Pokud nebude předseda TOP 09 Jiří Pospíšil zvolený v květnu do Evropského parlamentu, vládnoucí koalice v Praze se rozpadne. To je pravá podstata sporu mezi Piráty a Spojenými silami pro Prahu o šmírování prázdných bytů v metropoli přes elektroměry.

Když se v Praze po komunálních volbách skládala současná vládnoucí koalice Pirátů, Prahy sobě Jana Čižinského a Spojených sil pro Prahu s TOP 09 v čele, vypadalo to na delší drama a souboj o pozice. Všichni tři koaliční partneři vyšli z voleb podobně silní. Byť Piráti s mírným náskokem nejsilnější. Psalo se, jak se servou o primátorský post. A jak ho především ambiciózní politický turista Jiří Pospíšil rozhodně nepustí.

Ti, kdo někdejší hvězdu ODS dobře osobně znali, se tomu smáli a tvrdili pravý opak. Jiří Pospíšil se do primátorského křesla nepohrne minimálně do chvíle, kdy bude mít zajištěný post europoslance. V Bruselu sedí za topku už od roku 2014 a má přirozeně ambici to místo v dalších volbách obhájit. Je to velmi jednoduché. Srovnejte si příjmy a pracovní nálož evropského poslance a pražského primátora. Brusel, to je nesrovnatelně méně práce bez přímé odpovědnosti a nesrovnatelně více peněz.

Evropský poslanec pobírá každý měsíc základní plat 221 733 korun. K tomu je třeba připočíst náhrady na všeobecné výdaje 116 712 korun. Plus 8060 korun za každý den strávený na zasedání v Bruselu nebo ve Štrasburku. Když se přidají příplatky za funkce, příjmy se točí kolem 400 tisíc korun měsíčně. K tomu navíc nárok na velmi slušný důchod od 63 let hrazený z rozpočtu Evropské unie. Přímý výkon není při počtu 751 poslanců zvenčí pro voliče příliš viditelný. V Bruselu se dá udělat spousty dobré práce, jako to předvádí třeba jeden z nejviditelnějších českých europoslanců Tomáš Zdechovský z KDU-ČSL. O něm se dá říct, že skutečně hájí zájmy České republiky. Nebo se to taky dá i při poctivé účasti v Bruselu odsedět. Nebo si rovnou dělat vlastní kariéru, jako to předvádí někdejší babišovec Pavel Telička. Jiří Pospíšil je taková zlatá střední cesta. Rozhodně nepatří svým výkonem k nejzajímavějším českým europoslancům. O evropskou politiku se taky nikdy předtím, než byl zvolen, nijak zvlášť nezajímal a neprofiloval se na ní.

Pražský primátor vydělává 120 tisíc korun měsíčně, nese zodpovědnost za rozpočet 74 miliard korun a spoustu potenciálně průšvihových firem.

Pro Jiřího Pospíšila to byla jasná volba. Když navíc ambici stát se primátorem nejevil ani Jan Čižinský, který toužil setrvat v domovské Praze 7, a Piráti dali partnerům výměnou za primátorský post velkorysou nabídku na počet křesel, byla koalice hotová velmi rychle.

Měsíce od startu fungovala na rozdíl od té předchozí klidně a bez mediálních střetů. Vypadalo to, že by překvapivě tato sestava s nemalou mírou progresivně aktivistické DNA, která je ve všech třech stranách, mohla fungovat. Přestály se střety o obsazení pražských firem, včetně Dopravního podniku. Přestože si partneři vetovali různá jména, fungovalo to v klidu.

Než se začala rozjíždět kampaň do Evropského parlamentu. Topka se pod vedením Jiřího Pospíšila točí kolem pětiprocentní hranice volitelnosti. Ve většině průzkumů končí spíš pod ní. Nový předseda pro stranu žádným velkým ternem není.

To není pro další bruselskou kariéru Jiřího Pospíšila nejlepší konstelace. Volby do Evropského parlamentu jsou speciální disciplína. Provází je velmi nízká účast. K těm posledním přišlo 18 procent voličů. Chodí ti velmi motivovaní. Topka, která má velmi progresivně a prointegračně naladěný elektorát, může počítat s tím, že jí fanoušci přijdou a výsledek bude lepší, než kdyby se ve stejné době volilo do české sněmovny.

Jistotu zvolení ale Jiří Pospíšil nemá. Se svým PR talentem přirozeně číhal na téma, na kterém se může udělat. Přitáhnout k sobě mediální pozornost, které se mu při čtyřprocentní podpoře navzdory tomu, že řada médií sdílí jeho názory, až tolik nedostává.

Piráti mu dali skvělou záminku, když přišli s příšerným nápadem, že by přes elektroměry slídili, které byty jsou v metropoli neobsazené, a případně by se je rozhodli zatížit daní. Je to skutečně bezprecedentní dvojitý útok na soukromí a vlastnictví. Potvrzení všech obav, jak nebezpečně levičáckou DNA má tato strana, která se snaží lovit voliče mezi stoupenci pravicových občanských demokratů.

Jiří Pospíšil, který se do pražské politiky do té doby nemíchal, ucítil, že to je téma pro něj. Vyrazil s výhrůžkou odchodu z koalice, pokud se budou Piráti tuto šílenost skutečně snažit prosadit. Mediální pozornost byla zajištěna.

Mezitím vyšlo najevo, že nápad Pirátů je zatím jen výstřelem, na němž nikdo z nich netrvá. Primátor Hřib jen mluvil do novin. Žádný konkrétní plán na sledování, ani daň, nikde není připraven. Vymlouvají se, že data z elektroměrů měla být anonymizovaná a pouze zmapovat, kolik nevyužívaných bytů v Praze je. Samozřejmě je namístě základní námitka, co je Pirátům vůbec do toho.

Je zdravé detonovat nebezpečné nápady dřív než dostanou konkrétní podobu. Je to výrazně efektivnější než se to snažit zastavit na poslední chvíli. Zkušenosti z prosazování různých progresivistických levicových nápadů typu zelených financí nebo zpřísňovaní ekologických limitů pro auta ukazují, že jednou z taktik progresivistů je snaha co nejvíc je ve stadiu vývoje skrýt před veřejností a pak jí to naservírovat jako hotovou věc. Tady odvádí Jiří Pospíšil záslužnou práci.

Výhrůžky odchodem z koalice ve chvíli, kdy nikde nikdo nepřišel s žádným konkrétním plánem, jsou už naopak jen čistou soukromou volební kampaní. Jiří Pospíšil moc dobře ví, že Piráti mají část prointegračních nadšenců, kteří by za jistých okolností mohli volit i jeho osobně. Takže si o jejich přízeň natvrdo říká. Absolut Jiří Pospíšil, jak ho známe dlouhé roky z ODS. On byl tím, kdo pomohl rozjet antikorupční hysterii kolem roku 2010. Sám se na ní udělal. Své straně pomohl na dno, aby ji záhy opustil. Marketingově šikovní Piráti tady hrají s těžkou vahou na poli privátního politického marketingu.