KOMENTÁŘ ONDŘEJE ŠTINDLA

Dejme šanci Tlusťochovi!

KOMENTÁŘ ONDŘEJE ŠTINDLA
Dejme šanci Tlusťochovi!

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Nastal čas sváteční, pro jednou by tak jeden mohl na toto místo napsat něco jiného než více či méně pronikavé odůvodnění, proč svět míří do horoucích pekel a nedá se s tím moc dělat. Neodpovídá to duchu Vánoc a kdoví, třeba to ani není pravda. Rozumnější je se touhle roční dobou připojit ke všem těm, kdo v médiích zásobují publikum užitečnými informacemi. Taky jednu mám. Týká se tzv. vánočních filmů.

Existují různé přístupy k tomuhle tématu. Pro tuhle zemi tradiční je kobercové bombardování domácí pohádkovou tvorbou, možná zředěnou sovětským Mrazíkem. Nechci nikomu kazit sváteční náladu, vyjadřovat se tedy nebudu. Ale bylo by co říct, o tom není pochyb. Pak tu je část – především dámského – publika, pro niž je tou nejvánočnější klasikou Láska nebeská. A skupina spíše pánského složení, pro niž je vrcholným vánočním dílem první film série Smrtonosná past, v němž Bruce Willis různými vynalézavými, věru vyčerpávajícími a pro všechny zúčastněné zhusta bolestivými způsoby likviduje bandu mezinárodních teroristů, kteří obsadili mrakodrap, do nějž si hrdinova bývalá vyrazila na vánoční večírek. To představuje jakousi alternativní nebo spíš „kontra“ možnost, projev sebeobrany proti vánočnímu sentimentu, nebo dokonce jeho okázalého popírání. My volíme jatka!

Letošní rok toho ze známých důvodů ve filmu moc nového nepřinesl. Ale právě ta kategorie vánočních snímků se dočkala obohacení, dokonce bych řekl, že zásadního. Objevil se film, který se pokouší přemostit to rozdělení mezi vánočním sentimentem a vánočními jatky. Je to snímek, který kritika za oceánem dost jednoznačně odmítla, a já s ní v něčem třeba i mohu souhlasit, charakterizoval bych to dílo mnoha adjektivy, ještě pořád si ale nejsem úplně jist, jestli by mezi ně patřilo i slovo „dobrý“. Ale někdy může být tohle kvalitativní hledisko lhostejné. Nakonec může být nejdůležitější, jestli si člověk ten který film bude skutečně pamatovat. A Fatmana s Melem Gibsonem v hlavní roli si pamatovat budu – rozhodně víc než spoustu filmů přijatých daleko příznivěji, nakonec ale jen ilustrujících převládající prostřednost.

Fatman je film, který jaksi klame tělem. Když člověk slyší, že se v něm vypráví o zestárnuvším a rezignovaném Santa Clausovi, na nějž si rozmazlený fracek z bohaté rodiny najme vraha, protože nebyl spokojený s tím, co našel pod stromečkem, představí si nějakou nabouchanou černou komedii, kde budou lítat kulky i vtípky a autoři budou průběžně pomrkávat do publika. Jenomže Fatman k téhle premise přistupuje až vážně, může to být i tím, že některé vtípky třeba úplně nevyšly, v každém případě jejich frekvence není bůhvíjak velká. Divák se spíš dočká portrétu Santa Clause v existenciální krizi, závěrečné přestřelky ve stylu akčňáků osmdesátých let, ne ale překlopené do komického absurdna nebo aspoň nadsázky. Celý ten film (nebo aspoň jeho většina) působí jako myšlený v zásadě vážně. Odehrává se ve světě, kde jde všechno tak nějak do háje, ani ty Vánoce už nejsou, co bývaly, a dělat se s tím moc nedá. Gibsonův Santa Claus působí jako zosobnění všech těch na okraj odstrčených „starých bílých mužů“, kteří měnícímu se světu nechtějí moc rozumět, protože ten svět za to ani nestojí – a tak dále a tak podobně. Nakonec je potřeba menší kataklyzma, aby se z té depky trochu dostal a duch Vánoc byl opět zachráněn, alespoň na rok.

Hlavní představitel je na tom filmu nakonec nejvánočnější. Mel Gibson je vnímaný jako velmi problematický herec a tvůrce – a existují pro to velmi dobré důvody (na rozdíl od jiných, kteří se poslední dobou dostali do hledáčku tzv. cancel culture). A taky si ty svoje excesy odnesl, jeho kariéra kvůli tomu utrpěla skutečně hodně. V posledních letech hraje jen v malých filmech rozličné kvality, od čistých „béček“ po ambicióznější filmy (viz skvělé „zpomalené“ krimi Na špatné straně). Ta série životních průšvihů se na něm ale podepsala i v dobrém, přinejmenším na jeho herectví. Dřív jsem ho moc neprožíval, ale teď má jeho tvář i herecký výraz nějakou jinou, přesvědčivější váhu, může hrát v pitomém filmu, ale stačí se na něj dívat. A nakonec. Vánoce by měly být časem naděje pro hříšné lidi. A když už nic jiného – Mel Gibson je exemplární hříšník, možná to o sobě i ví. Obsadit ho do vánočního filmu je z toho hlediska ta nejlogičtější věc na světě. A navíc mu to sekne. Dejme tedy šanci Tlusťochovi!

23. prosince 2020