čínská republika. Ostrov leží pouhých 81 kilometrů od Čínské lidové republiky, denně ho navštíví na dva tisíce čínských turistů a v době, kdy zrovna začínala epidemie, se vracelo na Tchaj-wan z Číny tisíce lidí, aby strávili lunární nový rok s rodinami. Přesto má Tchaj-wan ani ne 60 případů (15. 3.) a daří se zabránit tomu, aby se nákaza šířila.

Vzhledem k tomu, že Tchaj-wan je ke komunistické Číně velmi podezíravý, jakmile se objevily zprávy o závažném plicním onemocnění, začal situaci monitorovat. Když 31. prosince Peking informoval Světovou zdravotnickou organizaci o několika případech neznámého zápalu plic, Tchaj-wan zahájil kontroly letů z Wu-chanu. Přes špatné vztahy s komunisty se mu podařilo sehnat povolení pro expertní tým, jenž se do Wu-chanu vydal. Po návratu hlásil, že komunisté mu zcela jistě mnoho věcí zatajili, ale i to, co viděl, jej znepokojilo. Vláda vydala pokyny pro testování a trasování. Rozmístila dezinfekce a připravila stanoviště měření teplot. Nařídila čtrnáctidenní karanténu pro navrátivší se z Číny, její plnění kontrolovala přes polohu mobilů a udělovala vysoké pokuty za porušení. Tchaj-wan díky tomu zůstává v relativním klidu. K podobným krokům přistoupil třeba Singapur a Hongkong.

Situaci bez sklouznutí k diktatuře relativně zvládá i Jižní Korea. Tam se vypuknutí nemoci ve velkém nepodařilo zastavit. Momentálně je čtvrtá nejpostiženější na světě s asi osmi tisíci případy. Korejci tvrdí, že hlavní zbraní proti šíření koronaviru je testování a trasování, čili zjišťování, s kým vším nakažený přišel do styku. Tím dokážou vyhmátnout epicentra, zastavit šíření v komunitě a minimalizovat ekonomické škody. Korejci otestovali nějakých 222 tisíc lidí a stále v tom pokračují. Na některých místech zřídili testovací „checkpointy“, v průměru země dokáže udělat až 12 tisíc testů denně, i když maximální kapacita je prý až 20 tisíc testů. Země kvůli tomu vyvinula vlastní testovací soupravy. Díky těmto opatřením Korejci tvrdí, že se jim podařilo dostat nemoc pod kontrolu, země má již to nejhorší za sebou a ekonomické škody jsou minimální. V karanténě nejsou miliony, ale pouze 29 tisíc lidí. I tak je to ale za cenu omezení svobod. Karanténa se hlídá pomocí mobilních aplikací nebo domovních obchůzek. Na trasování lidí byla nasazena armáda, zejména branci. Jižní Korea má vojenskou službu povinnou.

Analýza agentury Reuters srovnává přístup Korejců s Italy. Itálie je momentálně druhou nejpostiženější zemí s více než 25 tisíci případů a přes 1800 mrtvých. Přitom Korea i Itálie měly první případ zhruba ve stejné době, mají zhruba stejně obyvatel (Korea 50 milionů, Itálie 60 milionů) a mají podobně kvalitní zdravotnictví. Itálie je však na hranici zdravotnického kolapsu. Zprávy z Lombardie hovoří o vyřízených doktorech, nekončícím přísunu pacientů, ošetřování na chodbách a zavádění válečného třídění, takzvané triage, kdy se nemocní rozdělují na beznadějné případy, ty, kterým je potřeba pomoci, a na ty, kteří mohou počkat.

Rozdíl podle Reuters je, že Itálie vzdala trasování a testování. K tomu využívala doktory, ti ale často trávili až 12 hodin detektivní prací ve městě místo toho, aby léčili v nemocnicích. Když se počet nakažených vymkl kontrole, Italové prostě neměli prostředky na dohledání všech nakažených. Přistoupili proto k masivním restrikcím a uvalení karantény na celou zemi. Jsou tak zavřeny všechny obchody s výjimkou lékáren, potravin a trafik. Cestování je omezeno, školy zavřené. Do země dorazil čínský expertní tým.

Roli hrálo ještě několik dalších faktorů. Nemoc se v Itálii zřejmě nějakou dobu šířila nepozorovaně, což znemožnilo efektivní trasování. V Koreji většina případů šla zpočátku vysledovat k náboženské sektě. Taktéž asijské kulturní zvyky, důvěra k autoritám a silnější komunitní cítění nejspíš pomohly tomu, že lidé nařízené restrikce opravdu dodržovali, na rozdíl od individualistického Západu. I v Česku se množí zprávy o lidech, kteří karanténu pojali spíš jako prodlouženou dovolenou.

Nakonec důležitý je také počet nemocničních lůžek a ventilátorů. Asijské země díky zkušenosti se SARS jsou v tomto ohledu lépe zásobované, proto mohou pomoci většímu počtu akutních pacientů.

Z příkladů z Asie a Itálie se tedy zdá, že proti koronaviru zatím pomáhá izolace, karanténa a mravenčí dohledávání co největšího počtu případů. Přesto některé evropské země zvolily jiný přístup a snaží se koronavirus přechytračit. Vycházejí především z faktu, že u mladších ročníků má v drtivé většině nemoc lehký průběh, zatímco nejvíc ohroženi jsou senioři.

Švýcarsko ohlásilo, že přestává s testy u méně ohrožených skupin obyvatel. Vyzvalo seniory, aby se izolovali a nenavštěvovali mladší příbuzné. Návštěvy v domovech důchodců jsou zakázány. Ve zbytku populace se chystá nechat to normálně proběhnout.

Německo nejspíš přijalo strategii z migrační krize, totiž nedělat nic. Německé spolkové země jen s velkým zpožděním zakazují velké akce, jako jsou fotbalové zápasy a koncerty, školy se měly uzavřít teprve v pondělí. Hranice zatím zůstávají otevřené. Němečtí politici si však stěžují, že zavádění jednotných opatření je těžké, neboť se kříží pravomoci spolkové vlády, zemských administrativ a lokálních hygieniků. Němci mají sice relativně velký počet nakažených, asi čtyři tisíce, ale jen osm mrtvých. Je možné, že i oni to nechají prostě proběhnout.

Nicnedělání se stalo oficiální doktrínou Velké Británie, přestože země uznává, že situace je vážná. Vláda usoudila, že nejlepším způsobem boje proti koronaviru je, když se vytvoří „imunita stáda“ neboli „sociální imunita“. Čili když se velká část populace stane proti koronaviru imunní, nemoc se nebude moci šířit, a ochrání se tak i slabí členové společnost. Jenže jediný momentální způsob, jak získat imunitu proti koronaviru, je dostat ho a pak se uzdravit. Aby imunita stáda byla účinná, je podle britské vlády potřeba, aby se nakazilo minimálně 60 % Britů. Kdyby vláda přijala restrikce jako třeba Itálie, situace se může zlepšit, ale jakmile je povolí, epidemie se zase rozjede. Lepší je proto vybudovat si imunitu. Hlavní starostí je, aby se nakažení rozložilo v čase, aby nezkolaboval zdravotní systém, jak se stalo v Itálii.

Pak jsou tu ještě USA. Počet testů je tam nedostatečný, nikdo tedy neví, jak na tom země je. Prezident Donald Trump dlouho váhal s přijetím nejrůznějších opatření, bál se poškodit ekonomiku. V pátek však oznámil velké preventivní plány. Na boj proti koronaviru chce 50 miliard dolarů, víc testů a spolupráci se soukromým sektorem. Zdá se, že Spojené státy vstupují do války proti koronaviru jako do každého konfliktu, pozdě, ale rozhodnuti nepřítele udolat svou technologickou a ekonomickou převahou.

Následující týdny ukážou, který systém je nejlepší, které národy prošly krizí s nejmenšími následky, jak vydržely zatěžkávací zkoušku. Získané poznatky se budou hodit pro příští pandemii.