Šest desek vhodných do této doby

Písně pro časy karantény

Šest desek vhodných do této doby
Písně pro časy karantény

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Hudební život v časech pandemie se omezuje na internetem zprostředkovaná vystoupení sólových písničkářů a „konferenční“ hraní kapel, během něhož každý člen přispívá ze svého obýváku. Koncertní život se zastavil, ani na tu tancovačku se člověk vypravit nemůže. Ideální čas pro seznamování se s hudbou prostým poslechem. Kupodivu pořád vycházejí nové desky, některé z nich dokonce hodné pozornosti. Týdeník Echo pro přináší výběr novinek koronavirové a těsně předkoronavirové doby, opět je to výběr značně osobní, snad vycházející vstříc vkusu posluchačů věku spíš středního, zároveň ale toužících nezacyklit se v nekonečném přehrávání kousků z dob své mladosti.

Fiona Apple: Fetch the Boltcutters

Snad žádná jiná letošní deska nebyla přijata s tak všeobecným nadšením jako páté album téhle americké písničkářky (za skoro čtvrtstoletou kariéru toho nevydala moc – docela sympatické). To uniformní nadšení může působit až podezřele, jenomže ta deska je skutečně dobrá. Fiona Apple začínala v devadesátých letech jako zázračné dítě pop music, podobné dráhy bývají většinou krátké. Na scénu vstoupila jako teenagerka v druhé polovině devadesátých let, kdy se objevila silná vlna písničkářek – hudba Fiony Apple ale byla při vší sdělnosti osobitá, ne úplně předvídatelná, nervní. K proslulosti jí tenkrát pomohl poněkud skandální videoklip k písni Criminal, v němž umělkyně působí jako sotva odrostlé dítě po značně epickém mejdanu. Fetch the Boltcutters je jaksi domácí deska, Apple ji nejenom natočila z větší části doma, ale „zvuky domova“ jsou do ní velmi organicky zakomponovány (párkrát se na správném místě ozve zaštěkání psa a podobně). Není to ale žádná domácí idyla, písně Fiony Apple jsou velmi těkavé, živé a nápadité, posluchač může mít pocit, že na něj autorka nápady až chrlí, zároveň ale dokáže udržet skladby ve smysluplném tvaru, který taky nese nějakou emoci, není jen výkladní skříní něčího talentu. Vyjadřují taky dost rozporné pocity, často související s tématem emancipace ve smyslu osvobození se. Málokdy vznikne album, které zní jinak než ta ostatní, vytváří nějakou vlastní kategorii. Fioně Apple se takové podařilo natočit.

Hamilton Leithauser: The Loves of Your Life

Hamilton Leithauser na nové desce zpívá o různých podivuhodných postavách, které potkal při toulkách světem. - Glassnote Rec

Ještě jedna doma vytvořená deska. Hamilton Leithauser na ni natočil všechny nástrojové party, občas si s ním zazpívaly manželka a dvě dcery. Je to velmi elegantní a uvolněně působící album. Leithauser patří mezi nejvýraznější zpěváky své generace, díky charakteristické barvě hlasu i způsobu, jakým staví melodie. Kdysi působil v newyorské kapele The Walkmen, docela divoké, zároveň v něčem odkazující (především na pozdějších albech) k hudbě padesátých let. A Leithauser v sobě skutečně má cosi z velkých vokalistů té doby, zároveň je ale v jeho písních jaksi neuhlazená naléhavost a exaltovanost. Taky je to autor značně literární, koncipuje svoje skladby trochu jako povídky. Je to tak i na The Loves of Your Life, kde každá píseň je portrétem nějaké postavy, možná lidí, s nimiž se umělec někdy krátce setkal a něco málo s nimi zažil. Dá se to chápat jako ohlédnutí za vlastním životem přes lidi, kteří se jím mihli. Jejich osudy mohly být všelijak rozervané, ale Leithauser z nich složil celek, který působí při vší emotivnosti velmi srovnaně, je z něj slyšet někdy skrytá, někdy až euforicky projevovaná radost (viz závěrečná The Old King). The Loves of Your Life není nápadné album, je to ale ten typ desky, která s člověkem půjde docela dlouho, když si k ní najde cestu.

The Buttertones: Jazzhound

Kalifornští The Buttertones jsou mladá kapela, ani se o nich s určitostí nedá říct, že už prorazili, možná se svých patnácti minut slávy nedočkají, možná se na scéně jenom mihnou, proletí jí nezaznamenáni. Na jejich desku Jazzhound jsem přišel víceméně náhodou. Je to ale výborné album. Asi by bylo možné ho „dekonstruovat“, vyložit ho jako sbírku vlivů a odkazů. Je v něm slyšet surf rock počátku šedesátých let, garážový rock jejich druhé půlky, zvuk dnes tolik kopírovaných postpunkových skupin let osmdesátých, někdy i ten jazz, zpěv Richarda Araizy může občas připomínat Morisseyho. Hudba The Buttertones navzdory té eklektičnosti působí úplně celistvě a přesvědčivě. Ne jako zaujímání pozice, obsazování díry na trhu, ale výraz potřeby něco vyjevit. Araiza a jeho spoluhráči dokážou vtisknout písním The Buttertones ducha, který je právě a jenom jejich, spojuje se v něm energie, potemnělá lyričnost a jakási zdrženlivá něha.

Baxter Dury: The Night Chancers

Baxter Dury - Heavenly Records

Britský hudebník Baxter Dury si důkladně osvojil stylizaci znaveného zpustlíka, který se vláčí nočním světem, nedá se ošálit jeho leskem, vidí na něm každou skvrnu, a že jich je. Všechno to glosuje s letargickou ironií, jeho už totiž nic nepřekvapí, ze všeho nejméně překvapí on sám sebe. Při vší té rezignaci si samozřejmě zachovává svou neodolatelnou svůdnost, přináší to výsledky, ale velkou radost mu to nedělá. Jeho hudba je stejně současná jako archaická, zvolna pulzující dekadentní disco, v němž se na tep basy vrství klávesy a smyčce, Duryho spíš deklamovaný zpěv se potkává s ševelením partnerek v duetech a sboristek. Zní trochu jako ostrovní Serge Gainsbourg, ovšem bez patosu a s přidaným anglickým sarkasmem. V jeho skladbách ožívají různé noční bytosti, Duryho tématem je ale spíš on sám nebo nějaké alter ego, z něhož nespouští oči a hořce se mu vysmívá. „Baxter Dury tě miluje,“ opakuje dokola sbor v závěru jedné ze skladeb na albu a nezdá se, že by to pro objekt umělcova citu mohla být velká životní výhra. V jiné písni se na svého písňového doppelgängera pokouší podívat očima přítelkyně a zaznamenává jen pána v příšerných kalhotách, s drahým účesem a pomačkaným, vyžilým obličejem. Posluchač(ka) se ale stejně nezbaví dojmu, že strávit večer ve společnosti toho člověka by mohlo být zajímavé, snad i nebezpečné. Baxter Dury je syn Iana Duryho, hvězdy britské nové vlny osmdesátých let, poprvé také vystoupil na otcově pohřbu. Písně z The Night Chancers jako kdyby zněly na jeho vlastním funuse, pobavený nebožtík by se pro tu příležitost pěkně vystrojil.

Lucinda Williams: Good Souls Better Angels

Lucinda Williamsová si zaslouží zacházení hodné královny. - Highway 20 Records

Deska, na níž nic nestojí v cestě hlasu – hluboce posazeného chrapláku, který jako by z hrdla sedmašedesátileté umělkyně vycházel bez většího úsilí, odněkud k ní přicházel a procházel jí jako duch, nebo spíš stav ducha proměněný ve zvukovou vlnu. Lucinda Williams je ikona tzv. roots music (souborný název pro tradiční hudbu černých i bílých Američanů), rozhodně ji ale nepodává historizujícím způsobem, stejně jako se nedá říct, že by ji nějak inovovala. Good Souls Better Angels je deska osekaná na kost, dvanáct písní nahraných naživo ve studiu, kapela zní přiměřeně syrově, její zvuk není ve studiu nijak zvlášť dolešťovaný, občas to zaskřípe, jak má. V něčem podobně jednoduché, snad elementární jsou i písně, které Williams napsala spolu s manželem Tomem Overym. Točí se kolem – jak se často píše osobních démonů“ a taky naděje, emoce jimi vzlínají jakoby samy od sebe, Williams to nepřehání s dramatickým přednesem, nekoná se „herecký koncert“ a vlastně ani ten pěvecký, z projevu umělkyně není znát snaha předvést se, podat výkon. Jenom se „cosi“ děje, v centru toho stojí žena, zpívá jako královna a možná o tom ani neví.

Gene Clark: No Other

Nakonec jedna reedice, vyšla koncem minulého roku. Deska z roku 1974 s vyčištěným zvukem a diskem bonusů, obsahujícím především demo verze písní z alba. No Other od Genea Clarka patří mezi „prokleté desky„, alba, která nedobře poznamenala kariéry tvůrců. Gene Clark byl v šedesátých letech krátce členem slavné kalifornské kapely The Byrds, na pozdějších sólových albech se pokoušel spojovat rock, folk a country. V první půli sedmdesátých let natočil svoje nejambicióznější desky. Album No Other vznikalo dlouho, je to taky docela komplikovaná deska, část skladeb má značně dlouhou stopáž a rozsáhlou instrumentaci, Clarka občas podporuje ženský sbor. Není to ale bombastické album, spíš několik desítek minut někdy až monumentálně znějící melancholie. Nahrávací společnost z té hudby byla logicky zděšená a desku nijak nepropagovala, zalíbení v ní nenašla ani dobová kritika, která v ní viděla exces na hranici nezamýšlené legrace. Gene Clark pokračoval v kariéře, která ovšem byla – taky kvůli hudebníkově životosprávě – značně turbulentní. Závislosti ho taky přivedly do hrobu – zemřel v roce 1991. Dnes se No Other už nikdo nevysmívá, deska je vnímána jako mistrovské dílo, které v něčem přesáhlo dobu. Výtvor posmutnělého vizionáře, který svoje představy naplnil tak důsledně, až ho to vzdálilo světu kolem.

1. května 2020