Občas se může zdát, že bití na poplach před současnými progresivními nápady je přehnané. Na světě jsou důležitější kauzy než aktuální počet pohlaví, které si můžete navolit na Facebooku, či to, jakou sochu konfederačního generála dav strhl na druhé straně Atlantiku. Jenže tyto tendence jsou často sdíleny budoucími i současnými elitami. Nejenže jejich světonázor ovlivňuje životy bezpočtu dalších lidí, ale často je pak přejímán celou společností.

Krásným příkladem je článek bývalé editorky The New York Times Bari Weissové. Weissová je sice liberální židovská lesba, ale z nějakého ne úplně pochopitelného důvodu se stala úhlavním nepřítelem dnešních progresivistů. Problematická se zdá především její schopnost naslouchat i lidem z druhé poloviny politického spektra a vést s nimi konstruktivní debaty. Weissová nakonec slavný deník raději opustila a uchýlila se na platformu Substack, která umožňuje čtenářům posílat peníze rovnou svým oblíbeným autorům. Právě tam publikovala svoji reportáž o politickém dění na nejelitnějších amerických středních školách.

Například škola Harvard-Westlake je jedna z nejprestižnějších středních škol v Kalifornii. Školné na ní stojí přes 40 tisíc dolarů ročně. Škola přitom démonizuje kapitalismus a podrobuje žáky antirasistickému školení. Paradoxem je, že rodiče studentů jsou jedni z nejúspěšnějších kapitalistů v zemi a protirasistické školení vede děti k tomu, aby vše vnímaly jen prizmatem rasy.

Možná ještě horší je ale atmosféra strachu, která mezi nejelitnějšími Američany vzniká. Všichni, koho Weissová zpovídala, tak mluvili jen pod podmínkou anonymity. Popisují například, že elitní školy si vyhrazují právo vyhodit dítě bez důvodů. Bojí se, že by se pak ocitlo na černé listině a nepřijala by ho již žádná soukromá střední škola. Mezi rodiči se i šušká, že školy dokážou zablokovat přijetí na elitní univerzity, což je samozřejmě hlavní důvod, proč rodiče takovéto školení trpí.

Trpí i studenti. Ne všichni s učivem souhlasí, ale Weissové vyprávěli, jak se bojí otevřeně mluvit před spolužáky, neboť budou ostrakizováni. Otevřeně také přiznávají, že opakují progresivistické teze ne proto, že jim věří, ale proto, že je to způsob, jak prolézt s dobrými známkami.

Mezitím tak indoktrinace zasahuje do všech vyučovaných předmětů. Škola Brentwood, která stojí 45 630 dolarů ročně, tak z osnov anglické literatury vyhodila klasiky, jako jsou Šarlatové písmeno, Jako zabít ptáčka a Pán much, a nahradila je například díly, jako je Stamped: Racism, Antiracism, and You (volně přeloženo Utlačený: Rasismus, antirasismus a vy), Dear Martin a Dear Justyce (dvojice knih o černošském chlapci, kterému policisté zastřelí kamaráda a jenž je pak nespravedlivě odsouzen) a Yaqui Delgado Wants to Kick Your Ass (Yaqui Delgadová ti chce nakopat prdel) o šikanované Hispánce.

Jeden z učitelů se svěřil, že byl nucen vyučovat „pyramidu rasismu“, kde na spodní příčce „lhostejnosti“ je například napsáno „každý příběh má dvě strany“ a která končí příčkou genocida.

Na další elitní škole, Fieldstonu, je historie vyučována převážně z pohledu utlačovaných skupin. Politické korektnosti nejsou ušetřeny ani tvrdé vědy. Znovu na Fieldstonu se tak již Newtonovy fyzikální zákony nenazývají Newtonovými, ale „základními fyzikálními zákony“.

Tragédie této výuky je dvojí. Zaprvé studenti těchto škol míří na nejlepší univerzity a odtamtud do veřejných funkcí. Pomalu a jistě tak již nyní obsazují společensky významné funkce. Zadruhé jejich teze přejímají veřejné školy. Příklad nejelitnějších kopírují a tím ničí budoucnost těch nejzranitelnějších. Dítě z bohaté rodiny se ve světě nejspíše neztratí, i když jeho vzdělání bude stát za starou bačkoru. Pro chudé děti může být vzdělání nejlepším způsobem, jak ze své situace uniknout.