Co přijde po „kultuře rušení“?
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
K oblíbeným činnostem tuzemských konzervativců patří vyhlížení české „cancel culture“, která se zatím nějak nedostavuje. Co není, může být, to jistě. Nepochybně tu existují lidé, kteří berou jako historickou křivdu, že (zatím ještě) nemohou „zrušit“, koho je napadne, trestat vyjádření a jednání, jež naplní jejich pružná kritéria problematičnosti.
A v části mladších generací je rozšířenější přijetí ideologie, jejímž je „cancel culture“ logickým důsledkem, v některých – z celospolečenského hlediska spíš marginálních – institucích převládá. Ale k profesní a jistým způsobem společenské likvidaci lidí v kauzách pro „cancel culture“ charakteristických tu nedochází. Na to by byl potřeba větší počet institucí ochotných vycházet jejím hlasatelům a praktikům důsledně vstříc. Ne že by Česko bylo o to lepší než Amerika, má spíš jiný typ problémů. Na odhodlané adepty mučednictví v téhle zemi zatím zbývají jen drobnosti typu dvě studentky napsaly dopis.
A třeba se to nezmění, jakkoli je pravda, že trendy zvenčí se v Česku nakonec chytnou, jen se zpožděním. Ale je možné, že probuzené (woke) hnutí a jeho excesy, místy až komické ideové vychytávky a akcelerující radikalismus, virtuální lynče, zkolabuje, rozsype se. Americký konzervativní autor cosi takového předpokládá, v textu pro The American Conservative předkládá v tomto ohledu optimistickou vizi.
Ideologie, která stojí za cancel culture, má silné postavení v mediálním světě, jehož význam ale v celospolečenském kontextu klesá, na univerzitách a ve firmách, kde sílí moc „byrokracie diverzity“. Ta moc je ale velice křehká, navíc – firemní prostředí bývá ideologicky velice „pružné“. Cancel culture mu vyhovuje, protože fakticky zvětšuje moc vedení firem a tlumí kritiku pro ně potenciálně nebezpečnější. Až tyhle komparativní výhody zmizí, může ve firemním prostředí dojít k velmi rychlé změně. Navíc dost možná doba, která přinese množství lidí velké a skutečně reálné starosti, mohou proto snadněji ztratit trpělivost s vrstvou lidí, umanutě soustředěnou na problémy často virtuální povahy.
Může to všechno znít optimisticky. Jenom na první poslech. Hypotetické zhroucení „cancel culture“ vůbec nemusí znamenat návrat ke svobodnější atmosféře, naopak třeba může být ještě hůř. Někteří dnešní zapálení bojovníci za svobodu slova ji nevnímají jako univerzální hodnotu, prostředky „kultury rušení“ jim jsou docela blízké, mají jen jinou představu toho, proti komu by měly být používány. Ta „kultura“ má nejenom ideologické, ale taky psychologické základy, nějak obráží i stav dnešního západního člověka, vychází vstříc nějakým jeho potřebám. A ten člověk se hned tak nezmění.
O „cancel culture“ se často píše jako o podivném náboženství, jistě je to v něčem povrchní srovnání, ale obsese čistotou, zjevené pravdy, koncept prvotního hříchu – to všechno se dá v současné pokrokářské ideologii najít. Najdou se autoři, kteří docela přesvědčivě argumentují tím, že například soudobá ideologie genderu je jenom další forma starověké gnóze. Cance culture není nějaká aberace, novotvar na zdravém těle, který by bylo možné operativně odstranit a vše by se vrátilo ke z dřívějška známé normalitě (další otázka je, kdy ty normální časy vlastně byly). Život nemá sklon vracet se v čase, bylo by pošetilé v něco takového doufat. Může se stát, že ta člověku vlastní náboženská potřeba dojde nějakého jiného – třeba jinak ideologicky založeného – náhražkového a pokřiveného vyjádření, které bude podobně absurdní a destruktivní jako dnešní kultura rušení. Třeba i nebezpečnějšího, protože bude širší masový apel.