ÚHEL POHLEDU: V poslední době se vyrojily v Deníku N, a nejen tam, texty dehonestující Alianci pro rodinu. Bylo jich tolik, že jsme měli dojem, že jde o kampaň. Organizace, která usiluje o zachování jedinečnosti rodiny jako svazku muže a ženy, je zde líčena div ne jako proputinovská agentura, zachování přirozené rodiny (od slova přirodit, přivést na svět nový život) jako útok na sexuální menšiny. U Deníku N, který se vyznačuje nezávislostí a otevřeností, nás to překvapilo. Ne že by nemohly takové názory zaznít, ale měli bychom slyšet také druhou stranu sporu, který na pozadí tragických událostí na Ukrajině dávno hoří. Aby bylo jasno, nejsme členy Aliance pro rodinu, ale jako rodinní terapeuti, lékař a dětská klinická psycholožka pracujeme více než 30 let s rodinami, ve kterých někdo (často dítě) stoná. Proto se nám zdá, že k tomu máme co říci a rodinu za přežitek pokládat nemůžeme.

Nejdůležitější je jádro sporu, které se příliš často skrývá pod nánosem ideologií, politiky, dezinformací a obav ze všech stran, mnohokrát i dobré vůle bez potřebných znalostí. Ve skutečnosti nejde o to, jaký sexuální život dospělí vedou, jak jsou nebo nejsou sexuálně orientovaní, ale především o to, jaké podmínky zajišťují pro život dětí. Nesetkali jsme se s nikým, kdo by nesouhlasil s tím, že je třeba dávat zájmy dětí na první místo před zájmy dospělých. Dospělí mají chránit děti a nesmí tomu být naopak, aby se životní síla neobracela proti směru času. Tam, kde se to děje, rody se vyčerpávají a porodnost klesá. My jsme však až příliš často svědky rozhodování, která upřednostňují zájmy dospělých.

Děti ke svému zdravému vývoji potřebují stabilitu a ochranu před předčasnými nároky okolního světa s postupným zasvěcováním (uváděním do světa) podle věku i vrozených předpokladů. Takové podmínky nejúplněji poskytují jejich vlastní rodiče, pokud jsou zdraví a dospělí, berou své rodičovství vážně a dětem se dostatečně (z hlediska dítěte, nikoli z hlediska dospělého) věnují. Proč? Protože je spojují vrozené vztahy, které jsou bio-psycho-sociální. Mají tedy hluboký biologický kořen sahající mnoho generací nazpět. Na rozdíl od vztahů získaných, které se mohou stát výbornou náhradou, když ty vrozené nelze naplnit.

Získaný vztah je vždy jen psycho-sociální, chybí mu onen biologický kořen. Je z podstaty křehčí a tudíž labilnější, snadněji se rozpadá. Založení takového vztahu (attachement) má významně větší naději, pokud vzniká v raném věku dítěte, nejpozději do nástupu do školy. Spokojené partnerství rodičů je pro děti emoční „výživou“, usnadňuje zdravý vývoj dětí i rodičů. Není-li to možné, je třeba hledat náhradní řešení takové, aby se pro děti co nejvíce podobalo této vrozené struktuře rodiny, jakou tady popisujeme.

Zatím každý člověk vznikl z jednoho vajíčka a jedné spermie, všichni tedy máme dva vlastní rodiče, matku a otce, i kdybychom je nikdy nepoznali. Je to fakt a nelze jej žádným vyjednáváním změnit. Ještě žádný soud na světě nerozvedl rodičovství. Není to možné! Všechny rozvody se týkají jen partnerství rodičů. Tyto dvě funkce, partnerství a rodičovství, v historii mnohem úžeji spjaté než dnes, nelze zaměňovat.

Rozvod může být dobrým řešením neúnosné rodinné situace, když venku se cítí dítě bezpečněji než doma, ale rozvedený rodič musí počítat se schizmatem, že bude mít už navždy jinde rodičovství a jinde (pokud vůbec) další partnerství. Ten rozdíl a zvýšení složitosti sítě rodinných vztahů vyžaduje investice všech zúčastněných, aby se situace znovu (pro děti!) stabilizovala. Všichni se musí každý po svém adaptovat, aby vznikl nový sehraný „orchestr“ rodinných vztahů, v němž každý každému je prostředím. Vytváří to nároky na děti i na dospělé ve všech žijících generacích.

Řekněme si rovnou, že ideální podmínky pro početí a výchovu dětí nebyly nikdy samozřejmostí. Jsou přímo závislé, kromě jiného, také na kultuře celé společnosti. Nároky na radostnou řeholi rodičovství kolidují s lidskou přirozeností, nestabilitou, netrpělivostí i nezralostí jednotlivců, kteří se vyrovnávají s psychosociálními dluhy předávanými transgeneračně. V tom se ovšem dotýkáme rozsáhlého tématu, na které tu není prostor. Držme se podstaty věci: Pokud opravdu myslíme na to, že zájmy dětí mají mít přednost před zájmy dospělých, musíme upřednostňovat takové podmínky pro jejich vývoj, ve kterých nebudou přibývat nové a nové, byť nevyslovované a nereflektované požadavky na přizpůsobování potřebám dospělých. Jestliže se ve funkčních místech biologických rodičů objevují další postavy, je to vždy nárok na adaptační schopnosti dítěte. „Co nás nezabije, to nás posílí“, někdy však poškodí. Mnohé děti takovou adaptaci zvládnou, pokud změn není moc za sebou. Co však s těmi, jejichž organizmy ji nezvládají a začnou se bránit? Vývojově nezralejší obranou je tzv. somatizace, tělo vytvoří nemoc. Vyspělejší dítě může zlobit, to znamená, že se pokouší prosazovat svou, se všemi sociálními důsledky, které to má, aniž samo chápe, co se s ním děje.

Prací, které dokládají přednosti vrozených vztahů před náhradními je mnoho. Nedávno vyšla práce švédských autorů z pozorování 3800 dětí. Dokládají, že děti, které nežijí se svými rodiči, ale v různých jiných sestavách, jsou častěji delikventní. U nás k témuž dospěly longitudinální výzkumy prof. Matějčka a spolupracovníků už v 80. letech minulého století ve výzkumu „Děti narozené mimo manželství“. (Spoluautorka se na tomto výzkumu podílela.) My ze své klinické zkušenosti z více než 20 tisíci rodin můžeme potvrdit další jeho závěry, že tyto děti také mnohem častěji stonají. Dnes slýcháme, že „Matějček už neplatí.“ Namítáme, že vývojová psychologie a potřeby dítěte se nemění každých čtyřicet let.

Jedna z našich nejuznávanějších odbornic na raný vývoj dítěte, profesorka Lenka Šulová, nashromáždila řadu výzkumných argumentů ve prospěch jednoduché pravdy: Dítě potřebuje stabilní prostředí a volný kontakt se svými rodiči. Odborníci pracující s dětmi tyto práce dobře znají. Pochopitelně ne vždy je znají zákonodárci, kteří připravují a schvalují zákony týkající se rodiny. V období minulé vlády, ztratila prof. Šulová přístup na Ministerstvo práce a sociálních věcí. Nejen, že se jí úředníci přestali ptát, co si o připravovaných zákonech myslí odborníci, ale rovnou ji tam odmítali pustit, jak víme přímo od ní. Určitě si veřejně nestěžovala, všichni, kdo s dětmi pracujeme, máme jiné práce až nad hlavu. Ale ve světle současné mediální kampaně proti Alianci pro rodinu, jejíž lidé naopak nyní pozici poradce získali, se zdá, že boj o rodinu zuří neveřejně v zákulisí. Jde o to, kdo bude formulování zákonů o rodině ovlivňovat. Zda konzervativci nebo progresivisté. Anebo zda lidé, kteří jsou otevření všem zkušenostem ze všech táborů a naslouchají současně i uznávaným odborníkům. Ani ti nejsou a nemohou být jednotní. Diskuse by měla být veřejná, protože stav rodiny je veřejný zájem. Nikdo by neměl být vylučován v duchu toho, co skvěle popsal na stránkách Deníku N Petr Koubský (22.10.21 Západní liberálové dosud tolerovali neliberální metody…). Je otázka, zda by v takové diskusi nemělo jít o znalosti a fakta více než o názory, dojmy či ideologie, neboť ne všechny skutečnosti lze vyjednáváním změnit, jak jsme se v krátkosti pokusili zdůvodnit. Vrozená struktura rodiny je daná stejně jako anatomie člověka. Její poruchy lze samozřejmě lépe či hůře kompenzovat a život rodiny, stejně jako jednotlivého člověka, může být plnohodnotný. Ale nelze se k němu propracovávat popíráním reality a nahrazovat ji „realitou“ vlastních přání.

Skutečnost, že si diktátoři jako Putin (a podobně Orbán) dávají na své štíty „boj za tradiční rodinu a proti homosexuálům“, by nás neměl zmást. Teď už je všem zřejmé, že Putin nehájí ani rodinu ani děti. Dokazují to jeho vojáci denně ve zločinné válce na Ukrajině. Každý, kdo dnes hájí přirozenou rodinu pro děti, nemůže být automaticky spojován s putinismem. Je to aktivistický trik, jak zneškodnit argumenty protivníka a zaútočit na něj. Podobný význam má neustálý křik, že boj za rodinu muže a ženy je útokem na homosexuály. Tím opravdu není.

Jak se ale stalo, že jsou zájmy dětí v centru takové tahanice? Všichni bez jakékoli ideologie víme, že dítě donosí a porodí pouze žena. A pouze muž ji může oplodnit. Je to nespravedlivé, ale tuto asymetrii nezmění ani současné extrémní technologické vymoženosti medicíny. Hodnota homosexuálů pro společnost nejspíš nebyla dosud jasně formulována a vyjádřena, jinak by se někteří z nich nedožadovali s tak velkou razancí „stejných rodičovských práv“ jaká mají heterosexuálové. Jejich hodnota rozhodně není v tom, zda dokáží napodobit přirozenou rodinu, nahradit matku (v případě gayů) nebo otce (v případě leseb) dítěti, které si nějak pořídí. Selekční tlak se v přírodě uplatňuje přes generativitu populace. Evolučně výhodné chování se prosazuje díky většímu množství potomků. Je zřejmé, a homosexuálové nám to snad prominou, že homosexuální orientace a sexualita nevede k oplození. Nepochybujeme, že také mezi homosexuály existují lidé, kteří touží po dítěti. Při jejich stabilizované dospělé homosexualitě to však není přirozenou cestou možné, máme-li respektovat především zájmy dětí. Plánují-li se vší vnitřní poctivostí z poloviny vlastní dítě, nerespektují jeho zájmy, ale upřednostňují svou vlastní touhu, tedy zájmy dospělých. Ano, kdyby bylo dost bezprizorných dětí, pro které stát hledá náhradní rodinu, a nebyl současně dostatek mužsko-ženských párů, které by takové děti přijaly, i my bychom ocenily jakékoli páry, tedy i páry homosexuální, raději než jednotlivce, kteří by se dětí ujali. Ale znovu opakujeme, dospělí se mají věnovat dětem a nesmí tomu být trvale naopak. Nikde není zakotveno právo na dítě. Ne proto, že takový zákon neexistuje, ale proto, aby se životní síla neobracela proti směru času, jak můžeme vidět v mnoha našich klinických kazuistikách. Podle nás není přijatelné, aby kdokoli plánoval dítěti ještě nepočatému, že nebude mít oba své biologické rodiče.

Cena člověka není pouze v tom, že se stane rodičem. Je těžké cokoli zevšeobecňovat, ale podle toho, jak se dokázali homosexuálové ve svobodné společnosti Západu prosadit, jsou to často velmi tvořiví, aktivní a schopní lidé s bohatými zájmy. Vynikli v mnoha oborech, kde se cení citlivost a tvořivost. Mnoho z nich si získalo respekt a důstojné místo ve společnosti. Oprávněně se dobrý vztah k homosexuálům pokládá za známku rozvinuté demokratické kultury. To však není důvod, proč prosazovat pod heslem „manželství pro všechny“, právo na stejné rodičovství, jaké mají heterosexuálové. Na dítě nemá právo nikdo, naopak podle článku 7 mezinárodní úmluvy o právech dítěte, má dítě „pokud je to možné, právo znát své rodiče, právo na jejich péči“.

Situace dvou mužů nebo dvou žen, ať už hetero- nebo homosexuálních, a mohly by to být například i dvě kamarádky, které nedůvěřují mužům a raději s žádným nespojí svůj život, není totožná se situací sterilního páru muže a ženy. Jejich problémy nelze řešit stejně. Pokud jednopohlavní pár dítě získá, nutně někde zanechal matku nebo otce, o které budou děti s tímto osudem okradeni. Nemylme se, situace, kdy se muži a ženě narodí dítě, jeden z rodičů zemře a druhý je homosexuál, je extrémně vzácná. Hlavním způsobem především pro mužské páry, jak si pořídit dítě, je koupit si ho na dnes již rozsáhlém trhu s dětmi. Na světě je dost chudých žen, které za peníze propůjčí bohatým mužům dělohu a dítě donosí, porodí a prodají. To je však část pravdy, kterou hlasití propagátoři hnutí „Jsme fér“ zamlčují. Ale proč vlastně? Proč rovnou s manželstvím pro všechny neprosadit ceník dětí? Nebylo by to víc fér? Pokud pořád ještě alespoň trochu myslíme na děti, musíme protestovat. Myslíme i na matky, které z nouze prodávají své děti, aby s takovým vědomím žily až do smrti.

Občas se objeví přímá svědectví od dětí, které zažily, jaké to je vyrůstat s homosexuálními rodiči, například v knize R. O. Lopeze, B. Kleinové Jeftovy děti. V řadě výzkumů se autoři předbíhají v prokazování, že děti v homosexuálních svazcích prospívají srovnatelně, nebo i lépe jako kontrolní skupiny. Zvláště když porovnávají ekonomickou úroveň dětí, jakou by měli u svých původních chudých matek s úrovní svých bohatých adoptivních rodičů. Lopez i Kleinová v takových rodinách vyrostli. Teprve někdy až kolem čtyřicítky se dostali ze zmatků, které jim tento experiment způsobil. Zjistili, že lidí s podobným osudem je kolem nich více a přinesli o tom cenná svědectví. Jejich hodnota doplňuje převážně statistické údaje o hlubinný pohled do psychiky zúčastněných. Pokud víme, kvalitativních studií, které by přinášely poznatky o hlubinné dynamice v prožívání rodinných vztahů se vedle kvantitativních studií nedostává. Ale kniha Lopeze a Kleinové nesměla vyjít, protože se nakladatelství v USA bálo reakce LGBT aktivistů. Podobně se bohužel zachovalo české nakladatelství, které plánovalo knihu vydat. Když se pak knihy ujala Asociace pro rodinu a vydala ji vlastním nákladem, zažívá likvidační mediální kampaň. Takhle si demokratickou diskusi nepředstavujeme. V duchu Petra Koubského proto říkáme: Ať mají všichni své místo a svůj hlas v demokratických médiích. Přejeme si, aby byl slyšen i ten náš vycházející z bohaté klinické praxe.

MUDr. Vladislav Chvála, Sexuolog, rodinný terapeut, předseda Společnosti psychosomatické medicíny ČLS JEP, ředitel institutu LIRTAPS, o.p.s.
PhDr. Ludmila Trapková, dětská klinická psycholožka a rodinná terapeutka

Poznámka: V reakci na publikování tohoto textu, které v tomto znění odmítl Deník N publikovat, šéfredaktor Deníku N zaslal toto vyjádření: „Redakce Deníku N odmítá, že by nechtěla dát prostor Vladimíru Chválovi a Ludmile Trapkové. Po domluvě s autory dala přednost představení jejich názorů prostřednictvím velkého rozhovoru.“