Nevím, jestli se to obecně a celostátně ví, spíš asi ne, ale Kadaň patří k nejhezčím městům v téhle zemi, takže se běžně stane, že když tam někoho dotáhnete poprvé, tak je nejdřív nedůvěřivý, pak chvíli zaraženě mlčí, pak se jen diví a diví a nakonec říká, že se tam musí vrátit. Ten udivenec měl obvykle matnou představu, že je to někde na severu, jsou tam elektrárny a možná hned na ulici velkorypadla a specifické složení obyvatelstva a sociální vyloučenosti a takové věci. Pak možná ještě ví, že tam Šlitrův a Suchého strejček Nimra koupil šimla…

To všechno, včetně koupě šimla, je zčásti pravda, i když ta velkorypadla jsou kousek dál a velké koňské trhy se tam už nekonají, zato jsou kolem všude mohutné stožáry vysokého napětí, jež vedou z těch elektráren, a to město omotávají do takové drátěné sítě. Uprostřed té pavučiny vystupuje nad Ohří vršek, na kterém se rozložilo městečko, z něhož zase vystupuje podivuhodná bílá špičatá věž, na které jsou takové výrůstky – či jak to nazvat. Člověk mého typu se neubrání představám, že je to takové velké rektální struhadlo k vnitřnímu použití, pokud něco takového existuje. To ovšem neřekne nikomu nahlas, to až sem napíše. Těm výrůstkům se odborně říká kraby, ale k čemu to sloužilo, jsem se nedočetl ani v knihách přítele Petra Hlaváčka, rodáka a historika, který jinak o Kadani ví všechno a napsal o ní asi tucet knih, které se dají koupit v informačním středisku na ulici Jana Švermy.

To je hned jeden ze signálů, kde jsme a co se tady stalo, že se hlavní historická ulice v královském městě jmenuje po komunistickém funkcionáři, který s Kadaní pravděpodobně neměl za života nic společného. Do té doby, než se skoro všechny ulice v Kadani přejmenovaly, aby se jmenovaly co nejméně podobně tomu předchozímu pojmenování, se ulice jmenovala Heiligenstrasse, tedy ulice Svatých, což mělo hlubší smysl, neboť vedla a pořád vede ke Svaté bráně, nejzachovalejší ze středověkých bran kadaňských. A z té Svaté brány pokračovala dál k františkánskému klášteru Čtrnácti svatých pomocníků, proto tedy ten plurál. Teď tam vede silnice, ale dá se tam dojít parkem, který se jmenuje Smetanovy sady, do roku 1947 Trägerovy po jednom kadaňském panu starostovi, když Kadani většina obyvatel říkala Kaaden. Tady to přejmenování nějaký smysl má: Hlaváček píše, že v 50. letech už už je málem dostal za odměnu Stalin, ale dřív, než do parku sehnali jeho sochu, byl jeho kult odhalen a sady zůstaly Smetanovi.

Nutno říci, že kraby a bílá špičatost kadaňské věže není jedinou její zvláštností. Tou druhou je kamenný pes těsně pod ochozem, který tam ztuhl ve zvláštní pozici, nohy mu přimrzly ke zdi a čumák mu visí dolů. Poutají se k tomu nějaké legendy, které opět shromáždil docent Hlaváček, mj. že jde o podpis středověkého stavitele Hündta, tedy Psa, ale nejspíš půjde o nějakou novověkou úpravu původního chrliče. V každém případě byl pes svědkem a bezmocným pozorovatelem událostí ze 4. března 1919, kdy se tady, na kadaňském hlavním náměstí, které se teď jmenuje originálně Mírové, tehdy se jmenovalo jednoduše Markt, tedy Trh, možná rozhodlo o tom, jak dopadne první republika. Takže ten pes sledoval, jak se pod ním, tedy na náměstí, shromáždil dav kadaňského obyvatelstva, které protestovalo proti tomu, že mají patřit do státu, o který nestáli, a že jim na radnici, tedy pod tím psem, má vlát státní vlajka, která jim nic neříkala. Tu tam vyvěsili čeští vojáci, kteří přišli do Kadaně – a na český severozápad – udělat ordnung. A když tahanice o tu vlajku pokračovala a Němci tam kromě své německé chtěli ještě vyvěsit rudou sociálnědemokratickou, tak začala strkanice a pak snad i létaly kameny, padly rány a možná i výstřely. Tady se verze německá od té oficiální české velmi liší, ale výsledkem je každopádně dvacet čtyři úředně potvrzených mrtvých kadaňských občanů, které pokropil kulomet sotva založené československé armády. Všechno to byli civilisté, kdo také tehdy jiný, skoro z poloviny (11) ženy, nejmladší byla čtrnáctiletá Paula Schmidtová, ještě mladší byl jedenáctiletý Karl Lochschmidt, takže by se dalo říct, že součástí našeho „budování státu“ bylo také střílení dětí, jistěže nezáměrné, ale definitivní. Samozřejmě že ta tragédie (celkově tehdy v březnu 1919 bylo na severu zastřeleno asi šedesát Němců) zůstala v paměti toho Čechy pokořeného obyvatelstva našich Sudet a pochopitelně že to za dvacet let Čechům vrátili i s úroky, čímž si ovšem ortel sepsali definitivně. Ten byl vykonán v roce 1945, kdy německá Kaaden, a nejen ona, zanikla. Pes, který tomu z radničního ochozu bezmocně a bez jediného zaštěkání přihlížel, směl však zůstat.

A viděl pak další věci. Pustou a prázdnou poválečnou Kadaň, která se pomalu naplňovala tzv. dosídlenci, kteří však moc dlouho v tom historickém městě plném středověkých, renesančních a barokních domů nežili a rádi se přestěhovali do pohodlnějších paneláků, které obkroužily Kadaň kolem dokola, takže do těch prázdných domů se sváželi od východu veselí a bezstarostní Romové, což je podobné, jako by tam začali žít třeba… jeleni. Historické domy podle toho dopadly, některé vypadaly hůř než po přechodu fronty, takže když jsem Kadaň někdy na začátku 80. let pro sebe objevil, překračovalo to i poměry téhle části Čech už tak dost vykolejené. Pamatuju si sutiny na ulicích, vybydlené domy na náměstí, začouzené stěny po domácích ohništích, vybitá okna, vůni odpadků… To všechno v evidentně krásném městě, které pořád ještě stálo, jak ho věky vytvořily, na návrší nad Ohří, kde bylo původně přemyslovské strážní hradiště a někdy za Přemysla Otakara II., na začátku druhé půle 13. století, bylo založeno jako královské město s velkým obdélníkovým náměstím a sítí ulic, které končily na hradbách, jež město dokonce obkružovaly třikrát, takže kadaňské opevnění je vůbec nejzachovalejší v Čechách. Jeho chloubou je barbakán z 15. století, taková ta bachratá věžobrána, kterou se vjíždělo do města směrem od Žatce a tady i od Prahy, takže tudy mohl, to tam ještě ten barbakán nestál, vjet do Kadaně Karel IV., jenž tu několikrát byl, přičemž nejspíš bydlel na hradě, jenž vypíná se nad Ohří. Také tady ovšem byl na nocleh syn Václav a pak také císaři Ferdinand I. a Maxmilián I. a Josef II., který tady byl dvakrát, jednou jaký mladý spolucísař, pak rok před smrtí, kdy hledal místo pro pevnost, která by monarchii chránila před pruskými vpády ze Saska. Obyvatelstvo pak o sto let později zakoupilo v Blanenských železárnách císařovu sochu, kterou umístilo na Josefské náměstí, kde ji na základě zákona na ochranu republiky před sochami Habsburků v roce 1923 československé úřady zabavily. Tohle ale republiku nezachránilo… Josef tam od roku 2015 opět stojí, trochu decentně a nenápadně, vydává se za maturanta, neboť náměstí se jmenuje Studentské. Aspoň že tak.

Od devadesátých let se Kadaň zvedla asi jako málokteré město v Čechách, na severu určitě. Obyvatelstvo se přelilo ze starých domů do paneláků a ty staré domy se většinou opravily a zachránily, v některých i něco je. V neděli se tam vyskytují i turisté, kterým se já osobně vyhýbám, ale město je potřebuje. Přes všední den tam bývá spíš prázdno a Romové jsou veskrze přátelští. To je nejlepší čas na návštěvu. Krásná je procházka po fortifikaci, pod níž hučí splav na Ohři a po dešti nahoru vzlínají ty omamné vůně říčních vod. Úzkoprofilovou katovskou uličkou, kterou prý opravdu chodil sociálně vyloučený popravčí, lze procházet sem a tam a kupodivu ani není nutné mít zacpaný nos. Klášter Čtrnácti svatých pomocníků je unikát, o kterém se nebudu rozepisovat, to si nechám na jindy. Kamenný pes zcepenělý na věži tam na každý návrat trpělivě a oddaně čeká, jak mají věrní psi v povaze. Když se pak jeho oblíbenec vrátí, prý tiše zahafá. Ale to slyší jen ti dva. Můžu to potvrdit.

https://www.jiripenas.cz/fotoblog/