Sedmnáctého listopadu zpřístupnila stanice HBO ambiciózní a nákladný šestidílný seriál Bez vědomí režírovaný Ivanem Zachariášem (Pustina). Komplikovaný příběh pojednávající mimo jiné o střetu velmocenský tajných služeb v těsně předrevoluční a porevoluční Praze. Autorem scénáře všech dílů je Ondřej Gabriel, debutant, který ještě nedávno pracoval jako politický poradce, na poli audiovizuální tvorby je tedy začínající „outsider“, který ovšem vstupuje na scénu šestihodinovým a na české poměry velkoryse realizovaným dílem, které se navíc vrací k událostem, jejichž výročí se v současnosti masivně připomíná. Jejich obraz v seriálu je ale spíš chladný, soustředěný na mocenské hry. Rozhovor s ním vedl redaktor Týdeníku Echo Ondřej Štindl, který má rovněž zkušenost scenáristického outsidera, jenž debutoval filmem z prostředí komunistické tajné služby (Pouta). Interview tak někdy připomínalo konverzaci kolegů, kteří si srovnávají svoje v mnohém podobné zkušenosti.

Mluvíme spolu krátce předtím, než se seriál Bez vědomí dostane k divákům. Jste z toho nervózní?

Jsem trochu napjatý. Očekávám, že seriál vzbudí hodně rozporné reakce. Už teď se to děje.

Recenze máte, pokud vím, velice příznivé.

Ne jenom. Taky jsem si přečetl, že ten seriál je příliš studený, je v něm málo emocí. Dost mě mrzí, když se v recenzi objeví nějaké spoilery, v nichž se vyzrazuje děj pozdějších dílů seriálu.

Taky jsem si před premiérou Pout dělal tyhle starosti, měl jsem pocit, že trailer toho prozrazuje zbytečně moc. Pak ale přijdete na to, že tyhle věci si stejně nikdo nepamatuje, při sledování filmu diváky neruší, nanejvýš si při sledování nějaké scény uvědomí, že už ji viděli v traileru. Ale nemají během sledování filmu na paměti, co všechno v upoutávce viděli, a nedovozují z toho, jak se příběh bude odvíjet dál. Aspoň moje divácká zkušenost je taková. Ale budu se při přepisu snažit spoilerům vyhnout. Na druhou stranu mi přišlo, že to, co je v závěru prezentováno jako velké odhalení, je z děje evidentní už celkem brzo.

Ale vy jste jiný, specifický typ diváka, díváte se jinak, ledasčeho si všimnete. Právě proto mě zajímají reakce různých lidí, protože jejich vnímání bude různé a jejich hodnocení jistě taky. (Následovala dlouhá debata plná spoilerů, v níž Ondřej Štindl vypočítával situace, které mu přišly nepřesvědčivé, a Ondřej Gabriel přesvědčivě vysvětloval, že se tak většinou stalo kvůli nutnému krácení scénáře, z něhož pak mohly vypadnout motivace chování postav – pozn. red.)

Napsat šestihodinový seriál je spousta práce, váš příběh je navíc hodně komplikovaný. Co pro vás představovalo to hlavní téma, důvod, proč vás ten příběh zajímá, stojí za všechno to úsilí?

Situace emigranta, který se vrací domů, to místo zná a zároveň ho nepoznává, je mu nějak cizí, nezapadá do něj, patří tam i nepatří. To je zkušenost, kterou mi mnozí emigranti popisovali. A taky pohled na svět tajných služeb přes někoho, kdo s ním nemá nic společného a vůbec ho nezná. O střední Evropě se často mluví jako o hřišti, kde se utkávají zájmy velmocí. Chtěl jsem ten střet ukázat očima člověka, který mezi velké hráče nepatří a o jejich hře ani nic neví, nezná její pravidla. Tuhle nedotčenost hlavní hrdinky Marie, kterou hraje Táňa Pauhofová, jsem během přepisování scénáře ještě zdůraznil. V prvních verzích byla starší, omladili jsme ji, udělali z ní houslistku, protože hudba nějak asociuje nevinnost. Je to mladá žena, sice pochází z disidentského prostředí, ale nemá k němu nějaký silný vztah. Dlouho žila v emigraci a její původ pro ni dřív doma představoval překážku v hudební kariéře. I HBO stála o to, natočit seriál s ženskou protagonistkou, která ale je osobnostně úplně normální. Seriálů s různě narušenými nebo traumatizovanými hrdinkami se totiž teď točí strašně moc. Proto jsme také ze scénáře škrtli Mariin alkoholismus, který v něm původně byl. Chtěli jsme ji ukázat jako ženu, která zpočátku není nijak paranoidní, ví, že existuje nějaká StB, její příslušníky ale zná jako lidi, kteří v bytě rodičů občas udělali prohlídku nebo je jinak šikanovali, ne jako lidi, kteří také vyvíjejí nějakou zpravodajskou činnost. Další silné téma pro mě představovala atmosféra země v očekávání veliké změny, o níž ale není jasné, jak bude vypadat, kdy přesně přijde a jak dlouho bude trvat. Nepřijímám ty dnešní řeči o tom, jak bylo tenkrát všechno každému jasné. Snad nikdo tenkrát neměl tušení, že – slovy Petra Pitharta – je ta hruška už tak shnilá, že spadne za pár dnů.

Příběh vašeho seriálu v něčem nahrává paranoidním, třeba i konspirační výkladům událostí roku 1989. Skutečně je tak vnímáte?

Ne. Napsal jsem fiktivní příběh, nepovažuji listopad 1989 za výsledek nějaké dopředu dané hry. Jsem nakloněný věřit tomu, že se tehdy nějaké křídlo uvnitř režimu snažilo nějakou hru hrát, nějakým způsobem kormidlovat vývoj k třeba reformované verzi komunistického režimu, mám teď na mysli akci mrtvý student, ti lidé ale vůbec neodhadli sílu lidové nespokojenosti. Je ale nepřesné mluvit o těch událostech jako o revoluci, bylo to předání moci. Nechci tím nijak snižovat brutalitu zásahu na Národní třídě. Způsob, jakým se to výročí dnes oslavuje, mi ale připadá přepjatý. Asi je to mým osobnostním založením. Nemám rád kýč.

Seriál Bez vědomí bude uveden v době, kdy mezi témata veřejné debaty patří také ruský vliv, nebo dokonce ruská infiltrace. Před třemi roky, kdy jste scénář začínal psát, to tak ještě nebylo. Těm dnešním představám o zásadním vlivu Ruska vyznění vašeho seriálu může v něčem nahrávat.

Jsem alergický na to, když lidi vysvětlují veškeré problémy dneška ruským vlivem. Nepopírám, že existují fake news a ruští trollové, přikládá se jim ale příliš velký význam. Pokud vůbec tady někdo v politice jedná v režii cizí mocnosti, je to, myslím, důsledek vazeb, které vznikly až v porevolučních letech, třeba i někdy nedávno. Vnímání významu tajných služeb se podle mě pohybuje v extrémních polohách. Někdy jsou podceňovány a někdy se jejich moc zas přeceňuje. Dnes jsme ve fázi přeceňování, tím netvrdím, že tajné služby na politiku nemají žádný vliv – mají, protože politikům předkládají nějaké zpravodajské materiály. Jiná věc ale je, co si z nich ti politici vyberou.

Ve světě politiky jste se nějakou dobu pohyboval jako poradce. Byla to pro vás nějaká inspirace? Ne nutně v tom smyslu, že byste byl svědkem rejdění tajných služeb, ale člověk si představuje, že v tom politickém prostředí může někdy panovat docela paranoidní atmosféra – už vzhledem k tomu, jak se někteří politici občas vyjadřují.

V politice už nepůsobím, teď se věnuji jenom psaní scénářů. A žádnou v tomhle ohledu inspirující zkušenost z politiky nemám. Vystudoval jsem politologii, pracoval jsem pro Petru Buzkovou, Ondřeje Lišku, Milana Štecha, což jsou lidé, kteří paranoií netrpí, navíc ani nemají svou specializací k tajným službám nijak blízko. Pokud se o politice a hrách tajných služeb mluví jako o velké šachové partii, tak já jsem ji z této stránky rozhodně nepoznal. Na druhou stranu možná právě ta zkušenost ze světa politiky, který bývá hodně nudný a člověk v něm může snadno dospět k pocitu, že jenom marní čas, mě vedla k tomu, že jsem psal čistě fiktivní příběh. Dopřál jsem si svobodu neohlížet se tolik na známou historii a někdy jsem si taky dovolil se od ní odchýlit. Roky v politice mi přinesly zásadní poznání – tenhle svět není pro mě. Na druhou stranu: píšu zrovna seriál, ve kterém jsou postavy politika a jeho manželky, lidé, kteří ty scénáře posuzovali, říkají, že ty postavy působí uvěřitelně a živě, je prý znát, že jsem se v tom prostředí pohyboval. Takže to aspoň k něčemu bylo.

Jak jste se od politiky ke scenáristice vůbec dostal?

Dělal jsem divadlo, s kamarády jsme pak napsali scénář o hilsneriádě, nabízeli jsme ho všude možně, jenomže Česká televize tehdy udělala film na stejné téma a na tom jsme skončili. V HBO mi ale řekli, že se jim ten scénář líbí, i když ho nebudou natáčet, a zeptali se, jestli nemám něco jiného. Vybral jsem asi dvacet námětů, nebo spíš jenom nápadů, někdy ani to ne. Čtyři z toho byly špionážní, tenhle si vybrali. Asi za rok a něco jsem měl hotovu první verzi.

Začínající scenárista a velká nadnárodní firma. Kromě nadšení to v člověku může vzbudit taky obavy z toho, že ta výrobní mašinerie jeho dílo nějak přetvoří, uzpůsobí si ho.

Musím říct, že ke mně přistupovali partnersky, ten scénář jsme vyvíjeli společně. A připomínky, které ke scénáři vznesli, byly v naprosté většině správné. Příběh se oproti původní verzi v lecčems změnil, vypadly z něj nějaké dřív důležité postavy. Taky jsem ze začátku hodně akcentoval realismus fungování StB se vší její byrokratičností, což by asi pro diváka bylo dost nudné. Některé situace také byly v dalších verzích spíš zjednodušené. Ale mně se finální scénář oproti původnímu líbí víc.

HBO je mezinárodní společnost, víc myslí na mezinárodní publikum. Asi jste musel scénář upravovat také v tom smyslu, aby byl snáz pochopitelný i pro zahraničního diváka.

Na to dohlížel hlavně šéfdramaturg HBO Europe Steve Matthews. On říkal, kdy se scénář stává nesrozumitelný pro lidi na Západě. Šlo třeba o nějaké detaily z disidentského prostředí. Já jsem se zase snažil korigovat někdy trochu divoké západní představy o tom, jak to tady chodilo, že se každý den ztráceli lidé na ulici apod. Jinak jsem taky měl poradce, externího konzultanta CIA a sběratele špionážní techniky Keithe Meltona. Díky němu jsou v seriálu přesné repliky operativní techniky užívané britskou tajnou službou.

Sešel jste se během psaní s nějakými estébáky?

Sešel. Byla to cenná sonda do toho, jak tam probíhal každodenní provoz. Ten se samozřejmě lišil podle toho, o jakou část StB šlo, jestli zaměřenou na boj s disidenty, nebo zahraničními tajnými službami.

V čem je pro vás svět tajných služeb přitažlivý jako pro autora dramatického díla? V čem vidíte jeho mysterium, dramatickou sílu?

To drama vytváří už jenom skutečnost, že v tomhle světě nikdy nevíte, na čem jste. Nemůžete mluvit o tom, co děláte v práci a co jste se přitom dozvěděl, a ta povinnost mlčet nebo i lhát vytváří bariéru i mezi vámi a vašimi nejbližšími. Někdy při té práci překračujete hranice zákona, což věřím, že se v téhle zemi výjimečně děje i dnes. Vedete vnitřně velmi osamělý život, protože skutečně rozumět vám mohou jenom lidé, kteří vedou stejnou existenci. Je v tom nějaká tragičnost, snad až romantická. Jsou to lidé zvláštního ražení, musejí hodně lhát, pokud chtějí dělat dobře svou práci. Samozřejmě je rozdíl mezi tajnou službou totalitního a demokratického státu.

Ta lež může být zároveň projevem věrnosti, loajality, tyhle dvě charakteristiky se přitom ve světě nás, normálních smrtelníků, vylučují, v něm platí, že kdo je loajální, nelže. Nějaká osamělá tragičnost v tom je. Přiznávám ale, že moje setkání s bývalými estébáky při psaní Pout obraz tragické romantičnosti nijak nepotvrzovala. K tomuhle, jak říkáte, taky dost byrokratickému světu ale patří zvlášť ve střední Evropě taky nějaká grotesknost. Vždycky mi dělalo dobře, když se na projekci Pout diváci v sále taky smáli, přestože ten film je dost temný. Protože ukazuje také svět, který je nějakým studeným způsobem dost směšný. Váš seriál ale působí důsledně vážně.

Pár drobných fórků tam je. Třeba tam jsou garáže Flora jako odkaz k pověstnému filmu Kamarád do deště z osmdesátých let. Nebo je tam malá postava Martina Sitty jako kšeftmana s auty s exkluzivním účesem.

Seriál Bez vědomí vyznívá dost pesimisticky. Jste pesimista?

Jsem velký pesimista v pohledu na ekologii a budoucnost planety. Taky jsem celoživotní levičák starého typu, ale moderní progresivistická levice mě dost štve. Vadí mi sebemrskačství v pohledu na západní civilizaci jako celek i v pohledu na českou společnost. Slyším někoho stěžovat si na to „naše švejkování“, ale já mám Švejka hodně rád a jsem hrdý na to, že vznikl tady. Zároveň si myslím, že tenhle národ má na víc, třeba zrovna na poli kultury, kde se oba pohybujeme. Byly časy, kdy jsme víc dokázali.