Marketingový guru Martin Jaroš vzdal vize o založení vlastní strany. Jeden z největších virálů českého Facebooku s často trefnými a vtipnými poznatky k dění v Česku si podle svých slov uvědomil, že na roli velkého lídra „není dost sexy“. O záměru vstoupit do politiky Jaroš hovořil hlavně na sociálních sítích a v několika rozhovorech.

Dával dohromady tým a učil se jezdil do Bratislavy k lidem z liberální strany Progresívne Slovensko, která sice dosud nemá zastoupení v tamním parlamentu, ale svou kandidátku dostala do prezidentského paláce a vyhrála letošní eurovolby.

Jenže jak plynul čas, začal o sobě Jaroš pochybovat. Nelíbily se mu vlastní výkony před kamerou a na demonstracích Milionu chvilek pro demokracii zjišťoval, že veřejnosti není sympatická jeho práce, kterou v českém rybníčku nejvíce proslavil Babišův „Mára“, a že ani on sám není lovebrand. Jaroš je sice zaměstnancem mobilního operátora, ale v katarské orientální despocii, což mu řada lidí s oblibou připomínala, když tepal nedostatky české demokracie.

I když se nabízí otázka, kdo v Česku lovebrand je, který politik vyniká před kamerou, a toto povolání se tu beztak těší záporné prestiži, Jaroš i pod vlivem rad služebně starších kolegů, kteří ho nabádali, aby nerozdroboval už tak rozdrobenou liberální scénu, usoudil, že udělá nejlépe, když zůstane v Kataru. Jinak řečeno – rozumně zhodnotil své možnosti, zájmy rodiny a potřeby české politiky a udělal krok vzad dřív, než v tom stihl utopit větší peníze a zničit si nadobro jméno.

Potud to není moc zajímavý příběh, nakolik Martina Jaroše znám a považuji za sympatického a chytrého chlapíka, jeho vstup do politiky mi od začátku připadal jako kolosální nesmysl. Jarošovi se ale mimoděk podařilo něco jiného. Reakce na oznámení naplno odhalily Achillovu pata českého proevropského liberála (třeba i se zálibou v kavárně) – čekání na spasitele, který nepřijde a přijít ani nemůže.

Když Jaroš své konečné rozhodnutí oznámil – jak jinak než na Facebooku –, strhla se smršť, pro vnějšího pozorovatele těžko uvěřitelná. Zcela vážně míněné příspěvky jako „teď si to budeme muset vyřešit sami“, pršící obvinění ze zrady a poživačnosti (raději petrodolary!), argumentace vlastní obětí – jedna dáma apelovala na svůj příklad, kdy se na podzim 1989 zapojila do studentských demonstrací, ač byla na rizikovém těhotenství, a potratila –, z toho všeho trčel majetnický přístup k Jarošovi a také naprosto nereálná očekávání – jen Jaroš mohl vyřídit Babiše, dokonce do měsíce, a on nechce!

Sám Jaroš správně pochopil, že nemá cenu se o roli spasitele ani snažit. „Paradoxně nejprotivnější jsou často lidi z tzv. tábora dobra. Jo, sluníčkáři, havlisti, všichni ti ušlechtilí. Jsou to totiž lidi, kteří se strašně rádi hádají a přou, jednak musí mít všechno dokonalé – furt sní o někom jako Havel, ale kdyby laskavě míň chodil za ženskýma, vypadal jako Brad Pitt a měl malou sošku dalajlámy na rameni. Prostě vtělená ušlechtilost. Je velmi těžké uspokojit tuto konkrétní skupinku lidí,“ napsal.

Nápadná byla i nulová empatie, s níž ke svému dosavadnímu mesiášovi přistupovali. Ačkoliv Jaroš přiznal, že prožívá osobní krizi, protože sen vstoupit do politiky měl od mládí a projektu už ledacos obětoval, šili do něj nemilosrdně.

Patetické kňučení a agresivita, někdy i otevřená, odpovídaly situaci, kdy někdo najde svou manželku v posteli s nejlepším kamarádem, ne když se postava ze sociálních sítích rozhodne po realistickém zhodnocení svých možností nejít do politiky. Mimochodem, ten příměr s milenkou a ženáčem se tam v tom spílání taky vyskytoval, opět nikoliv v žertu.

Pokud si z Jarošova pinožení vezme pár českých liberálů poučení, že spasitel – lhostejno, zda katarský muž pera, nadstranický vědec, „ten, kdo káže lásku“, Marek Eben, nebo Jarda Jágr (než se začal paktovat s Babišem a Čínou, to druhé sice dělá i Gretzky, ale Jardo, tobě jsme věřili!) – nepřijde, a kdo na něj čeká, zaslouží si být zklamán, pak to stálo za to.