Předsedal senátu Nejvyššího správního soudu, který minulý týden zrušil opatření ministerstva zdravotnictví nařizující povinné nošení respirátorů jako protizákonné. Zároveň upozornil, že ministerstvo už dva podobné rozsudky ignorovalo. Soud proto zvažoval, že tentokrát zruší opatření s okamžitou účinností a nedá už na rozdíl od minulých rozhodnutí čas na nápravu. Povinnost nosit respirátor by tak padla z hodiny na hodinu ve chvíli, kdy by si úřad Adama Vojtěcha rozhodnutí převzal.

„Soud si uvědomuje, že je nežádoucí, aby daná povinnost nebyla stanovena ani pro velmi rizikové situace po určitou dobu vůbec. K tomuto řešení však bohužel ministerstvo zdravotnictví soud postupně tlačí, jestliže přes opakované konkrétní výtky soudu není schopno napravit nedostatky. Takový postup proto nelze do budoucna vyloučit, neboť soud nebude mít jinou možnost, jak ministerstvo přimět k respektování jasně vyjádřeného právního názoru,“ řekl soudce Petr Mikeš při zveřejnění rozsudku. Rozhovor pro Týdeník Echo se uskutečnil v pátek 30. července zhruba hodinu poté, co vláda dalším opatřením znovu povinnost nošení respirátorů zavedla. Ministr Adam Vojtěch tvrdí, že respektoval všechny výhrady soudu. Je-li to pravda, ukáže se až ve chvíli, kdy bude soud rozhodovat o dalších žalobách na povinné respirátory. Ty velmi pravděpodobně přijdou. Petr Mikeš tvrdí, že ještě nikdy nedostal na rozsudek od lidí tolik reakcí. Právě povinné zakrývání tváře se stalo symbolem vládních covidových restrikcí a silně dělí společnost.

Jak hodnotíte nové opravené opatření o povinných respirátorech? Zatím jsme neměli šanci si ho přečíst. Slyšeli jsme jen komentář ministra zdravotnictví.

Pan ministr řekl, že napravili právě to odůvodnění v rozsahu, který jim soud vytkl. Zároveň v důsledku toho změnili to, na co jsme apelovali ohledně chybějícího odůvodnění nejvíc. To jsou výjimky z povinnosti pro nemocné, kterým respirátor skutečně brání v dýchání. Jsem velmi rád. Ta situace, která tu byla doposud, byla velmi nepříjemná. Jak se říká, že se má hledat řešení vítěz–vítěz, tak tady jsem měl pocit, že je naopak každé řešení bez vítěze. Je velmi špatně, když jsou ministerstvo zdravotnictví a soud v permanentním konfliktu. Pokud to skutečně je tak, jak říká pan ministr, tak snad byly odstraněny věci, které jsem považoval za skutečně hrubé vady.

Ministerstvo zdravotnictví se ve svých restriktivních opatřeních velmi často odvolává na stanoviska amerického Centra pro kontrolu nemocí (CDC). To ale přímo v materiálu, který ministerstvo připojilo jako zdůvodnění, prosazuje výjimky z nošení respirátorů pro nemocné, jimž zakrytá ústa ubližují.

CDC v té studii, kterou ministerstvo ke zdůvodnění povinných respirátorů připojilo, hodnotilo obecně přínosy „obličejových masek“. Nikoli respirátorů. Mluví se o maskách, což jsou i roušky. Nikoli jen respirátory FFP2, které žádá opatření u nás.

Ve Spojených státech nikdy nebyly respirátory povinné. Je to středoevropský fenomén.

CDC v té ministerstvem citované studii říká, že převažují pozitiva nošení obličejových masek. Ale mohou být situace, kdy z konkrétních individuálních zdravotních důvodů může pacientovi nošení masky komplikovat jeho stav. V takovém případě by měl kontaktovat svého lékaře a poradit se s ním, jestli převáží pozitiva, nebo negativa. Stejně ministerstvo zdravotnictví argumentovalo i ve své odpovědi, kterou nám poslalo. Řeklo: Ano, pokud někdo takový je, tak má kontaktovat svého lékaře a vyřešit to. Přímo v rozporu s tím ale ministerstvo ve svém opatření znovu žádnou výjimku pro tyto lidi nedávalo. Ti lidé tedy neměli žádnou šanci, jak to řešit, ačkoli i ministerstvo připouštělo, že by ji mít měli.

Ministerstvo zdravotnictví argumentovalo samo proti sobě?

Přesně tak. Ta studie amerického CDC, na kterou se odvolávali, přímo doporučovala, aby lékař s pacientem probral pozitiva a negativa nošení ochrany dýchacích cest. Pro případ, že by lékař nedoporučil nošení této ochrany, ale ministerstvo zdravotnictví výjimku nedávalo. Přesně, jak říkáte. Argumentovali sami proti sobě.

Ten rozsudek měl ale ještě jednu zásadní část. Ta se stále opakuje. Kritizujete, že ministerstvo nezdůvodňuje žádnými studiemi, daty a fakty, proč mají být v současné situaci, kdy je minimum nakažených, respirátory stále povinné.

To zdůvodnění tam chybělo. My jsme se ale právě kvůli absenci zdůvodnění vůbec nedostali k tomu, abychom rozhodovali, jestli jsou v současné situaci povinné respirátory adekvátní míře rizika. Pandemický zákon není podle mě, pokud jde o zdůvodňování opatření, špatně napsaný. On říká přesně to, co naše judikatura k opatřením obecné povahy mimo éru covidu. Dám příklad. Klasické opatření obecné povahy je územní plán obce. Judikatura říká, že obec, když omezuje vlastníka tím, že ze zastavitelného pozemku z nějakého důvodu udělá nezastavitelný, třeba když tam plánuje nějaké veřejné prostranství, musí vzít na jednu misku vah klady, které to řešení přináší. A na druhou zápory pro vlastníka. Váží se klady pro veřejné blaho obce a ztráty pro vlastníka. Jeho pozemek ztrácí hodnotu. Musí ta pozitiva a negativa vzájemně vyvážit. Pandemický zákon říká to samé. Dejte na jednu misku vah pozitiva, která přinášejí navrhovaná opatření. V tomto případě ochrana veřejného zdraví. A na druhou misku vah dejte negativa, která ta opatření přinášejí těm, kdo je musí respektovat. Když jsme u respirátorů. Ministerstvo by mělo vzít v úvahu, že se v nich lidem hůř dýchá. Může jim to způsobovat různé zdravotní obtíže. Může to být nepříjemné. K tomu je podle pandemického zákona potřeba přidat ještě aktuální epidemickou situaci.

O přihlédnutí k aktuální epidemické situaci se málo mluví. Příkaz nosit respirátory je úplně jinak přiměřený, když je v zemi 20 tisíc nakažených za den a když je to dvě stě. Jako nyní.

Tu epidemickou situaci podle pandemického zákona výslovně musíte dát na ty misky pozitiva a negativa povinných respirátorů. To je přesně to, co v rozsudcích podle pandemického zákona po ministerstvu celou dobu chceme. Když se vrátím k tomu konkrétnímu opatření o povinných respirátorech, které jsme zrušili, tak tam ten výčet negativ a jejich zvážení proti pozitivům úplně chyběl. Tam se jen vyjmenovávalo, čemu všemu respirátory brání. Nechyběly tam studie k přínosu respirátorů. Ty tam byly. Nebyla tam ale vůbec žádná negativa jejich nošení. Pandemický zákon to přitom přímo požaduje. My jsme jasně řekli: Nemůžete se soustředit jen na ta pozitiva pro veřejné zdraví. Musíte hodnotit i negativa. Když je tam ale vůbec nedám, tak čistě z povahy věci nemůžu udělat ani to vyvažování pro a proti. Nemám na druhé straně co vyvažovat. To byla naše zásadní výtka. Stejnou jsme ale formulovali už při prohlášení nezákonnosti předchozích opatření.

Ministerstvo zdravotnictví v těch opatřeních mluví jen o přínosech restrikcí, a vůbec nezohledňuje jejich negativa?

Ano, aspoň pokud jde o opatření týkající se ochrany dýchacích cest, ale byly to i jiné případy. Samozřejmě nemůžeme chtít po ministerstvu, aby domýšlelo úplně jakoukoli situaci, která nastane. To není reálné žádat. Musí ale vzít v úvahu to, co je na první pohled zřejmé. Třeba teď u těch respirátorů. Je evidentní, že se v nich hůř dýchá. Na to nepotřebuji žádnou vědeckou studii. Každý, kdo respirátory používáme, to cítíme. V tu chvíli se okamžitě nabízí i to, že když jsem zdravý člověk a dýchá se mi v tom hůř, tak co to asi bude dělat s člověkem, kterému se dýchá hůř i bez toho respirátoru. Je na první pohled zřejmé, co to s ním bude dělat. Tady je namístě zvážit zásah do práv lidí, kterých se ta opatření týkají. To je ten největší problém v odůvodňování ministerstva.

Pak jste rušili opatření, kde ministerstvo zakazovalo něco, co podle pandemického zákona vůbec zakazovat nemohlo. Zavírání škol, obchodů, restaurací.

To, co jsme zrušili, se dá rozdělit do dvou skupin. Zákonodárce zavedl do pandemického zákona trochu jiná pravidla, než jsou v zákoně o ochraně veřejného zdraví. Nevím, jestli to byl záměr. U zákona o ochraně veřejného zdraví platí důležitý princip, že některá opatření se mohou týkat jen osob, které jsou podezřelé z nákazy. To je zákonný termín, který je definován tak, že osoba, která je podezřelá z nákazy, je buď osoba, která přišla prokazatelně do kontaktu s nakaženým, nebo se nacházela v takzvaném ohnisku nákazy. My jsme k tomu dodali ještě parametr, že v okamžiku, kdy je někdo pozitivně testovaný antigenním testem u zaměstnavatele, tak ho lze v té chvíli také považovat za osobu podezřelou z nákazy. Dám příklad, který se týká základních nebo středních škol, na které se nevztahuje pandemický zákon, ale právě zákon o ochraně veřejného zdraví. Podle něj lze opatření nařídit jen osobám podezřelým z nákazy.

Základní a střední školy se bez nouzového stavu nedají vůbec plošně zavřít?

Ministerstvo zdravotnictví neodůvodnilo, a je otázka, jestli to jde vůbec odůvodnit, na základě čeho ty školy zavírá. Přímý kontakt s nakaženým to nemohl být. Aby se tedy mohlo opatření použít na celém území České republiky, musel by být ohniskem nákazy celý stát. Jenže ministerstvo ani netvrdilo, že by ohniskem nákazy byla celá země, naopak uvádělo, že brání tomu, aby ohniska nákazy vůbec vznikla. V tu chvíli se vůbec nevešli do zákona o ochraně veřejného zdraví. Když ale naopak vezmu vysoké školy. Ty jsou v pandemickém zákoně. V zákoně o ochraně veřejného zdraví vůbec nejsou upraveny. Aspoň ne výslovně. Možná by se tam daly dovodit přes analogii. V pandemickém zákoně není podmínka, že opatření se mohou týkat jen osob podezřelých z nákazy. Pak tady vzniká určitá disproporce. To byl jeden okruh našich výhrad vůči ministerským opatřením. Říkali jsme: Pokud neprokážete, že celá Česká republika je ohniskem nákazy, tak plošná opatření podle zákona o ochraně veřejného zdraví nemůžete nařizovat. Bez toho, že to prokážete, nemůžete plošně zavírat školy, restaurace, některé další služby. Pak byl druhý problém a ten je zase v pandemickém zákoně. Ten rozlišuje mezi pojmy „omezení“ a „zákaz“.

Tady ministerstvo ještě pod vedením šestitýdenního ministra zdravotnictví Petra Arenbergera (ve funkci od 7. dubna do 26. května 2021 – pozn. red.) přišlo se slavnou formulací „omezuje se zákazem“.

Ano, de facto výsledkem bylo, že ministerstvo uzavřelo obchod nebo službu pro běžnou činnost. Tam jsme jasně řekli: Tohle nemůžete obcházet. Naše judikatura jasně řekla, že pokud pandemický zákon dovoluje jen omezit, nikoli zakázat, tak ministerstvo může stanovit nějaká omezující pravidla pro ten provoz, ale nemůže ho zakázat.

Nejvyšší správní soud tím, jak ministerstvo ignorovalo vaše rozhodnutí a fakticky kopírovalo opatření, která jste prohlásili za nezákonná, postupně stupňuje rétoriku. Teď jste řekli: Jestli takhle budete pokračovat, příště to budeme muset zrušit s okamžitou platností.

Neplatilo to u všech předchozích opatření. Někdy jsme s odstupem prohlašovali za nezákonné něco, co už ministerstvo mezitím nahradilo něčím jiným, a tak nemělo prostor reagovat. Tady u povinných respirátorů jsme ale v jiné situaci. Ministerstvo už na konci května obdrželo rozsudek, který se vyjadřoval k některému z opatření k respirátorům. Pak dostalo další rozsudek, který byl z 11. června. A přestože už mělo tyto dva rozsudky, které mu jasně a podrobně vysvětlovaly, jak má reagovat, tak na konci června vydalo další opatření o povinných respirátorech. To je to, které jsme teď zrušili. Ani na jeden z těch předchozích rozsudků řádně nereagovalo. Proto tady ta výtka ze strany soudu byla relativně velmi silná. Byla to situace, kdy ministerstvo mělo dlouhý čas na to, aby na rozsudky reagovalo. Už v těch předchozích dvou rozsudcích jsme řekli: Musíte provést zvážení negativ nošení respirátorů. Jasně jsme řekli: Doložili jste to studií, že látkové a chirurgické roušky nebrání dostatečnému průniku kyslíku. Jenže to vaše opatření tady teď nenařizuje roušky, ale z 90 procent se týká respirátorů FFP2. Takže se musíte zabývat těmi negativy u respirátorů. Přesně to stejné odůvodnění i s těmi chirurgickými a látkovými rouškami tam zůstalo i v tom novém opatření. Nic k respirátorům se nepřidalo. Ministerstvo vůbec neprovedlo vyhodnocení negativ respirátorů, ačkoli již bylo dvěma rozsudky na tuto nutnost upozorněno.

Ministerstvo zdravotnictví ignoruje řadu rozsudků. Aktuálně třeba o uznávání protilátek. Co se v takové chvíli dá právně dělat? Jak se dá respektování vašeho rozsudku na vládě vymoci?

My jako Nejvyšší správní soud už žádnou jinou možnost podle pandemického zákona nemáme. My můžeme pouze zrušit konkrétní opatření ministerstva zdravotnictví jako nezákonné, nebo pokud v mezidobí pozbylo své platnosti, prohlásit je za nezákonné.

Takže jsme ve stavu, kdy vláda ignoruje rozsudek soudu, a nedá se nic dělat? Vláda vydá opatření ve stejném znění. Přijde další žaloba. Vy to znovu zrušíte. A takhle budeme žít v protiprávním stavu dál?

My žádnou jinou možnost skutečně nemáme. Soudní řád nám dává možnost rušit opatření i s okamžitou účinností. A právě v tomto rozsudku o respirátorech jsme vyslali jasný signál, že pokud nebude ministerstvo výhrady soudu respektovat, příště už to můžeme udělat. Restrikce by pak skončily okamžitě ve chvíli, kdy rozsudek bude doručen. Tedy v podstatě z hodiny na hodinu. My jsme jasně upozornili, že pokud ministerstvo nebude respektovat rozsudky, tak nás k tomuto rozhodnutí tlačí. My tohle řešení nechceme. Nechceme vyvolávat nejistotu. Ohrožovat zdraví. Ale ministerstvo si musí uvědomit, že nás k tomu začíná tlačit. Ti, kdo podávají návrhy, pak říkají: Takhle ale já se té právní ochrany nikdy nedomůžu, protože vy vždycky dáte ministerstvu nějaký čas na zjednání nápravy. A oni zase přijmou stejné nezákonné opatření, o kterém už jste předtím řekli, že je nezákonné. Takže vy mi vlastně neposkytujete ochranu.

Lidé mají pocit, že se rozkládá právní jistota. Říkají si: Proč bych měl respektovat soudy, když je nerespektuje vláda? Respirátory dělí společnost. Jaké jste měl reakce na rozsudek o jejich zrušení?

Byl jsem trošku zaskočen. I reakce, které k nám chodí na soud, jsou asi přesně tak polarizované, jak to cítí člověk ve společnosti. Jedna část pisatelů je nadšená, že jsme zasáhli proti opatření o povinných respirátorech. Vyčítá nám ale, že jsme poskytli ministerstvu lhůtu na nápravu. Druhá část pisatelů to vidí přesně opačně. Obviňují nás z ohrožení zdraví. Vytýkají nám, že jsme právní formalisté. Že bráníme v boji s epidemií. Myslím, že jsme se nezavděčili ani jedné z těch skupin. Takhle silnou odezvu jsem ještě u žádného rozhodnutí nezažil. Ten rozsudek byl ale o něčem jiném. Neřekl, že jsou respirátory a priori špatně. Ani to, že jsou ve všech situacích zcela v pořádku. Rozsudek jenom požadoval po ministerstvu, aby se zabývalo negativy, která povinné respirátory přinášejí. Aby provedlo zvážení pozitiv a negativ jejich nošení. Nám v této chvíli nepřísluší, abychom posuzovali, jestli respirátory ano, nebo respirátory ne. To bychom se posunuli do role správního orgánu, který má rozhodovat. To bychom se dostali do soudního aktivismu, který nám už dnes někteří vyčítají. My se nechceme dostat do situace, kdy bychom ministerstvu říkali: Máte to dělat takto, protože my tu epidemickou situaci hodnotíme poněkud jinak.

Vy nechcete sami posuzovat přiměřenost těch restriktivních opatření. Chcete to nechat na ministerstvu, jen mu říkáte, aby pečlivě zvažovalo přiměřenost?

Ano. Když se znovu vrátíme k těm územním plánům. Tam také po obci jenom chceme, aby si vyhodnotila: Ano, chcete tady někomu vybudovat na jeho soukromé parcele park, tak proveďte zhodnocení. Jestli skutečně ten park nemůžete vytvořit na svých obecních pozemcích. Jestli se nedá najít nějaké jiné řešení, kdy by to nezasahovalo do soukromých pozemků, nebo aspoň méně. A pokud vám vyjde, že je to skutečně racionální úvaha, je to potřebné pro rozvoj obce, tak nám jako soudu už nepřísluší, abychom obci říkali, že to mohla vymyslet ještě trošičku jinak. Pokud to není nějaký exces. Pokud tedy nejde o nějaký zcela nepřiměřený zásah do soukromých práv, který by nebyl odůvodněný veřejným zájmem, tak má být soud skutečně zdrženlivý. My jsme se do této fáze u těch roušek a respirátorů ale vůbec nedostali. Abychom udělali kontrolu toho testu proporcionality. To nám přísluší jen v omezeném rozsahu. Máme zasahovat jen tam, kde je to nějaký zjevný exces. To je přesně to vyvažování mocí. Výkonné a soudní. My nemáme hledat přesnou přiměřenost restriktivních opatření. To se blíží politickému rozhodování. To opravdu dělat nemáme. Máme zasahovat tam, kde výkonná moc ustřelila úplně mimo.

U pandemického zákona jste se k takovému rozhodování ještě vůbec nedostali?

Ne.

Když to shrneme. Omezovat svobody, zavírat školy, obchody, nařizovat respirátory bez vysvětlování a pečlivého vážení pozitiv a negativ může stát jen v nouzovém stavu?

Ani tam není zcela bez limitů, ale má jich výrazně méně. Zejména krizová opatření za nouzového stavu nemusejí být předem odůvodněna a mohou jít nad rámec běžné legislativy.