V roce 1991 proběhly v severoafrickém Alžírsku volby, které vyhrála radikální Fronta islámské spásy, podporovaná Saúdskou Arábií. Moci se však vítězné hnutí neujalo, místo toho proběhl v zemi vojenský puč. Radikálové to vzali jako vyhlášení války a válka také začala. Trvala deset let a připravila o život zhruba sto tisíc lidí. Co se brutality týče, místy překonala alžírská občanská válka i dost nízké standardy současně probíhající občanské války v Jugoslávii. Součástí taktiky islámských vzbouřenců byly bezdůvodné masakry celých vesnic, čistě kvůli nahnání hrůzy.

Vraždění se brzy přelilo i do Francie, bývalé koloniální vládkyně Alžírska, kde žijí početné alžírské komunity. V roce 1994 unesli teroristé hlásící se k Ozbrojené islámské skupině (GIA) letadlo mířící z Alžíru do Marseille. Jejich plánem bylo zničit Eiffelovu věž. Na letišti v Marseilli vzala unesené letadlo útokem speciální jednotka GIGN a všechny únosce zabila, klid se však do Francie nevrátil. Naopak, léto 1995 bylo poznamenáno sérií pumových atentátů, spáchaných operativci GIA.

Při prohledávání bytů osob podezřelých z terorismu zjišťovaly francouzské úřady čím dál častěji, že nitky řady spiknutí vedou do Velké Británie. Bylo patrné, že v ostrovním státě existuje celá síť radikálních kazatelů a skupin na ně navázaných. Jednou takovou významnou osobou byl Zacarias Moussaoui, kterého chtěli Francouzi v jeho londýnském bytě vyslechnout již v roce 1994. Británie však žádost z Paříže zamítla. Moussaoui se o sedm let později podílel na zničení Světového obchodního centra v New Yorku. Nyní si odpykává doživotní trest v americkém federálním vězení ve městě Florence, kde mezi jeho spoluvězně patří například Theodore Kaczynski nebo Džochar Carnajev, čekající na stanovení data popravy.

Neochota britských úřadů zabývat se Zacariasem Moussaouim nebyla ojedinělá. Francouzské žádosti o součinnost, vydání podezřelých či data se v 90. letech setkávaly s mlčením, vytáčkami či odmítáním. Frustrovaní francouzští vyšetřovatelé začali těmto poměrům v Londýně říkat nelichotivým slovem „Londonistán“.

Mešita pana Háka

Velká Británie konce 20. století nebyla tolerantní ke všem teroristům. Členové IRA, kteří na ulicích britských měst rozsévali hrůzu ve jménu sjednocení Irska pod republikánskou vládou, nemohli od Britů čekat žádnou shovívavost. Řadu z nich zabily speciální jednotky v akci, živé zajatce čekaly vysoké tresty včetně doživotních.

Islámští radikálové, jejichž vliv sílil úměrně tomu, jak se do Británie stěhovaly desetitisíce muslimů za studiem i prací, se však tou dobou těšili téměř úplné beztrestnosti. Výsledkem byl rozkvět desítek radikálních salafistických organizací, které vytvořily nepřehledné podhoubí budoucího světového teroru.

Jedním z prvních center kazatelů násilného džihádu se stala mešita ve Finsbury Park, nedaleko stadionu slavného fotbalového klubu Arsenal. Byla otevřena v roce 1994 za přítomnosti prince Charlese a saúdského krále Fahda, který na její stavbu a provoz přispěl. O tři roky později se jejím imámem stal Abú Hamzá al-Masrí, Egypťan, jenž se do Británie přistěhoval v roce 1979 coby student brightonské polytechniky.

Abú Hamzá má jen jedno oko a ani jednu ruku. Do zápěstí mu osadili háky, proto mu také britský bulvár občas říká „pan Hák“. Sám tvrdí, že jej zmrzačila sovětská nášlapná mina v Afghánistánu, jeho zranění jsou však konzistentní spíše s „nehodou“ při výrobě bomby, což potvrzují jiní bývalí radikálové, kteří se v Afghánistánu účastnili boje na straně mudžahedínů.

Hamzá využíval britské atmosféry tolerance dlouho, v mešitě ve Finsbury Park kázal celých pět let. Mešita pod jeho vedením se stala hnízdem radikalismu. K prvnímu výročí útoků na newyorská „Dvojčata“ zde Hamzá se svými kolegy uspořádali konferenci na oslavu útočníků. Svatostánek sloužil jako náborové středisko bojovníků pro svatou válku v Afghánistánu.

Britské úřady začaly svoji toleranci přehodnocovat právě v souvislosti s angažmá Británie v afghánské a později také irácké válce. Nátlak Washingtonu na to, aby Británie nenechávala na domácí půdě volnou ruku radikálům, jejichž rekruti pak zabíjejí koaliční vojáky na zahraničních bojištích, se ukázal jako daleko účinnější než dřívější žádosti vznášené Francií. I tak však změna přicházela jen pomalu. V roce 2003 byl Hamzá zbaven úřadu imáma v mešitě, ale ještě další rok kázal na volném prostranství před ní.

V létě 2004 měli Američané dost důkazů k tomu, aby požádali o Masrího vydání, a klerik byl konečně britskými úřady zatčen. Několik dalších let strávil snahou zabránit své extradici do USA a dotáhl svůj případ až k Evropskému soudu pro lidská práva. Ten však v roce 2012 rozhodl, že režim federálního vězení ve Florence, byť značně přísný, nepředstavuje nelidské ani mučivé zacházení. Vystavil tím Masrímu pomyslnou jednosměrnou letenku za oceán. V roce 2015 jej americká porota uznala vinným z teroristických aktivit a Masrí se ve Florence připojil ke svému kolegovi Moussaouimu a dalším odchovancům Londonistánu.

Mešita ve Finsbury Park byla zavřena a posléze znovu otevřena se zcela obměněným personálem. Od té doby se v ní otevřený radikalismus nepěstuje. V roce 2017 si zdejší věřící vybral k teroristickému útoku Darren Osborne, který přejel několik muslimů autem. Za smrt jednoho z nich byl Osborne v únoru 2018 odsouzen na doživotí. Podle rozsudku smí o podmínečné propuštění požádat nejdříve v roce 2061, kdy mu bude devadesát let.

Do pekel se svobodou!

Omar Bakrí Muhammad je syrský státní občan, potomek bohaté rodiny z Aleppa. Vyrostl v luxusním prostředí, jeho hlavním zájmem však byla víra. Již v mládí se připojil k Muslimskému bratrstvu. Studoval nejprve islám v Saúdské Arábii. Poté, co jej saúdské úřady zatkly a propustily na kauci, se raději přestěhoval jinam – do Velké Británie.

V Londýně se Bakrí stal hlavou místní pobočky organizace Hizb ut-Tahrir, jejímž cílem je nastolení světového kalifátu. S tahrirovci se však brzy rozešel a založil vlastní skupinu al-Muhadžirún, která byla pokud možno ještě radikálnější. Na šíření myšlenek politického islámu spolupracoval s Abú Hamzou a Anjemem Choudarym.

Podle informací novin The Times se Bakrí chlubil tím, že při své činnosti v Británii je chráněn „paktem bezpečí“ (covenant of security), podle něhož jej autority nechají na pokoji, dokud se nebude dopouštět násilných činů proti domácímu obyvatelstvu. Pokud by to byla pravda, existence fenoménu Londonistánu by tím byla podpořena i výpovědí z druhé strany.

Období tolerance Bakrímu definitivně skončilo v červenci 2005, kdy čtyři teroristé spáchali rozsáhlý sebevražedný útok na londýnské autobusy a metro. Dvaapadesát zabitých civilistů vedlo vládu Tonyho Blaira k prohlášení, že vůči radikálním kazatelům zvažuje uplatnění starých zákonů o vlastizradě (high treason).

O měsíc později opustil Bakrí pro jistotu Velkou Británii a přesunul se do Libanonu, kde žije dodnes. Na rozdíl od jiných radikálů nikdy nepožádal o britské občanství a Británie mu zakázala návrat. V roce 2006, když izraelské ozbrojené síly vedly v Libanonu krátkou, ale intenzivní válku se šíitským Hizballáhem, prosil ovšem Bakrí námořníky zajišťující evakuaci místních Britů, aby mu také umožnili nalodění. Jeho žádost však nebyla vyslyšena.

Bakrího organizace al-Muhadžirún je zakázána, její členové však urychleně založili nový spolek jménem al-Ghurabaa. V roce 2006, když dánské noviny Jyllands Posten uveřejnily karikatury Mohameda, uspořádala al-Ghurabaa proslulou demonstraci před dánskou ambasádou v Londýně. Její účastníci nesli transparenty s nápisy jako „Zmasakrujte ty, kdo urážejí islám“, „Evropo, čekej, tvé 11. září se blíží“, „Připravte se na skutečný holocaust“ a „Do pekel se svobodou!“.

Džihád na sociálních dávkách

Anjem Choudary je rodilý britský občan, který přišel na svět v roce 1967 v rodině londýnského trhovce pákistánského původu. Několikrát se pokoušel studovat, skutečného úspěchu však dosáhl až jako kazatel v Bakrího organizaci al-Muhadžirún. Když byla zakázána a znovuzaložena jako al-Ghurabaa, stal se jejím tiskovým mluvčím. Stál rovněž u zrodu dalších spolků, Islam4UK a Need4Khilafah, zakázaných později v roce 2010 podle protiteroristického zákona. Jako rodilý mluvčí jazyka urdu měl Choudary – na rozdíl od arabsky mluvících Hamzy a Bakrího – vždy výhodu, co se působení v početné pákistánské komunitě týče. Jednou z jeho opakovaných myšlenek je tvrzení, že „britský pas je jen cestovní dokument“ a loajalita britského občana, který je muslimem, má patřit pouze islámu. Označil také vůdce Islámského státu Abú Bakra al-Bagdádího za pravého kalifa a vůdce všech věřících.

V roce 2013 uniklo na veřejnost tajně pořízené video, na kterém Choudary vysvětluje svým příznivcům, že mají usilovat o vyplácení britských sociálních dávek coby „mzdy džihádistovy“. Džihád podle Choudaryho spotřebovává tolik času a sil, že je lepší zanechat práce a „brát peníze od nevěřících“. Přirovnal přitom sociální dávky ke zvláštní dani džizja, kterou podrobení nemuslimové (dhimmi) musejí odvádět muslimské vládě v kalifátu, aby nebyli prohlášeni za nepřátele a zabiti. Sám Choudary jde v této věci svým následovníkům příkladem. Nepracuje již dlouho a v době nahrávky pobíral na sociálních dávkách pro sebe a svoji rodinu 25 tisíc liber ročně.

Choudary je ve svých aktivitách opatrnější než Hamzá a zatím nepodráždil USA natolik, aby si od Britů vyžádaly jeho vydání. Omezuje se hlavně na kázání. Je však na federálním seznamu globálních teroristů, se kterými američtí občané nesmějí uskutečňovat žádné finanční transakce. Britský soud odsoudil v roce 2016 Choudaryho za verbální trestný čin – podporu zakázané organizace – k pěti letům a šesti měsícům vězení. Devatenáctého října 2018 byl kazatel po odpykání poloviny trestu podmíněně propuštěn na svobodu. Podle pravidel podmínky nesmí opustit Londýn a stýkat se se svými bývalými spolupracovníky z radikálních organizací.