Kniha Franz Kafka a Praha / Literární průvodce Haralda Salfellnera je tak velká, aby se do kapsy kabátu spíš nevešla, než vešla, současně tak malá, aby ji člověk mohl při procházce Prahou bez obtíží držet v ruce a za chůze do ní nahlížet pro poučení. Některá místa spojená se životem Franze Kafky (1883–1924) jsou v Praze označena, jiná ne, Harald Salfellner (1962), rakouský lékař usazený, podnikající (nakladatelství Vitalis) a publikující (nakladatelství Vitalis) v české metropoli, je obstojně zná. Má odhad pro délku výkladu, jakou čtenář při jednotlivých zastaveních snese, říká to podstatné, nezatěžuje text zbytečnými podrobnostmi.

Začíná sice trochu zeširoka a hned zkraje terminologicky uklouzne („Od svých počátků v 9. století byla Praha hlavním městem českého národa“), avšak jen co se dostane ke kafkovskému místopisu, půda pod nohama se mu zpevňuje. Není divu, cesty ke všem těm domům, bytům, školám, kancelářím, kavárnám… jsou už badateli prošlapány. Stačí inteligentně kompilovat.

Na zadní straně obálky čteme, že „se tato publikace, překypující více než 150 historickými vyobrazeními (po  pravdě: není jich přes 150 a nejsou všechna historická, pár fotografií je současných, patinovaných tak, aby budily dojem starobylosti – pozn. J. S.) a hojnými citáty z Kafkova díla a korespondence, stala díky autorově (sic) hutnému vypravěčskému stylu sama pražskou klasikou“. To ne, tato kniha se žádnou „pražskou klasikou“ nestala a ani nestane, na to je příliš děravá a ledabyle redigovaná.

Například! Autor nás zavádí na náměstí Franze Kafky, kde stojí spisovatelův rodný dům, přesněji: kde stával jeho rodný dům, už dávno je tam jiný, opatřený pamětní deskou, o níž čteme: „Od roku 1956, kdy komunistické vedení země v tušení Pražského (sic) jara začalo opatrně uvolňovat svou klatbu nad Kafkou, je na vnější straně budovy umístěna pamětní bronzová deska, která je dílem českého sochaře Karla Hladíka.“ V tušení, hahaha. V německém originále (i dalších jazykových mutacích) je uveden rok 1965, popletl to tedy překladatel do češtiny, jenže autor taky. Deska s bustou je tam od roku 1966, ale ani tehdy „komunistické vedení země“ žádné tušení „obrodného procesu“ nemělo. Pomník Franze Kafky, dílo Jaroslava Róny z roku 2003, připomenut je (též snímkem jeho – pouze! – horní části), obří mechanická busta Franze Kafky od Davida Černého, obdivovaná turisty od roku 2014 v blízkosti Quadria, nikoli. Proč?

Kniha je prý „neustále průběžně aktualizována“, čteme o ní v non-fiction Španělská chřipka (i to je práce Haralda Salfellnera, autora, spoluautora či editora knih Císařské město Baden, Česká kuchyně, Karlovy Vary, Klimt, Morava, Mozart, Nejlepší české recepty, Perem a skalpelem, Pražské kavárny, Rakouské pohádky, Šumava, Vídeň atd.). Snad tak, že v tiráži teď stojí „1. české vydání“? Katalog Městské knihovny v Praze připisuje českou premiéru stejnojmennému svazku (se shodným počtem stran i shodně řešenou obálkou) s vročením 2014. To by vysvětlovalo, proč se na Davida Černého (tehdy) nedostalo. Z jakých důvodů však bylo pominuto Muzeum Franze Kafky, fungující na Malé Straně už od roku 2005? A proč se tu nepíše o Společnosti Franze Kafky, sídlící v Široké ulici v domě, kde je i Knihkupectví Franze Kafky? Mimochodem, tam i v Kafkově muzeu se Sallfelnerovy bedekry prodávají.

Ruší i drobnosti jako „Ernst Polak“ (správně Pollak), „palác Kinských“ (Golz-Kinských), „Dělnická úrazová pojišťovna“ (Úrazová pojišťovna dělnická), „ke Královské Stromovce“ (buď Královské oboře, nebo Stromovce), „dvě mostní věže Čechova mostu“ (dva mostní sloupy), „věž s dvěma hodinami“ či „po druhé světové válci“. Horší je, že autor Procesu a Zámku tady nemluví v citacích jazykem Díla Franze Kafky (1997–2007). V těch třinácti svazcích je Kafka pro současnou češtinu kanonizovaný, překlady jsou to kvalitní a zaslouží si respekt.

Tak příště?

Franz Kafka a Praha / Literární průvodce Haralda Salfellnera. Z německého originálu přeložil Pavel Cink. Vitalis, Praha 2019, 120 str.