Česko si ústy svého premiéra odmítlo přerozdělit 450 migrantů zachráněných ve Středozemním moři. Andrej Babiš na pobídku italské vlády reagoval prudce, na způsob „tři emigračky“. Jakékoliv přijímání migrantů podle něj jen podporuje pašerácké mafie. Stejně tak zareagoval na pobídku italského premiéra Giuseppa Conteho, aby si spolu o migrační politice promluvili – on se pokusí přesvědčit Italy, ne naopak. Premiérovi mágové šéfovu aktivitu umně prodali.

Odmítavý postoj k nelegální migraci se stal evropským mainstreamem a už za něj nikdo není příliš ostrakizován. Na rozdíl od roku 2015, kdy jediným osamoceným zloduchem byl Viktor Orbán, který si svou smršť ustál a nepochybně mu pomohla k další vládě s ústavní většinou. (Maďarského premiéra lze mít za prvotřídního parchanta, ale těžko mu upřít, že nějaký ten obušek na krku snese. To bylo v době, kdy Andrej Babiš v „úplně normální StB“ dělal zápisy.)

Dnes Orbánovy výroky z horkého léta před třemi lety tlumočí rakouský kancléř Sebastian Kurz a je za to oslavován jako zachránce tradičních stran před vlnou antisystémových hnutí. V Itálii zavádí Matteo Salvini vlastní verzi trumpismu – sociální sítě bombarduje statusy, v nichž oznamuje, že migrantům „skončila pohodička“ (la pacchia è finita) a mají se začít pakovat. Jeho podpora roste, dnes by ho volilo 30 procent Italů. Ještě před pěti lety se Liga potácela okolo 4 procent.

Ve Francii se Macron sice veze na vlně progresivní rétoriky, ale v praxi je jeho politika vůči migraci tvrdá, podle Salviniho „patnáctkrát horší než ta Orbánova“. Pozice německé kancléřky nebyla nikdy tak slabá jako dnes – z willkommenskultur nezůstalo po posledním summitu nic. Kvóty jsou pohřbené a reforma dublinského systému se zdá být mrtvá. A jede se dál, antimigrační strana zvítězila ve Slovinsku, ve Švédsku na prvenství útočí Švédští demokraté. CSU v Bavorsku skoro s jistotou přijde o většinu ve prospěch AfD. Ta je vnitřně rozštípnutá a část vedení oživuje sentimenty velkého Německa, přesto znovu atakuje rekordy v průzkumech.

Don’t mess with people. Prosazování politik proti vůli většiny si dříve nebo později vybere svoji daň. Některé národy mají ke smýkání se mezi dvěma extrémy tendenci přímo dějinnou. Fotografie mrtvého syrského chlapečka Ajlana Kurdího před třemi lety na pár týdnů změnila Evropu. Stala se ospravedlněním nastalého bezvládí. Pro srovnání, jen za minulý měsíc se v moři utopil každý sedmý migrant, což je víc než kdykoliv předtím. Ani fotky, ani tklivé reportáže. Evropané jsou už otupělí.

Postavit se dnes v Evropě proti nelegální migraci a „hájit si to svoje“ není žádná odvaha, nýbrž nutnost k politickému přežití. A zatímco ideoví podporovatelé otevřených hranic rekrutující se především z řad západoevropské levice tohle nechápou nebo se s tím přinejmenším odmítají smířit, pro politické oportunisty typu Babiše to není a nebude žádný problém.

Babiš se nepochybně zařadí k unijním hardlinerům, což ho nebude nic stát – právě naopak. Kam se hrabou ty nejlépe zaplacené PR týmy, jakákoliv kritika na poli evropské migrační politiky Babiše posílí. Z migrace se stalo celoevropské téma číslo 1, nejen v bývalém východním bloku. V průzkumu respektovaného britského YouGov zařadili migraci na první místo problémů, s nimiž se EU musí potýkat, unisono respondenti z Británie, Francie, Německa, Itálie, Dánska, Švédska, Litvy, Finska a Řecka.

Problémy s migrací přitom Evropu teprve čekají. Podle některých průzkumů se chce na kontinent vypravit až polovina obyvatel subsaharské Afriky. Je proto velmi krátkozraké považovat problém za vyřešený, protože čísla jsou momentálně nižší – a nutno dodat, že zejména díky výše zmíněným „bad boys“, jejich tlaku a řešením, která stojí život každého sedmého člověka, co zkusí štěstí. 

Pro Čechy je asi dobře, že jejich oportunistický premiér v této konkrétní otázce nemá problém s respektováním reality. Je ale nutné připravit se na to, že jeho podpora bude tímto jednoduchým způsobem bobtnat. To není dobrá zpráva a ani liberálové a zanícení antibabišovci by mu neměli pomáhat hysterickými výstupy, když bude dělat to samé, co dělala už Sobotkova vláda, v době, kdy byl na „evropskou součinnost“ vyvíjen mnohem silnější tlak než dnes.