Minulý týden oslavil 40 let od svého vzniku kultovní britský sitcom Jistě, pane ministře. Seriál představil trampoty fiktivního ministra a pozdějšího premiéra Jima Hackera. Ten musel neustále zápasit o prosazení své politiky se svým tajemníkem a úhlavním protivníkem sirem Humphreym Applebym. Přestože se jedná o komediální seriál, dílo se v mnohém blíží dokumentu, který má v mnohém dodnes platnost. K pochopení brexitu by mohlo stačit vidět výborný monolog sira Humphreyho o britském vztahu k tomu, co se tehdy ještě nazývalo Evropským společenstvím. Hlavním tématem je však věčný boj mezi volenými členy vlády a nevolenými státními úředníky. Ti se považují za přirozeně lepší a zkušenější složku státní správy, neboť jsou věční, zatímco politici budou maximálně za pět let v dalších volbách vystřídáni.

Britská státní správa byla příkladem, který se snažili zkopírovat čeští reformátoři, když vznikal zákon o státní správě. Argumentovali podobně jako sir Humphrey, že je potřeba vrstva státních expertů, která zajistí kontinuitu politiky i za vlády nejrůznějších stran.

Británie se však nyní vydává opačným směrem a ukazuje, v čem je nebezpečí uhnízděné a veřejnosti se nezodpovídající státní správy. Konzervativci si již dlouho stěžují, že jejich vlády nejsou příliš výkonné, dokážou seškrtat nějaké daně, zpřísnit pár zákonů, ale opravdu velké projekty se prosazují těžko. Brexit byl protlačen jen díky referendu a dvojím volbám, a i tak ho britský „deep state“ sabotoval na každém kroku. Toryové to dávají za vinu tomu, že státní správa, univerzity, většina médií a různých polostátních institucí je prolezlá levičáky. Například konzervativní komentátor Douglas Murray kritizoval organizaci starající se o památky National Trust, že ze zahrad u hradu Sissinghurst, které patří k nejhezčím zemi, vytvořila v podstatě vzdělávací centrum o LGBT. Zahrady kdysi patřily totiž spisovatelskému manželskému páru Haroldu Nicholsonovi a Vitě Sackvilleové-Westové, kteří mimo jiné prosluli svým otevřeným manželstvím a tím, že udržovali vztahy s lidmi stejného pohlaví. Murray je přitom sám gay. Mezi konzervativci tak sílí volání po tom, všechny ředitele a vedoucí představitele vládních organizaci vyhodit a nahradit je. Na progresivní dlouhý pochod institucemi chtějí odpovědět výsadkem. Na protesty, které budou následovat, jednoduše odpovědět: Měli jste vyhrát volby. První takovou kauzou bylo vládní zablokování jmenování historičky antiky Mary Beardové do správní rady Britského muzea. Vláda to zdůvodnila tím, že Beardová je antibrexitář.

Nicméně hlavní spor bude probíhat se státní správou. Kromě koronaviru, který tam dominuje zprávám jako všude ve světě, hlavní událostí v Británii je nyní rozklad na ministerstvu vnitra. Ministryně Priti Patelová čelí obvinění, že své podřízené šikanuje. Na protest proti chování ministryně rezignoval reálný sir Humphrey ministerstva vnitra – sir Philip Rutman. Ten navíc oznámil, že vláda proti němu vedla mediální kampaň, a prohlásil, že ji bude žalovat. Opozice se postavila za Rutmana a žádá hlavu Patelové.

Otázkou je, co lze považovat u ministra za nevhodné chování a jestli státní úředníci za léta nezměkli. Rutman tvrdí, že Patelová na podřízené křičela a nadávala jim. Kdyby to měl být důvod pro rezignaci, světové vlády by se musely připravit na pořádnou čistku. Margaret Thatcherová dokázala úředníky běžně rozbrečet. Že to byla poslední efektivní konzervativní premiérka, nebude náhoda.

Konzervativci tvrdí, že ve skutečnosti nejde o chování Patelové, ale o vládní plán na zostření imigračních kontrol po konci implementačního období po brexitu. Ten zavádí bodový systém, takže šanci na trvalé usazení budou mít jen dostatečně kvalifikovaní imigranti. Liberální kruhy ho okamžitě strhaly. Konzervativci tvrdí, že spor na vnitru je součástí kampaně, jak imigrační reformu shodit ze stolu.

Nejspíše mají pravdu, i když důvodem nemusí být ideologický odpor ke změnám, ale strach úředníků, že změny jsou příliš zbrklé a nejde je včas implementovat. Jde tak vidět, že od časů sira Humphreyho se v britské státní správě nic nezměnilo a úředníci se brání všem změnám, neboť je automaticky považují za špatné. Že politici byli zvoleni se slibem tyto změny zavést, je nezajímá.

Po vítězství Donalda Trumpa se spekulovalo, že mu americký „deep state“ bude házet klacky pod nohy, ale také o tom, jestli „deep state“ vůbec existuje. V Británii je jisté, že odpověď je ano.

Britský příklad ukazuje nebezpečí toho, když se nevolená byrokracie stane příliš mocnou.