Hned úvodem bych rád zdůraznil: smysl těchto řádek není kompromitovat ČSSD. Přes její volební neúspěch  připadá  nyní naší nestarší demokratické straně vlastně velmi významná úloha. Vím, že je v ní řada velmi slušných lidí. Byl bych jenom rád, aby situace byla jasná a aby si sociální demokraté byli plně vědomi své odpovědnosti.

Povaha dnešního režimu

Politický systém, který se u nás definitivně ustavil volbami do Poslanecké sněmovny loni v říjnu a fakticky byl stvrzen následnou prezidentskou volbou, v níž se proti Miloši Zemanovi nakonec nepodařilo postavit přesvědčivého a důstojného kandidáta,  má s parlamentní demokracií už jen málo společného. Vítězné uskupení, Babišovo ANO, vládne s podporou  extremistické SPD a komunistů. Dohromady bezmála mají ústavní většinu a nemusí pro ně být problém, ji v těch či oněch důležitých věcech s některými poslanci z dalších stran (zejm. ČSSD a Pirátů) opravdu získat. Ovládli významné funkce v Poslanecké sněmovně a hlavně, v důsledku posledních voleb do PS mají většinu ve  výborech.  Babiš navíc dokázal využít veřejných protestů proti zvolení komunisty Ondráčka do čela komise pro kontrolu GIBS k tomu, že si tam prosadil svého člověka.  Vláda neodvisí od podpory poslanecké sněmovny, ale od podpory prezidenta, který ji jmenuje. Vzhledem ke slabosti a rozloženosti dalších stran se ve významných momentech znejasňuje rozdíl mezi těmi, co podporují vládu, a těmi, co jsou v opozici. V politice mají poprvé významnou pozici, ne-li přímo převahu síly, které tak či onak problematizují naše vazby k demokratickému společenství západních zemí, tedy jeden ze základních výdobytků listopadových změn z roku 1989, a prosazují orientaci na Rusko.

Při vší často oprávněné kritice, kterou jsou u nás i na Západě zahrnovány Polsko a Maďarsko, bychom si měli připustit, že situace u nás je ještě o dost horší než v těchto zemích a naše vyhlídky jsou nevábné.

K čemu Babiš potřebuje ČSSD

Toto politické uspořádání, „Nové pořádky“ (používám termín Andreje Babiše), nejsou uskutečnění nějakého ďábelského projektu, ale jen samovolný důsledek kolektivní nezodpovědnosti. Také proto nejsou aspoň zatím zcela stabilní. A budí jakýsi nepokoj u našich spojenců a v poslední době  i v české společnosti. Není divu, jde o velmi důkladnou perestrojku demokracie. Proto má zejména Andrej Babiš, s přehledem nejsilnější hráč na české politické scéně,  velký zájem o uklidnění situace. Přesněji řečeno o jakousi celkovou anestézii české společnosti: pacient bude pacifikován,  životně důležité orgány (parlament, suverénní vláda, svobodná média, nezávislé soudy) budou bezbolestně neutralizovány, to co z něho pak zbude, bude živá mrtvola, napojená na mocenské přístroje a závislá  na jejich chodu. Politická pluralita bude fuč, skutečná demokracie se změní v demokracii potěmkinskou. A až se pacient probere z narkózy, bude už – jako obvykle v těchto případech – pozdě. Základní předpoklad je uchovat přesvědčení, že se vůbec nic neděje (nechumelismus). Proto je významné získat do party jako křoví politické uskupení s demokratickou reputací. Pokus o dohodu s ODS selhal hned v počátku, nejspíš proto, že se svými skoro 11,5% je zatím přece jen příliš velké sousto. Na oligarchově talíři je tedy nyní ČSSD.

ČSSD se Babišovi na jídelníček hodí

ČSSD si predátor vybral k snídani citlivou rukou.  Je to strana demokratická, s důstojnou minulostí a dobrou reputací. V minulých letech byla v koalici s Babišem, přesto se občas pokoušela bránit nejhoršímu (mj. i proto, že to bylo nejhorší i pro ni, viz Babišův pokus o ovládnutí „orgánů činných v trestním řízení“, zejména policie). Bohužel k němu předtím do koalice sama vlezla, Babiš po ní cílevědomě, usilovně a taky úspěšně šel, a zápas s predátorem skončil její katastrofální volební porážkou. Uvnitř strany byli přitom posíleni ti, co byli ochotni spolupracovat se Zemanem, Babišem a s komunisty a rozmetáním  sobotkovské garnitury, jež přes všechny své zvláštnosti představovala v ČSSD to výrazně lepší. Oslabený, poloomráčený pacient se nyní z posledních sil brání, ale jak se zdá, není mu to moc platné. Pokus o vzdor (ukončení jednání o koalici) netrval dlouho, jednání bylo díku údajně velkorysé nabídce ze strany hnutí ANO obnoveno a podle sobotního rozhodnutí ÚVV ČSSD má teď o koalici definitivně rozhodnout vnitrostranické referendum.

Nedozírné následky

ČSSD si zjevně od účasti ve vlídní koalici slibuje jakési pragmatické výhody, plynoucí z toho, že „bude při tom“. Součástí zdůvodnění je mj.  „bránění nedozírným následkům“. Nedozírné následky by prý nastaly, kdyby Babiš vládl s podporou Okamury, Filipa a Zemana. S nedozírnými následky má moje generace bohaté zkušenosti z roku  1969. Moje základní zkušenost je, že během bránění nedozírným následkům se pomalu, bezbolestně, ale nezadržitelně dostavuje něco, co je nedozírným následkům podobné jako vejce vejci. Příznačné je, že „nedozírné následky“ přitom jsou jakýsi mlhavý horrorový strašák. Působí na lidi smrtelně vyděšené, zbavuje je soudnosti a činí je manipulovatelnými k nejrůznějším nemravným záměrům.

Andrej Babiš samozřejmě ČSSD velmi potřebuje: tedy potřebuje ji teď,  aby chtě-nechtě poskytla krytí perestrojce české demokracie. Součástí perestrojky bude nejspíš to, že v Nových pořádcích získá pak vykastrovaná ČSSD, pokud jí vůbec bude ještě zapotřebí, postavení podobné tomu, jaké měly „strany NF“ v předlistopadovém režimu.

Co se ČSSD podařilo vybojovat

Poté, co Babiš nabídl ČSSD obnovení rozhovorů o koalici, propadlo vedení strany euforii: v nabídce je dnes už pět ministerstev, včetně vnitra a zahraničí. Všichni, zejména Andrej Babiš, zdůrazňují její supervelkorysost. Jenže co to vlastně znamená v  dnešním politickém kontextu?

Ministerstvo zahraničí fungovalo už v posledních měsících (pod Martinem Stropnickým) tak trochu jako potěmkiniáda: v citlivých věcech, týkajících se společného zájmu se spojenci (podpora zásahu v Sýrii), dokázali pana Stropnického neutralizovat prezident, premiér i kolegové (ministryně Šlechtová). Pokud ho nyní nahradí sociální demokrat, bude nástupcova pozice vůči prezidentovi, premiérovi i faktické parlamentní většině (ANO, SPD, KSČM) ještě slabší.

Ještě významnější je, co vlastně zmůže v dnešní situaci sociálně demokratický ministr vnitra. Zejména do jaké míry může  účinně bránit zneužití „orgánů činných v trestním řízení“ ať už v jednotlivých případech (kauza „Čapí hnízdo“) nebo všeobecně.  Pan Babiš si nyní najmenuje nového ředitele GIBS  a bude mít pojistku v komisi pro kontrolu její činnosti, jíž teď předsedá poslanec ANO. ANO si podrží ministerstvo spravedlnosti (dá se předpokládat, že nástupce JUDr. Pelikána bude ještě spolehlivější než on) a uplatní své pravomoci, pokud jde o státní zastupitelství. Možnosti policie i ministra vnitra budou přitom podstatně omezenější než v předchozím volebním období. Je tedy na místě se ptát: jaký má smysl v této situaci vůbec lézt do koalice? Znamená to pro ČSSD víc než strkat hlavu do chomoutu?

Marná snaha o pojistky

Asi proto ČSSD nyní přišla s dalšími podmínkami. ANO už předtím rezolutně odmítlo, že by Andrej Babiš vzhledem ke svému trestnímu stíhání nezastával funkci premiéra. Jistě, poždavek ČSSD byl pochopitelný, trestní stíhání premiéra je velký problém. Ale základní problém je celá Babišova „rodinná firma“,  obludný útvar, který nemá v demokratické politice co pohledávat. To ovšem není problém trestně právní, který by za politiky pohodlně vyřešily orgány činné v trestním stíhání a soudy, ale problém politický. Zde jsou  kompetentní veřejnost, občané, voliči. Což vůbec neznamená, že se musí čekat až na příští řádné volby do PS, nýbrž jen, že se vše musí řešit v rámci ústavy a zákonů. Nyní tedy ČSSD couvla a žádá, aby prezident odstoupil, bude-li  nepravomocně odsouzen. To jednak nemá valnou logiku, buď vadí trestní stíhání, nebo je třeba vyčkat na pravomocný rozsudek. A jednak a hlavně, nedá se to zaručit jinak  než slibem daným v koaliční smlouvě, který můžeme mít za vynutitelný jen když spoléháme na partnerovu důvěryhodnost, což by v případě pana Babiše bylo dosti dobrodružné počínání. Tím nemá být řečeno, že je tu důvod se té podmínky vzdát, nýbrž že je tu hmatatelný důvod proč s panem Babišem do koalice vůbec nelézt, proč zůstat v zásadní, důsledné opozici.

Dále: ČSSD žádá, aby se pan Babiš zavázal, že on (a tedy i celá vláda) podá demisi, jakmile  odstoupí všech pět sociálně demokratických ministrů. Má se tedy zabránit něčemu trošku podobnému situaci z února 1948.  Opět půjde o „čestné slovo“ pana Babiše, závazek je fakticky nevynutitelný  (o této stránce věci hovořil obecně před nedávnem v Právu prof. Jan Kysela) a opět záleží na důvěře, jakou ČSSD k panu Babišovi má. Pokud důvěra chybí, do koalice se neleze.

A konečně: pan Babiš by se měl zavázat, že vláda nebude přehlasovávaná virtuální a už nyní mnohdy funkční koalicí ANO – KSČM – SPD. Dtto.

To vše je ze strany ČSSD vlastně snaha nasimulovat situaci, která by korigovala nepříznivý výsledek voleb. Důvody plně chápu, taky bych si to velmi přál. Problém je jen, že to nemůže nikdy fungovat. ČSSD se tímto způsobem panu Babišovi přímo nabízí k tomu, aby s ní brutálním způsobem vyběhl.

Být v opozici dnes není ostuda, ale nutnost

A tu je třeba říci dvě věci. Především, opozice není žádný talón, do něhož spadnou neúspěšní vrtáci poté, co si vítězové voleb mezi sebe rozdělí prebendy a mocenské posty. Nýbrž funkční a důsledná opozice je to, čím se liší demokracie od různých despotických režimů. Naše dnešní situace je problematická nejen tím, že tu taková opozice v současné době není, ale především tím, že se vůbec nedá poznat, kdo vlastně opozice je a kdo ne. Proto je podstatně důležitější, aby tu vznikla demokratická opozice, která se jistě v mnohém neshodne, ale dokáže držet basu aspoň pokud jde základních zájmech demokracie. Proti jednotě musí v dnešní kritické situaci stát nikoli jednota, ale pluralita.  Je to důležitější, než aby tu „konečně“ byla silná vláda. Silná vláda bez opozice je despocie.

Je KSČM lepší než SPD?

A poslední poznámka k obnoveným jednáním ČSSD s ANO. S odvracením nedozírných následků souvisí i přesvědčení, že účast ve vládě, která bude záviset na dobré vůli KSČM, je tzv. menší zlo než vláda závislá ne dobré vůli SPD. Proto si na sobotním zasedáním ÚVV sociální demokracie  zakázala spolupráci se SPD na vládní úrovni. Nechme stranou, že to teď, v této situaci zároveň potichu znamená  „spolupráce s KSČM je povolena“, tedy implicitní zrušení bohumínského usnesení. Představa, že SPD je dnes hlavním nebezpečím, větším než KSČM, je ovšem omyl. Ne že by SPD nebyla nebezpečná, nebo snad, že se s ní spolupracovat může – nýbrž jenom to, že KSČM je ještě daleko nebezpečnější.

SPD je běžná extremistická strana, jakých je v Evropě mnoho. Ani u nás to není nic nového – viz SPR-RSČ. Ty strany nemají obyčejně dlouhou životnost – ostatně i u nás teď SPD ztrácí dech, jak ukazuje vývoj preferencí v posledních měsících.

Naopak, KSČM se pomalu vzpamatovává. Má na rozdíl od SPD skoro stoletou tradici, vypracované struktury, zažitou politickou zkušenost. Opírá se o propracovanější ideologii („marxismus-leninismus“). Ta ideologie je zavádějící, může vést – a v minulosti často vedla – k falešnému dojmu, že je to strana „levicová“ stejně jako ČSSD. Ve skutečnosti  je ČSSD s KSČM příbuzná jedině v tom smyslu, jako  je hlídací pejsek příbuzný s vakovlkem tasmánským – tedy vůbec nijak. Komunistické strany včetěně té československé byly od počátku vázány na obnovující se ruské impérium (SSSR), na jeho mezinárodní zájmy a jeho podporu. Za předlistopadového režimu fungovaly ty východoevropské jako správní orgány Moskvy. Tuto žitou minulost si v sobě nese i nereformovaná a nereformovatelná KSČM.  Jistě, v minulosti  si postupně evropští domácí pejskové všimli, že s vakovlky nemají vlastně nic společného – často se tak ovšem stalo až ve chvíli, když už je vakovlk požíral.

Příbuznost ČSSD s KSČM je zároveň optický klam a záměrná sugesce.

Vedení ČSSD dospělo zjevně k závěru, že mu v teď, ve chvílích velkého oslabení, nezbývá než  zachránit stranu spoluprací se silným partnerem, který se sám iniciativně nabízí. Je to nebezpečné poraženectví. Pro podobné vyhraněné situace platí biblické: Kdo by chtěl zachránit svůj život, ztratí jej. Je to ponaučení zcela praktické.