Václav Havel. Václav Klaus. Petr Kellner. Tři muži, kteří od roku 1989 měli největší vliv na formování České republiky tak, jak ji známe dnes. V dobrém i zlém. U všech tří to dobré převažuje. Všichni měli, samozřejmě v různé míře, i to horší. Kontroverzní. Vyvolávali emoce. Dráždili své odpůrce. A že jich všichni tři měli a mají dost. Byly to ale právě tyto tři vůdčí osobnosti, lídři, díky (nebo kvůli) nimž Česko vypadá právě takhle.

Nejbohatší Čech Petr Kellner, který v sobotu 27. března tragicky zahynul při pádu helikoptéry na Aljašce, kde lyžoval, byl zakladatelem a živoucím příběhem českého kapitalismu. S jeho silnými i temnějšími stránkami. Selfmademan z České Lípy, který se vypracoval od prodejce kopírek přes postavení své skupiny v privatizaci (značka PPF není nic jiného než První privatizační fond), ovládnutí České pojišťovny a nákup nejsilnější komerční televize Nova, kterou si pořídil hned dvakrát, až po vytvoření největší středoevropské globální finanční skupiny.

Symbol českého kapitalismu

Kellner a PPF byli a stále jsou velmi český a středoevropský fenomén. Právě příběhy nejbohatších lidí ukazují DNA konkrétní společnosti. Steve Jobs a Jeff Bezos. Apple a Amazon. Nejbohatší Američané. Na zelené louce postavené technologické značky, které na startu nepotřebovaly žádné vztahy s politiky nebo státní byrokracií. Čistě soukromý byznys a produkty nebo služby, po kterých toužili zákazníci po celém světě. Dieter Schwarz. Nejbohatší Němec. Majitel obchodních řetězců Lidl a Kaufland. Symbol německého poměru kvality a výhodné ceny, který už vztah s politikou pro svůj úspěšný byznys potřebuje výrazně více. Bernard Arnault. Nejbohatší Francouz a zároveň Evropan. Šéf koncernu LVHM, do něhož patří luxusní francouzské módní značky od Louis Vuitton, přes Dior po přední výrobce šampaňského. Blízký přítel všech francouzských prezidentů. Jeden z nejvlivnějších Francouzů. Příběh nejbohatšího občana je zpravidla velmi výstižným symbolem toho, jak úzce se v konkrétní zemi byznys proplétá s politikou, nebo je od ní naopak vzdálený.

Petr Kellner nevymyslel žádnou věc, po které toužil celý svět, jako je Apple. Nebyl to český Steve Jobs. Značná část (i když postupem času stále menší) jeho podnikání mířila tam, kde má regulací na byznys stále velký vliv stát. Telekomunikace, finance, televize. Proto měla na podnikání Petra Kellnera velký vliv politika. A on měl velký vliv na ni.

Ten vliv byl velký, ale ve veřejné debatě byl ještě výrazně přeceňovaný. To, co neznáte, vám vždycky připadá mocné a tajemné. Kellner si zakládal na tom, že si chrání své soukromí. Hlavním úkolem jeho PR týmů bylo bránit tomu, aby cokoli ze soukromí Petra Kellnera nebo jeho fotografie unikaly na veřejnost. Těch snímků se najde jen minimum. Jeho lidé vždy velmi důsledně pracovali na tom, aby Kellner sám zůstal lidem zcela neviditelný a mluvily za něj jeho podnikatelské výsledky. To vytvářelo prostor pro obrovské množství fám a drbů. Všechno v této zemi podle nich řídila a ovládala PPF. Politiku, média, byznys. Všechno, co je vnímáno jako moc. Tím, že Petr Kellner mlčel a nikdy se k ničemu z těch spekulací nevyjadřoval, a samotná PPF vydávala jen oficiózní tiskové zprávy, zvyšovalo tu vnímanou magickou moc nejbohatšího Čecha nad politikou a byznysem. Často, když se stalo něco stěží vysvětlitelného, objevila se interpretace, že za tím přece musí být Kellner.

Všichni moji prezidenti

Pak přišly příběhy, které obraz toho tajemného, který tady všechno ovládá, pozorovatelům dění potvrzovaly. Na Petra Kellnera svítila ostrá světla, protože podstatnou část svého jmění vydělal mimo Západ. Nejdřív v Rusku a pak v Číně, kde je politika nedílnou součástí úspěchu v byznysu. V posledních deseti letech se to poprvé rozjelo, když se někdejší šéf Kellnerovy Novy Petr Dvořák stal v roce 2011 generálním ředitelem České televize. Za vším, co se v televizi dělo, se hledala PPF. Podruhé, když Václav Klaus skončil v roce 2013 na Pražském hradě a Petr Kellner mu zaplatil rekonstrukci a pronájem zámečku na pražské Hanspaulce, kde se usídlil Institut Václava Klause, na jehož provoz PPF přispívala. Pak přichází říjen 2014, kdy se Petr Kellner po boku Miloše Zemana účastní audience u čínského prezidenta Si Ťin-pchinga. A zpátky z Pekingu Zeman cestuje letounem pronajatým firmami PPF a J&T. Sám Kellner ale tím tryskáčem neletí. Kdo chce vliv Petra Kellnera vidět za vším, co se v Česku odehrává, po těchto příbězích má munici.

V roce 2019 se Kellner poprvé pokusí sám promluvit do ideového směřování české společnosti, když se ve výroční zprávě firmy postaví za tradiční konzervativní hodnoty a vymezí se proti progresivismu. Většina veřejného prostoru má jasno: Kellner oficiálně vstupuje do formování politiky a hlásí se k tomu. Nejbohatší Čech se po hodně kontroverzních ohlasech znovu stáhne do soukromí, Výroční zpráva zůstane jediným veřejným komentářem ke směřování Česka.

PPF samozřejmě politiku v mnoha směrech ovlivňovala. Podílela se velmi aktivně na  přípravě zákonů v oblastech podnikání, které ji zajímají. Měla své zájmy a hájila si je. Tvrdit ale, že formovala třeba českou zahraniční politiku k Rusku a Číně, je opravdu přeceňování jejího vlivu. Představa, že Miloš Zeman a Václav Klaus jsou k těmto režimům vstřícní, protože hájí zájmy PPF, je hodně přehnaná. Už jen v tom, že počítá s tím, že tak tvrdohlavé osoby jako poslední dva prezidenti jsou tak snadno ovlivnitelní. Zeman má třeba Čínu v oblibě hlavně proto, že se mu tam klaní. A když svůj vliv v Pekingu může využít k tomu, že Petru Kellnerovi pojistí byznys fotografií s čínským prezidentem, rád to udělá.

Nástupce v rodině

Tragická smrt Petra Kellnera, který měl svůj styl, zájmy a hodnoty, českou politiku výrazně ovlivní. Proto je zásadní, jak bude vypadat PPF po něm. Kdo ji bude ovládat a udávat její směr. Tady je důležité připomenout, jaký měl Petr Kellner vztah s premiérem Andrejem Babišem. Byl jediný z českých miliardářů, na kterého si Babiš netroufl. Nikdy nešel jeho zájmům do cesty. Cítil, že PPF je o ligu výš, a střet s ní by nemusel dobře dopadnout. Obzvláštní strach dostal premiér poté, co loni PPF znovu koupila televizi Nova. Kellner byl jediný, kdo s Babišem nemusel dělat obchody.

PPF byla firma jednoho muže. Byť malé podíly akcií měli i manažeři Ladislav Bartoníček a Jiří Šmejc. O obou se teď ve veřejné debatě spekuluje jako o těch, kdo by měli ve skupině PPF posílit. To je ale hodně povrchní pohled zvenčí. Petr Kellner žádného nástupce ani přirozenou dvojku neměl. On byl tvůrce PPF. Nebyl to mikromanažer Babišova typu, ale strategicky skupinu sám každý den řídil. Rozhodně to nebyl miliardář na vejminku.

Jako člověk s majetkem 293 miliard korun měl zajištěné, kdo ho získá po něm. Vlastníky jeho podílu v PPF se stane přes kontrolní rodinnou strukturu (family office) jeho rodina. Manželka Renáta a děti. Správcem struktury je Kellnerův dlouholetý spolupracovník, advokát Tomáš Brzobohatý. Petru Kellnerovi byl velmi blízko. On je ale jen správcem. O tom, kdo PPF skutečně převezeme, bude rozhodovat rodina. A právě z ní vychází jméno Kellnerova nástupce. Shodou okolností je to i jeho bývalý společník. Třetí nejbohatší Čech, majitel Energetického průmyslového holdingu (EPH) Daniel Křetínský je už několik let životním partnerem Kellnerovy nejstarší dcery Anny. Velmi dobré vztahy má i s paní Renátou.

Dá se očekávat, že právě Daniel Křetínský po Petru Kellnerovi PPF převezme. O deset let mladší Křetínský je už miliardář jiné generace. Stylem a přístupem k byznysu i politice. Zatímco Petr Kellner hledal obchodní příležitosti s vysokým výnosem mimo Západ, v Rusku, Číně, později v celé jihovýchodní Asii, Daniela Křetínského tyto regiony podnikatelsky nezajímají. Dokonce se od nich snaží držet co nejdál. Se skupinou J&T, v níž zbohatl a zakládal s ní a s Kellnerem EPH, se vlastnicky rozešel poté, co chtěla do své banky pustit čínského investora. Křetínský se bál, že by ho to poškodilo před západními politiky a investory, s nimiž se chystal dělat velké obchody. Jeho primární zájmy byly dlouhodobě v energetice a především v Evropě. Pro pojištění svých zájmů si jako druhý hned po Andreji Babišovi v roce 2013 koupil mediální skupinu Ringier (dnes CNC) s deníkem Blesk nebo týdeníkem Reflex. Později si na pojištění svých evropských zájmů pořídil i podíl ve francouzských médiích, včetně vlivného levicového deníku Le Monde.

Mediální pojistky se bohatě vyplácejí. Andrej Babiš se Blesku bojí a nikdy si netroufl jít proti zájmům Daniela Křetínského. Dokonce je aktivně podporoval třeba tím, když polostátnímu ČEZu zakázal nákup Slovenských elektrární, o které se ucházel i EPH. Tím je Křetínskému výrazně zlevnil. Tím, kdo tady nejvíc zbohatl v éře Andreje Babiše, není Andrej Babiš, ale Daniel Křetínský.

Křetínský má k politikům minimálně stejně blízko jako Petr Kellner. A  možná to s nimi umí ještě lépe. Rozhodně ale umí lépe formovat svůj veřejný obraz. Nevytváří kolem sebe tak pevnou hradbu jako Petr Kellner. Sem tam pustí rozhovor (většinou do svých médií), kde se svěří, jaké má problémy se Spartou nebo jaké to bylo, když byl mezi prvními nakaženými čínským koronavirem, který dostal od francouzského ministra. Působí méně mysticky a tím pádem méně kontroverzně. Podnikání ve Francii, Británii a Německu na rozdíl od toho v Číně nedráždí aktéry veřejné debaty. Křetínského vliv na rozdíl od toho Kellnerova nevyvolává mediální vášně. O to nebezpečnější a výrazně sofistikovanější může být.