KOMENTÁŘ

Zemřel Bruno Ganz: muž se starýma očima

KOMENTÁŘ
Zemřel Bruno Ganz: muž se starýma očima

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

V sobotu zemřel švýcarský herec Bruno Ganz, bylo mu sedmasedmdesát let, byl to významný divadelní umělec, většina publika ho ale znala z filmů. Jeho dvě nejslavnější filmové role jako kdyby se nacházely na opačných pólech morálního univerza – anděl z Wendersova Nebe nad Berlínem (a méně zdařilého pokračování Tak daleko, tak blízko) a Hitler z Pádu Třetí říše Olivera Hirschbiegela.

Sama skutečnost, že dokázal naprosto přesvědčivě ztělesnit figury tak rozdílné, je dokladem jeho hereckých schopností. Na stará kolena se z Ganze stala ikona internetu, scéna, v níž Hitler hystericky „pucuje“ generalitu wehrmachtu, se stala základem mnoha a mnoha memů, v nichž Hitlera vytáčelo, co zrovna napadlo autora titulků. A některá z těch videí byla legrační skutečně hodně. Ganz tím – předpokládám – moc netrpěl, byla by ale škoda, kdyby si ho publikum pamatovalo právě kvůli tomuhle. Pro jeho herectví totiž nebyl ani trochu charakteristický křik a afektovaná gesta, nakonec ani toho Hitlera (s výjimkou té slavné scény) nehrál takhle.

Ganzovi často stačilo nehybně stát a dívat se – v Nebi nad Berlínem většinou dělá právě tohle. Jak se říká, měl „to“ v očích. V jeho pohledu bylo vždycky cosi „starého“, už v mládí se díval očima, které jako by toho viděly skutečně hodně a dost z toho nebylo zrovna veselé. Zároveň to ale nebyl pohled životem omláceného cynika, ze všeho nejvíc vyjadřoval jakýsi účastný smutek. Ať už v roli smrtelně nemocného hrdiny Wendersova Amerického přítele (1977), nebo jako posmutnělý a znejistělý policista ve výpravném filmu Baader Meinhof Komplex.

Jedna z jeho posledních rolí byla postava Virgila (zjevná narážka na Vergilia z Dantovy Božské komedie) v Jack staví dům Larse von Triera. V závěru provádí za umělce se považujícího sériového vraha Jacka trochu šestákově vyhlížejícím peklem, poslouchá jeho konfesi a v očích má smutnou únavu z toho, jaké to pindy musí na věčnosti poslouchat.

Anděl Damiel i Adolf Hitler jsou v Ganzově podání také bytosti, které říkají nejvíce, když mlčí. Z Wendersova filmu utkví scény, v nichž se Damiel nepozorovaný pohybuje mezi lidmi, s posmutnělou sympatií nahlíží do jejich nitra a drobným gestem jim přináší úlevu. Ikonickým se stal obraz anděla na střeše kostela, nehybně střežícího rozdělené město.

Podobně i Ganzův Hitler „mluví očima“ obrácenýma někam dovnitř, do propasti, která „vůdci“ pohled vrátila a vyžrala zevnitř, dokud z něj nezůstala jen třesoucí se neurotická troska nejděsivější ne v okamžiku, kdy terorizuje okolí, ale když na něj sekretářka v noci narazí na chodbě bunkru, není z něj vidět o moc víc než černá silueta, za níž asi cosi děsivého víří.

Bruno Ganz měl skvělou tvář pro film, divák do ní mohl snadno projektovat složité emoce a herec tomu nemusel napomáhat nějakým okázalým „koncertem“. Lidská tvář je ta nejvíc fascinující krajina, říká se. V tom případě s Brunem Ganzem odešel skutečně pozoruhodný kus světa.

18. února 2019