Dnes si prezident Trump pochvaluje: „Toto je v mnoha ohledech nejlepší stav ekonomiky v amerických dějinách a vůbec nejlepší doba hledat si práci!“ Na rozdíl od mnoha Trumpových výroků lze tento přijmout v mezích běžné politické nadsázky za pravdivý. Ekonomika nepřetržitě roste. Inflace nedosahuje dvouprocentní hranice cílované Fedem, americkou centrální bankou. Nezaměstnanost je nejnižší od roku 1969. Mezi Afroameričany, kteří jsou na tom tradičně hůř, je nezaměstnanost 5,9 procenta, nejnižší od té doby, co ji úřady začaly v roce 1972 sledovat. Když i New York Times vydaly 1. června analýzu s titulkem „Docházejí nám slova na to, abychom popsali, jak dobrá jsou poslední čísla o zaměstnanosti“, asi na tom něco bude.

Soudný člověk si má ovšem v takových chvílích připomínat, že politici notoricky přehánějí vliv politiků na vývoj hospodářství – svůj vlastní, když jsou u moci a ekonomice se daří, a svých předchůdců, když se jí nedaří. I v tomto případě pohled na ekonomická data vynesená do grafů nenajde v roce 2017 žádný skok. Prakticky všechny pozitivní trendy ve výkonu ekonomiky, vytváření pracovních míst, pokles nezaměstnanosti, růst, začaly už za Obamovy vlády. Například v roce 2016 vznikalo v průměru 195 tisíc pracovních míst měsíčně. Za prvních sedmnáct měsíců Trumpovy vlády činil průměr 190 tisíc měsíčně.

Jestliže má přesto Trump nárok se chlubit, pak ze dvou důvodů. Zaprvé, většina těch analytiků a novinářů, která dnes nedvojsmyslně konstatuje, že ekonomika šlape, před dvěma lety mluvila jinak. Jejich předpovědi toho, jakou katastrofu Trumpovo volební vítězství nevyhnutelně způsobí, byly americkou variantou britského „projektu strach“ před referendem o vystoupení z EU. Vůdcem jim byl laureát Nobelovy ceny za ekonomii Paul Krugman, který na podzim 2016 i bezprostředně po Trumpově zvolení prohlašoval, že „trh se z Trumpa nikdy nevzpamatuje“. Podobně se vyjadřovali i ostatní. Někteří své předsudky kompilovali do anket mezi ekonomy a ty pak vydávali za hotový konsenzus. Právě takhle vzniká atmosféra, v níž jsou pak lidé ochotni ignorovat jakékoli negativní zprávy z médií jako „fake news“.

Druhý, z hlediska ekonomie podstatnější důvod je ten, že se pozitivní ekonomický trend podařilo udržet i v podmínkách dlouhodobě rostoucí ekonomiky. Je něco jiného začít růst z nízkého základu po velké recesi a pokračovat v neinflačním růstu i po pěti letech, kdy kapacita ekonomiky může narazit na své meze. Plody růstu taky pociťuje čím dál víc lidí.

Nedostatek pracovních sil

Zejména to vyplývá z pohledu na bolavé místo americké ekonomiky, míru participace na pracovním trhu. Oficiální statistiky nezaměstnanosti definují jako nezaměstnané jen lidi, kteří si aktivně shánějí práci. V Americe ale po recesi v roce 2001 začal růst počet lidí, kteří na práci rezignovali. Půjčovali si, odkládali návrat do práce návratem ke studiu, pracovali jen příležitostně a bydleli u rodičů. Čím dál víc se jich taky registrovalo jako práce neschopní. V USA, jejichž systém podpor je méně štědrý než v Evropě, zřejmě plní invalidní dávky roli stínového systému sociální podpory. Poruchy pohybového ústrojí či duševní nemoci začaly růst tempem, pro který nikdo neměl jednoznačné vysvětlení a které nemělo obdobu v jiných vyspělých zemích. USA, jež mívaly vyšší míru participace než západoevropské země, se začaly ocitat na chvostu. I tento trend se konečně začal otáčet – také v posledních letech Obamova vládnutí, ale za Trumpa se potvrdil. Počet nových žadatelů o invalidní dávky je nyní nejnižší za patnáct let. Na pracovním trhu se lépe daří uchytit i lidem, po kterých zpravidla zaměstnavatelé sahají až naposledy, jako třeba těm, kteří stále trpí sníženou pracovní schopností, nebo těm, kteří nemají čistý trestní rejstřík. V některých oblastech a sektorech je dokonce prvořadým problémem podnikatelů nedostatek pracovních sil.

Co tedy vlastně Donald Trump pro ekonomiku dělal? Na některé z jeho velkých plánů se nedostalo. Příslib masivních infrastrukturních a dalších veřejných investic (Budeme zkoušet házet na zeď všechno a uvidíme, co se na ní udrží, jak to formuloval Trumpův někdejší poradce Bannon) se nenaplnil. Zatím se pracuje na plánech, jak zjednodušit povolovací řízení.

Donald Trump našel vnímavé publikum v deindustrializovaných oblastech Středozápadu. Zde se realitní magnát, jehož podnikání se v posledních dekádách soustředilo hlavně na branding, přerodil v milovníka tradičního průmyslu, líčícího div ne poetické obrazy kouřících komínů a vysokých pecí. Péče o výrobní kapacitu, byť ne zrovna z éry kouřících komínů, má svůj ideologický základ. I Steve Bannon v Praze mluvil o tom, že z Ameriky se stal čínský tributární stát, který dováží z Číny průmyslové výrobky a dodává jí potraviny a ropu. Ten pohled lze snadno obvinit z naivního zjednodušení – jak americké vysoce efektivní zemědělství, tak rychle se vyvíjející těžba ropy a plynu představují obory s vysokým podílem nových technologií a přidanou hodnotou. I tam se odehrává růst. Zato Trumpem romantizované hornictví vytvořilo za dobu jeho vlády všeho všudy 1200 nových pracovních míst.

Trump se od začátku snažil předvádět, že za záchranu pracovních míst bude bojovat. A že to sice říká každý politik, ale když bojuje Trump, vypadá to jinak. A skutečně vypadá. Ještě ve volební kampani se snažil zabránit přesunu pracovních míst do Mexika z továrny na výrobu air condition firmy Carrier v Indianapolisu. A dělal to tak, jak to on dělává – směsicí výhrůžek, lichotek a, dá se říci, úplatků, v tomto případě ve formě daňových pobídek. Přesto od té doby firma propustila v několika vlnách stovky zaměstnanců a výrobu zastavila, dnes už bez Trumpova komentáře.

V červnu se Trump zúčastnil slavnostního položení základního kamene stavby nové mamutí továrny na ploché obrazovky ve státě Wisconsin, do níž tchajwanská firma Foxconn investuje deset miliard dolarů. „Beze mě by sem nikdy nešli,“ chvástal se. Foxconn jistě měl i politické zastání u místního kongresmana Paula Ryana, který je vůdcem republikánské většiny v dolní komoře Kongresu. Ale pravdě asi je nejblíž, že by tam nikdy nešli, nebýt daňových pobídek od státu Wisconsin, jež mohou přesáhnout čtyři miliardy dolarů. To by znamenalo skoro tři sta padesát tisíc dolarů na jedno vytvořené pracovní místo. V ideálním případě – pokud vzniknou jen ta místa, která Foxconn přímo garantuje, bude to jeden a půl milionu dolarů za pracovní místo.

Tedy nic, co by nedělali jiní „neoliberální“ politici a co bychom koneckonců neznali u nás z historie našich pobídek pro montovny či nedávného masivního, a masivně drahého dealu s firmou GE.

Trump versus Harley-Davidson

Z jiného kadlubu je Trumpův útok na firmu Harley-Davidson. Ještě loni v únoru ji chválil jako americkou ikonu a sliboval jejím manažerům, kteří ho navštívili v Bílém domě, že jeho politika pro ně bude dobrá. Ale teď se výrobce motocyklů spolu s dalšími ikonickými americkými výrobky jako bourbonem a džínsy stal obětí odvety v Trumpově obchodní válce s EU. A když oznámil, že se patrně vyhne clům přesunem části výroby do místa prodeje, Trump reagoval zuřivou sérií výhrůžných tweetů, jaká by se hodila spíš k fotbalovému světovému poháru. „Harley-Davidson by nikdy neměl být vyráběn v jiné zemi – nikdy! Jejich zaměstnanci a zákazníci jsou už velmi naštvaní. Když se přestěhují, uvidíte, že to bude začátek jejich konce – vzdali se, utekli! Jejich aura zmizí a budou zdaněni jak nikdy dřív!“ napsal prezident na Twitteru.

To už je rozchod s „neoliberalismem“. Jak poznamenal jeden komentátor, je to hodno spíš Huga Cháveze.

Dalším Trumpovým předvolebním slibem bylo omezení regulací. Zní to opět jako neoliberální klišé. Trump dokonce slíbil, že bude platit pravidlo, že za každou novou regulaci dvě staré zruší. Jenže v dnešním světě nelze regulace rušit tak snadno, jak je v módě to říkat. Bližší pohled odhalí fascinující houštinu moderního byrokratického superstátu, jež je zjevně především programem zaměstnanosti pro právníky. Ty regulace, které vydal přímo Bílý dům, může Trump zrušit relativně snadno. Ale u regulací, kterými jednotlivá ministerstva implementují zákony, je to složitější. Do určité doby od schválení je může zrušit Kongres. Ale u těch starších nastupuje složitý proces, jenž zpravidla vyústí ve vleklé soudní spory. Když se pak podíváme na webovou stránku Deregulation Tracker, kterou experti z George Mason University vytvořili pro sledování postupu Trumpovy deregulace, vidíme tam stejně často „soudní spory“ či „připomínkové řízení“ jako nějaký z řady výrazů, jež má právnická angličtina pro zrušení předpisu.

Důležité ovšem je, že Trump drží slovo v tom, že vytváří minimum nových předpisů. Čímž dává podnikatelům jistotu a vytváří pozitivní očekávání. To je podle řady komentátorů hlavním příspěvkem vládní politiky pro trvající silný ekonomický růst.

A pak je tu loňský velký daňový zákon, největší reforma daní za třicet let. Ta ekonomice, zdá se, pomáhá. Je to ovšem hlavně dílo republikánů v Kongresu, jež by bylo jistě ve velmi podobných parametrech schváleno i za prezidenta Marca Rubia či Teda Cruze.

Předpovědi zmaru z roku 2016 se často opíraly o hrozbu destabilizujících obchodních válek. Je docela dobře možné, že se nenaplňovaly proto, že Trump slibovanou ochranářskou ofenzivu dlouho nerozjížděl. A že na ně ještě dojde. To teď říkají jak konkrétní firmy ohrožené odvetnými opatřeními obchodních partnerů (v Trumpově slovníku soupeřů), tak zájmové podnikatelské organizace včetně těch, které Trumpa dosud chválily. Trump možná má strategii obchodních jednání, v nichž cla na jednotlivé výrobky plní jen roli páky pro dosažení větších, strategických cílů. Možná nemá a útok na Harley-Davidson je výrazem jeho autentického ekonomického uvažování. V každém případě však potřebuje nějaké rychlé vítězství do podzimních kongresových voleb, a to bude těžké.

Komentátor Reihan Salam v článku v časopise Atlantic oprášil pojem ekonoma Arthura Okuna ze sedmdesátých let „vysokotlaká ekonomika“. Je to ekonomika, jejíž tvůrci netrpí zakořeněným strachem z inflace a dluhů. Trump sám si v dobách svých realitních triumfů říkával „král dluhů“ a americký Fed ve svých zprávách začal opakovaně hovořit o inflačním cíli „symetrických dvou procent“ – tedy že jestliže může banka inflační cíl dlouhodobě podstřelovat, nic se nestane, když ho na nějaký čas přestřelí.

V takovéto ekonomice charakterizované expanzivní fiskální i monetární politikou se musí zaměstnavatelé přetahovat o pracovní sílu. Mají několik možností: víc jim platit, víc investovat do jejich kvalifikace, anebo hledat nové, práci šetřící technologie. V Americe nyní zárodečně probíhají všechny tři tyto procesy. Je zajímavé, že klesající nezaměstnanost se zatím nepromítla do vysokého růstu mezd, jenž se pohybuje v průměru okolo okolo dvou tří procent ročně (v některých sektorech je to víc). Při četbě amerických médií si lze všimnout pozoruhodné věci: zprávy o nedostatku pracovních sil jsou zpravidla pojímány výhradně jako problém. Jsou psány z perspektivy zaměstnavatelů a možnost nabídnout vyšší mzdy se v nich často vůbec neobjevuje. Snížit daně, omezit regulace, uvolnit možnosti dovozu pracovních sil z ciziny – všechno, jen ne zaměstnancům přidat. Je fascinující, jak si média včetně těch, jež v politickém a společenském zpravodajství propagují progresivistická stanoviska, osvojila kapitalistickou perspektivu. Ale to je asi hlavní charakteristikou Trumpovy „vysokotlaké ekonomiky“ – že vedle sebe koexistuje nedostatek pracovních sil, obavy z robotizace a automatizace i boj za vyšší minimální mzdu.