Republika s korunou? Nesmysl historický, kulturní i logický, zněly výhrady. Monarchistický název nicméně zvítězil a přežil i komunisty. Výstava 100 let česko-slovenské koruny v Císařské konírně Pražského hradu byla prodloužena do 12. května. A tělo stoleté dámy z oceli „postříbřené“ niklem se stále těší výborné kondici.

Přednosta domácnosti – tak zněl oficiální název zástupce, který ve dnech 3.–9. března 1919 přinesl do sběrny rodinné peníze určené k okolkování. Byly to bankovky Rakousko-uherské banky, které si členové rodiny neuložili na vkladní knížku, tedy takové, které měli v peněženkách nebo „ve štrozoku“, prostě volně doma. Termín „přednosty domácnosti“ kolkování zjednodušil, neboť tato autorita doručila na úřad peníze všech jednotlivců, kteří se v domácnosti vyskytovali. Nalepením kolků se proměnily v prozatímní československé státovky. Ano, státovky; nešlo o bankovky, protože Československo postrádalo vlastní centrální banku. Pobočky Rakousko-uherské banky na našem území obsadil prozatímní Bankovní úřad při ministerstvu financí. Národní banka Československá vznikla v roce 1926.

Kolkovací akt popisuje Jakub Kunert, archivář České národní banky a kurátor uvedené výstavy: „Přednosta domácnosti přinesl do sběrny například 200 K. Úředník mu k polovině vydal kolkované bankovky, nebo pokud je neměl, příslušný kolek nebo kolky, a to podle toho, o jaké hodnoty bankovek šlo. Druhou polovinu uložil na jeho jméno na vkladový list. K tomu napsal, že složené peníze jsou na 1% státní zápůjčku. Ze zadržené stokoruny se odečetlo kolkovné, jež se počítalo z celé částky předložené ke kolkování, tj. v našem případě 2 K. Zbylo mu zde 98 K. Uložené peníze bylo možné v oprávněném, ale výjimečném případě už 9. března vybrat. Vkladatel tedy měl 98 plus 100 K v kolkovaných československých státovkách.“

Příklad představuje podstatu zákona č. 84 ze dne 25. února 1919. Na jeho přípravě spolupracovali ministr financí Alois Rašín a pozdější první guvernér Národní banky Československé Vilém Pospíšil. Říká se mu „zákon zmocňovací“, neboť Rašína zmocnil ke kolkování 50 % předložených bankovek a k soupisu majetku, který vedl k mimořádné dávce (dani) z majetku a z přírůstku majetku. Na druhou polovinu předložených bankovek a vkladů na účtech úřady vystavily vkladové listy na jméno. Mezi fyzickými osobami to byly nepřevoditelné a nezabavitelné státní dluhopisy, jimiž občané mohli posléze zaplatit uvedené majetkové dávky. Berní úřad je vyměřil srovnáním soupisu majetku se stavem v roce 1914. Díky tomuto nástroji se v Československu podařilo snížit množství rakouského oběživa.

Většinu peněz na vkladových listech lidé nakonec dostali zpět. Malé částky ze sociálních důvodů v podstatě ihned, jak ukazuje příklad, další pokud splnili svoji povinnost, tedy zaplatili zmíněnou dávku. „Po 11. listopadu 1922 si mohli všichni zažádat o vyplacení a své peníze na vkladových listech vybrat,“ dodává archivář Kunert.

Bořil, tvořil, spořil

Hnací silou překotných událostí byl Rašín. Přítel novinář a první životopisec Josef Penížek ho charakterizoval třemi slovesy: „Bořil, tvořil, spořil.“ Jsou výstižná: Rašín boural mocnářství, budoval republiku a hlídal její kasu. Vilém Pospíšil jej glorifikoval takto: „Problémy vyžadovaly, aby se správy státních financí ujal muž pevné ruky a bohatých odborných vědomostí. Osud nám přál; dal nám muže vzácných vlastností, muže železné vůle, muže, jemuž byla práce, zvláště práce pro stát, radostí, dal nám nezapomenutelného dr. Rašína.“

Dne 25. února 1919 proběhla dvě jednání Národního shromáždění. Na první přinesl Rašín návrh zmocňovacího zákona a návrh zákona o valutové půjčce. Nově vzniklou měnu totiž bylo nutné krýt dalšími penězi, hodnotnými valutami. Druhé jednání se uskutečnilo tajně, ve večerních hodinách, a Rašín na něm přednesl projev o nezbytnosti měnové odluky a jejím spojení s měnovou reformou. Národní shromáždění jeho návrhy akceptovalo, zmocnilo ho ke kolkování a ještě 25. února ve 24.00 policie uzavřela hranice.

Uzávěra přísně střežených hranic byla neprodyšná. Do Československa nesměly vjíždět až na výjimky ani vlaky a mezi republikou a světem ustal i veškerý poštovní styk. Izolace trvala až do skončení kolkovací akce 9. března. Archivář Kunert objasňuje význam klíčového data: „V korespondenci Rakousko-uherské banky se českoslovenští reprezentanti netajili názorem, že po oddělení měny bude ta tuzemská hodnotnější než rakouská. V Rakousku se očekávalo pokračování inflace, výroba peněz, které přes hranice poputují ve velkém. Hranice se musely uzavřít od určitého data, a to co nejdříve.“

Čtvrt miliardy kolků

Tisk kolků samozřejmě dávno probíhal. Pracovaly na něm dvě nejvěhlasnější pražské tiskárny, firma Haasova a Česká grafická unie. Jakub Kunert hovoří o deníku Viléma Pospíšila a zápisu již z 29. prosince 1918, v němž pisatel uvádí rozpravu s Rašínem o kolkování a majetkové dávce. „Napadly mi nalepované kolky,“ stojí tu výslovně. A na Silvestra o dva dny později mu v redakci Národních listů prezentoval přípravu „kolků – nálepek“ znovu: „Přijal nálepky. Kombinované se suchou pečetí u tisícky. Jedná již s Unií o tisku nálepek.“

Občané se o kolkování dozvěděli v následujících dnech z novin, informace se rozdávaly v obchodech, kostelích, obecní sluhové je vybubnovávali na návsích. Podnik to byl vpravdě gigantický. Dodávky kolků skončily 14. března 1919 a tiskárny jich do té doby dodaly bezmála čtvrt miliardy. Hlavní metodik ochrany platidel České národní banky Jaroslav Moravec vypočítává: „Kolkovalo se pět nominálních hodnot: 10 K, 20 K, 50 K, 100 K a 1000 K. Na čtyři nejnižší se kolky nalepovaly, kolky na tisícikoruny Kolkovní úřad v Hybernské ulici přímo natiskl. Tyto bankovky totiž nepocházely tolik z oběhu od lidí, ale spíše ze zásob českých bank, takže na ně úředníci přetiskli kolky předem a při akci se pak jenom vyměňovaly.“

Denní výkon přetiskovaných tisícikorunových bankovek dosahoval až 80 tisíc kusů, celkem jich bylo okolkováno 2,68 milionu. Odborový přednosta ministerstva financí Karel Leopold k tomu v memoárech píše: „Zaměstnanci dostávali slušné zaopatření, které obstarávala válečná kuchyně Lemy. Dopoledne o 9. hodině polévku, ve 12 hodin oběd a o 3. hodině kávu. Nejvíce těšili se ovšem na večeři, ku které dostávali tehdy velmi hledaný pražský salám ze Zemědělské společnosti.“

Padělky a rarity

Objem výroby kolků neměl v českých obchodních tiskárnách obdoby a navíc ho provázelo časté doobjednávání. Papír tudíž vykazoval odchylky v gramáži a barvě a tisk anomálie v kresbě a barevných odstínech. Ošidná variabilita pak byla živnou půdou pro vznik falzifikátů. V archivu České národní banky se třeba nachází typický padělek modrého desetihaléřového kolku se zemskými znaky Čech, Moravy, Slezska a Slovenska. Autorství kolku je připisováno Alfonsi Muchovi. V dobovém posudku falza mj. stojí: „Lev v hrubém provedení. Bílý oblouček v křídle slezské orlice nepravidelný a příliš silný. Levé dolní srdečko zkreslené. Bílých čárek v dolením okraji vlevo 10, vpravo 8, místo správně vlevo 7, vpravo 6. Padělek snadno rozeznatelný.“

Kolkování ztěžovaly netušené problémy, například s lepem. Lepidlo kvalitou příliš nevynikalo a kolky na mastných bankovkách nedržely, zejména ty z České grafické unie. Chemici navrhli jejich otírání roztokem vody se sodou, což výkon neúměrně protahovalo, později lepírny obohatila lepidla tekutá, jimiž se kolky natíraly podruhé. Rašín musel původně stanovený termín akce posunout z 18. na 25. únor. Dvě nejnižší nominální hodnoty rakouských bankovek 1 K a 2 K přitom zůstaly v oběhu bez okolkování. Platí totiž, že čím je hodnota peněz nižší, tím je jich v oběhu více. Výroba kolků pro jedno- a dvoukorunové bankovky by znamenala další zdržení o šest až sedm týdnů.

Zajímavý je fakt, že některé osoby obdržely kolky nenalepené a mohly je pak použít podle vlastního uvážení. Jaroslav Moravec sděluje: „Kolkovaly se pouze poslední emise bankovek. Jsou však známé kolky na 100 K, 50 K i 10 K, které nebyly nejnovější, ale ještě obíhaly a úředně být kolkovány neměly. Jsou to sběratelské rarity. Kolky jsou ovšem separátní a předpokládá se, že řada z nich pochází z dodatečné výroby.“

Kolik kání má sokol?

Název tuzemské peněžní jednotky stanovil zákon č. 187 ze dne 10. dubna 1919 „o zavedení koruny československé“. Prozatímní státovky s kolky kolísavé kvality postupně střídaly od července 1919 státovky I. emise jako definitivní platidla, na nichž se poprvé objevuje, že platí X „korun československých“. Rozpětí hodnot je rozsáhlé: 1 Kč, 5, 10, 20, 50, 100, 500, 1000 a 5000 Kč. Koruny a pětikoruny nahradily nekolkované bankovky 1 K a 2 K, které byly spekulativně dováženy z ostatních nástupnických států, pětitisícovky zase vyřadily tisícikoruny s často padělanými kolky. Státovkám I. emise se říká „muchovky“, byť jich Mucha vytvořil jen necelou polovinu.

Zrodila se koruna, tisk však bizarními možnými názvy nové měny zrovna perlil. Jakub Kunert si všiml například v agrárním časopisu Venkov již z ledna 1919 návrhu platidla jménem lev, dělícího se na sto grošů. Jaroslav Moravec nicméně tvrdí, že od začátku hrály jistou roli pouze přípravy na československý frank, ať už v podobě papírových peněz, nebo mincí, buď jako paralelní měny, nebo místo koruny, ale nic víc. Všechno ostatní byly spíše knižní, žurnalistické nebo umělecké představy. Realizace nedošel třeba sokol s dílčí jednotkou káně, byť sochař a medailér Otakar Španiel vytvořil jednosokolové a pětisokolové mince. Také se mluvilo o hřivně a řepě. Moravec říká: „Existují mince zkušební ražby na hodnotu 50, zřejmě 50 stotin, s motivem cukrové řepy. Patřili jsme mezi cukrovarnické velmoci. V textu jsem se však s názvem řepa nesetkal. Objevila se řada návrhů, na ministerstvu financí se ale o nich úředně nikdy nejednalo.“

Oba odborníci se zmiňují o pikanterii napříč historií československé koruny. Na první jednokorunové minci je jen číslice 1, není vyznačeno, že jde o 1 Kč. Úřady nejdřív zvažovaly, zda se republika přece jen nepřikloní k franku, pak se obávaly Slovenska a případného požadavku na pojmenování 1 Kčs. A pouhá jednička na jednotce československé měny už zůstala. Byla tam po celou první republiku, za protektorátu rovněž, i ta žena sázející lipovou ratolest na minci z roku 1957 se pyšní jenom číslem 1. Až korunu současnou zdobí opis „koruna česká“. Zůstane? Promění se v euro? To ještě uvidíme.

Box:

Tragédie domu Rašínů

Alois Rašín (18. října 1867 – 18. února 1923). Deváté dítě pekaře a rolníka Františka Rašína z Nechanic u Hradce Králové. Vystudoval pražskou právnickou fakultu, založil advokátní kancelář, reorganizoval mladočeskou stranu. Jako spoluzakladatel tajné organizace Maffie chystající revoluci byl v roce 1916 zatčen a odsouzen k smrti, císař Karel I. jej však amnestoval. Křeslo ministra financí získal dvakrát, 14. 11. 1918 – 8. 7. 1919 a 7. 10. 1922 – 18. 2. 1923, kdy podlehl atentátu. Anarchokomunista Josef Šoupal jej 5. ledna 1923 smrtelně poranil střelou do zad před jeho domem v Žitné ulici.

Rašínův nejstarší syn Ladislav byl rovněž právník. Po nacistické okupaci se zapojil do odboje, byl zatčen a v roce 1941 odsouzen k smrti. Po zmírnění trestu přežil až do roku 1945 a zemřel ve vězeňské nemocnici ve Frankfurtu nad Mohanem na tuberkulózu pouhé čtyři dny před příchodem americké armády.

Rašínův vnuk se jmenoval Peter Rasin a žil trvale v Londýně; 11. července 1990 přijel vlakem do Prahy a v parku před hlavním nádražím usedl na lavičku. Tam se na něho vrhl právě amnestovaný mnohonásobný recidivista a ubil jej železnou trubkou. Vrah byl odsouzen na třináct a půl roku.