Ve filmu Nico, 1988, který běží v artových kinech, je zfilmovaná událost, která má pro generaci „před sametem“ mytický rozměr. Jde o koncert zpěvačky Nico a její kapely v Kulturním středisku Opatov, který se uskutečnil 4. října 1985. Pro mladší těžko vysvětlitelná věc, ale šlo o to, že se tady najednou objevila bytost, o které si většina lidí, jež věděla, o koho jde, nedovedla představit, že by se v téhle zadrátované zemi kdy objevila. 

Pak opět zmizela, ti, kteří měli to štěstí a byli tam, mohli mít pocit, že byli u nějakého tajemného rituálu nebo u zjevení. Ale ten mohli mít i ti, kteří se tam nedostali, protože úžasná a neuvěřitelná byla už ta sama věc, že „Nico, ta slavná Nico z Velvet Underground a Sladkého života, byla v Praze!“.

Ve filmu ona pražská epizoda vypadá jako vjezd kočovné party obstarožních rockových feťáků, kterým už nezbývá než brát poslední štace v nějaké potemnělé obskurní zemi s kafkovskými rysy. Na hranicích, ponořených do temné mlhy jak z Psa baskervillského, se vynořují přízraky pohraničníků s kulomety, kteří nedůvěřivě hledí na „jeté“ zápaďáky, pak se zvedne se skřípotem závora a dodávka se ženou, kterou tak či onak obdivně kontaktoval Fellini, Dalí, Warhol, Lou Reed, Jim Morrison a která má dítě s Alainem Delonem, vjíždí někam do strašidelné Transylvánie, na níž Nico zajímá jen to, jestli se tam dá sehnat heroin. To je i první, nač se zeptá vyjukaného českého pořadatele, který vypadá, že právě slezl z kolotoče. Vedle něj stojí jiný podivný týpek, dlouhán s rádiovkou a koňským profilem, který se hýkavě směje a ukazuje své zkažené zuby. Je představen jako „umělec Vladimír“ a má nejspíš představovat typ východoevropského intelektuála opozičního typu. V sále, který připomíná nějaký opuštěný monastýr, zatím klubko bizarně oblečené mládeže poslouchá recitaci Blakeovy básně Tygr. Když se konečně zjeví Nico, ke které konečně odněkud doputoval heroin, takže je její výkon patřičně démonický, začnou se diváci dosti procítěně svíjet, asi jako mladý Kaiser, když Mimikry spustily Bič boží… Vzápětí se dostaví SNB, skutečně v dobových uniformách, a pořadatel je zatčen. Vladimír v rádiovce pak vyvádí skupinu a nic nechápající Nico zadním vchodem. Kapela pak opět za tmy opouští ČSSR a míří do Polska, kde se hned na hranici zjevuje folklorní lid, jenž obsadil svíčkami osvětlený hřbitov…

Po třiatřiceti letech tak ve filmu italské režisérky Susanny Nicchiarelliové dostala svou podobu událost, u které někteří byli a mnozí by si to přáli. Nutno říct, že ne ve špatném filmu: Nico, které bylo tehdy sedmačtyřicet a byla vším možným, jen ne „úspěšnou hvězdou“, je tu především výtečně ztvárněna dánskou herečkou Trine Dyrholmovou, která ji pojala v širokém spektru od feťačky po femme fatale, ale především jako ostře inteligentní ženu, která toho zažila tolik, že je směšné ještě něco po světě chtít. Žije kdesi v řadovém domku v Manchesteru a žila by tam asi dál, kdyby ji manažer, který vypadá jak jeden z těch promotérů, kteří prodávají cviky s cvičenými pudly, nepřemluvil na turné. Vyjíždí tedy se značně nevyrovnanou partou muzikantů po Evropě, hraje v hotelích, rockových klubech, kde ji berou jako starožitnost, prostě všude možně, a v rámci této tour se objeví, kdoví proč, i v Praze poloviny osmdesátých let. Tu režisérka pojme, jak se na nás díval Západ tehdy, a jak se na nás dívá možná i teď: jako na „kafkovsky“ přízračný prostor s nadstandardním počtem pošuků s rádiovkou a špatným chrupem. Ale za to se na režisérku zlobit nebudeme. 

Příběh Nico v Československu (den před Prahou vystoupila v periferní hospodě v Brně) byl nejpodrobněji popsán jedním ze dvou organizátorů pražského koncertu (druhý byl Miloš Juřík), hudebním novinářem Vojtěchem Lindaurem: on i statečná organizátorka brněnského koncertu Lenka Zogatová jsou už tam, kde je od roku 1988 i Nico. Rozhodně Nico nehrála před klubkem komparsistů, ale před našlapaným sálem, kde nebylo k hnutí, natož k nějakému trsání. Muž s rádiovkou mohl být rastaman Aleš Drvota (1954–1987), který byl Nico představen, ale jestli někdo vypadal v té době v Praze „in“, byl to Drvota. No a pokud jde o ty esenbáky, je to pravda, Lindauera sebrali ještě během koncertu. Takže to vlastně sedí.

Nedávno, právě v souvislosti s Lindaurovou smrtí, o koncertu psal v Echu můj kolega Ondřej Štindl, který měl štěstí a na koncert pronikl. V článku naznačil, že snad nějakým nečestným trikem, budu se muset zeptat, o co šlo. Možná že předstíral, že má pro Nico heroin.