V BUBLINĚ

Je těžké být slávistou

V BUBLINĚ
Je těžké být slávistou

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Minulý čtvrtek večer jsem strávil podobně, jako strávím tento čtvrtek večer. Koukal jsem v televizi na přímý přenos utkání Slavie Praha s anglickým Leicesterem, momentálně třetím týmem Premier League. Jako... šlo to. Člověk poslední dobou nemá moc příležitostí vidět nějakou tuzemskou entitu počínat si důstojně v mezinárodním srovnání, třeba i v situaci, kdy protivník by podle různých objektivních měřítek měl mít utkání snadno v kapse. Slavii se tohle daří dlouhodobě a to se pak člověk rád rozpomene, že kdysi na její stadion chodil s tátou zadarmo na druhou půli sledovat Františka Veselého, a je tedy vlastně celoživotní slávista, jenom na to na pár desetiletí zapomněl.

V přenosu byli po čase slyšet nějací skuteční diváci (zvyk přidávat k fotbalu v čase pandemie diváckou kulisu z konzervy považuji za otřesný), konkrétně šlo o pár stovek VIPů prokázavších se při vstupu na stadion testem, a dodržujících sociální distanci. Nu což, řekl jsem si. Právně je to asi v pořádku a osten závisti mě nijak nebodal, představa, že se tam pokouším fandit, ztracený mezi VIPy, sociálně od nich sice distancovaný, ale ne dost, mi věru nerozbušila srdéčko touhou. Jiní uživatelé ale situaci zjevně prožívali jinak, namísto mexické vlny se zvedla tuzemskými uživateli floskulí velice oblíbená vlna kritiky papalášského chování. Mezi VIPy byl totiž i někdejší ministr zdravotnictví a stoupenec lockdownů Roman Prymula. Vpuštění VIPů do ochozů bylo obecně shledáno nevkusným a vůči citům neVIPů bezohledným. Došlo k pověstnému nastartování debaty, pro vlažného slávistu mého typu měla tu nevýhodu, že mu během ní bylo důkladně připomenuto, s kým vším to svoje fanouškovské zaujetí taky sdílí.

Kolega Martin Weiss kdysi v článku označil fotbal (možná sport obecně) za zónu morálního vakua. Asi tak. Přiznávám ale, že mně se v tom morálním vakuu dýchá docela příjemně a vskutku nepotřebují být ze stavu blažené a předstírané nevědomosti vyrušován připomínáním toho, že za oblíbeným klubem stojí čínské peníze, šéfuje ho Jaroslav Tvrdík a nikoli se všemi jeho VIP fanoušky by jeden rád trávil čas. Klub i většina jeho VIPů pochopili, že mají PR problém, následovaly proto omluvy. Klubu i některých pozvaných VIPů. Láska ke Slavii u mě převážila nad ohledem na ty, kteří se teď do Edenu nedostanou. Alexandr Vondra. Možná je to tím, že dost sleduji vývoj na americké mediální a kulturní scéně, kde ritualizovaná omluva za nějaký iluzorní prohřešek často předchází pádu, nějak mě ale veřejné omluvy kohokoli za cokoli začaly iritovat. Hrdé či pyšné neomlouvání se ale taky může mít nějaké to úskalí.

Na slávistické tribuně byl rovněž třeba předseda Rady ČT Pavel Matocha. Ten na Facebooku vytkl omlouvačům, že kapitulovali před hrozbou internetového lynče, a doplnil to i následujícím postřehem: Většina hejtrů na sociálních sítích dobře ví, že je tam nikdy Tvrdík nepozve, a myslí si, že těmi hejty aspoň uleví své frustraci. Bohužel nechápou, že tímto nepomohou ničemu, ani sobě. Vysvětluji dětem, že jestli chtějí být do slávistické VIPky na pohárové zápasy jednou taky zvaný, musejí se ve svém oboru stát špičkou. Pak se s nimi budou ostatní chtít potkávat a povídat třeba o poločasové přestávce zápasu SlavieLeicester. Tak to v životě chodí. Moje děti už jsou dospělé, bohužel. Nestihl jsem je motivovat tím, že budou-li na sobě usilovně pracovat, třeba je jednou Tvrdík pozve. Protože  známá věc není vyššího a definitivnějšího uznání kvalit člověka, než je pozvání od Tvrdíka. Není svůdnější naděje, než že po letech práce, odříkání, rozvíjení talentu, bezesných nocí, smutku z toho, že se ten příkladný výkon snad nikdy nedočká uznání, jednoho dne nečekaně zazvoní telefon, neznámé číslo. Ozve se mužně medový hlas a řekne jen pár slov: Tady Tvrdík. Jste pozván. A to pak jeden samým štěstím skoro zcepení. Promne si oči, rozhlédne se kolem sebe a pochopí, že je tam, kde chtěl celý život být. Na špičce. Stručně řečeno být slávistou má taky svoje úskalí. A tímto se s vámi pro dnešek loučím a odcházím se uklidnit do morálního vakua. Snad to v Leicesteru dopadne dobře.