Nedoceněnou opovážlivostí minulého týdne je mediální křest předsedy Komise hl. m. Prahy pro udržitelnou energii a klima. Této emisní komisi, založené jen týden předtím, nešéfuje nikdo jiný než Martin Bursík. A má velké plány, které by postihly život statisíců lidí. „Pokud má teď Pražan auto se spalovacím motorem, tak by mělo být jeho poslední,“ svěřil se Bursík redaktorovi ČRo Plus tady.

V budoucnosti podle Bursíka začne hlavní město zvýhodňovat elektromobily. Na rozdíl od aut se spalovacími motory (jinak také „běžných vozů“; ano, aut, jimiž nejezdí znudění boháči, ale běžní lidé) budou elektroauta osvobozena od mýtného za vjezd do Prahy. Nejdřív to má platit pro služební auta, později i pro soukromá. Cílem není nic menšího než klimaticky neutrální Praha, ať už tento novotvar znamená cokoliv.

Nevedu teď polemiku s Bursíkovou vírou v elektroauta, o nichž v odborných kruzích panuje tolik pochybností, které každý trochu obeznámený čtenář zná zpaměti. Jde o to, že právě Martin Bursík je důkazem toho, že moderní společnosti už ztratily schopnost vyvozovat následky z osobních chyb. Tady ve funkci, která má nastavit výhybky života v milionovém městě, stanul nikoliv pouze laik, ale člověk s prokazatelně zápornou bilancí v oboru. Může být stokrát sympatický a osobně slušný, bohužel za posledních třicet let nenajdeme v české politice jednoho konkrétního člověka, který by životní prostředí poškodil víc než Martin Bursík, muž, který se vlastními slovy „věnuje ochraně životního prostředí celý život“.

Stejně jako teď prosazuje naprosto nezralou a ekonomicky nevýhodnou technologii elektroaut, před patnácti lety prosazoval biopaliva, fotovoltaiku a větrníky. Když později z návrhu zákona, který napsal jako poradce lidoveckého ministra Ambrozka, vyrostl zločin solárních elektráren, přehodil zodpovědnost na jednu sociálnědemokratickou poslankyni, která svým zlepšovacím návrhem dotace na „obnovitelné zdroje“ už jen zradikalizovala, dovedla hloupý návrh ad absurdum.

V letech 2007 až 2009 pak Bursík přímo vedl ministerstvo životního prostředí. Jako na potvoru těsně po jeho nástupu řádil na Šumavě orkán Kyrill, což mu dalo příležitost uplatnit ideologii bezzásahovosti. Sto čtyřicet tisíc metrů krychlových spadaného dřeva se nechalo na místě. Je to milník šíření kůrovce po celé České republice, jedna z velkých příčin kůrovcové kalamity.

V bezzásahovém pásmu Šumavy se dvanáct letech od experimentu stále nachází přírodní poušť. Biolog Jan Pokorný nedávno na Primě.cz zde práci ideologů na Šumavě rekapituloval těmito slovy: „Můj kolega před časem snímkoval uschlé lesní porosty z letadla. Oblast je strašlivě vysušená a povrchové teploty přesahují 40 stupňů Celsia. (...) Tento ohřátý vzduch odnáší vysoko do atmosféry množství vody, to je vzduch, který vysouší Šumavu, odnáší více vody, než dotéká řekami.“ Nebo: „Letecké i satelitní snímky jasně dokládají, že v postižených oblastech, které se podle teoretiků měly samy zalesnit, není les, ale maximálně křoví. Měření prokázala, že tamní krajina je v létě odpoledne rozpálená na 60 až 70 stupňů Celsia. Což způsobuje rychlé vysychání. (...) To je naprostá katastrofa. (...) Pokud máme v Čechách a ve střední Evropě zamezit vysychání, musíme vrátit vzrostlý les na hřebeny Šumavy...“ A  právě proudy ohřátého vzduchu, které tu stoupají do výšky, vynášejí vysoko i kůrovce, aby se potom odsud mohli volně rozlétnout po české krajině. Kdo má takové štěstí, aby měl svůj osobní podíl viny na dnešním suchu a místo, z něhož může vlastních chyb ještě využívat k propagaci dalšího riskantního experimentu?

Dokonce i Karel Schwarzenberg s jistým zpožděním označil Bursíkovu politiku na Šumavě za „volovinu“ a „závažnou chybu“. Jak tedy může strana, kterou Schwarzenberg zakládal, toho člověka znovu pustit do kokpitu? Jak je možné, že topka ve chvíli, kdy na svou kandidátku nasadila členy Bursíkovy Liberálně ekologické strany, okamžitě neutrpěla úprk voličů? S politickou obcí, v níž volení zástupci nejsou adekvátně nuceni platit za své politické chyby, zjevně něco není v pořádku. A to je dnes příklad hl. m. Prahy.