Dobrá zpráva, že za zřejmé a ještě do nedávna nekontroverzní tvrzení, že muž se nemůže stát ženou a naopak, vás již nemůžou v Británii vyhodit z práce. Maye Forstaterové, která byla v roce 2018 kvůli těmto svým názorům propuštěna, se dostalo soudního zadostiučinění. Je to svým způsobem náznak, že zdravý rozum se ještě úplně nevytratil. I když rozsudek má několik háčků.

Forstaterová pracovala pro progresivní think-tank Center for Global Development (CGD) v době, kdy britská vláda se chystala zavést zákon, který by umožňoval lidem změnit pohlaví prostou deklarací, bez nutnosti podstoupit jakýkoliv medicínský zákrok. Tento pokus vláda později odpískala. Forstaterová to komentovala na Twitteru ve smyslu, že biologické pohlaví nelze změnit. V prosinci 2018 se její zaměstnavatel rozhodl na základě těchto názorů Forstaterové neprodloužit smlouvu. Ta proto CGD zažalovala, ale prohrála. Soudce tehdy označil její názory za „nehodné respektu v demokratické společnosti“. V odvolacím řízení, jehož rozhodnutí padlo ve čtvrtek, však dal soud Forstaterové za pravdu.

Je samozřejmě podivné, že biologický fakt je staven na roveň víry, ale Forstaterová a její právníci jsou spokojení a poukazují na to, že jinak tento soud ani vyhrát nešlo. Soudce však zároveň upozornil, že jeho rozsudek neznamená, že „ti, co mají genderově kritické názory, mohou beztrestně „misgenderovat transosoby“. Misgender je termín pro to, když člověku řeknete jiným rodem, než kterým se právě identifikuje.

Lui Asquith, jenž se označuje jako nebinární, vůdčí představitel(ka) charity na pomoc transgenderovým dětem Mermaids pro BBC, prohlásil(a), že rozsudek „nedává nikomu právo nás nezákonně obtěžovat, zastrašovat, zneužívat nebo diskriminovat, protože jsme trans“. To naznačuje, že spor rozhodně nekončí. Soud pouze rozhodl, že mít tento názor není hodné potrestání. Spory o to, jestli původně mužští sportovci mohou soutěžit v ženských kategoriích nebo v jakých věznicích budou držení nebinární zločinci, budou pokračovat.

Případ má však ještě jedno zajímavé hledisko. První, kdo si na tweety Forstaterové stěžoval, byla americká centrála ve Washingtonu. Dobře se tak ukazuje, jak tyto kauzy jsou v podstatě kulturní vývozní artikl Spojených států. Británie kvůli jazykové a společenské blízkosti je samozřejmě tomuto americkému ovlivňování nejnáchylnější. Například tam dorazila diskuse, zda anglosaský je vhodné slovní spojení, jelikož v USA ho začali používat někteří rasisté. Prekérní je to hlavně pro historiky zkoumající anglosaské období svých dějin. Pak je tu nový termín pro menšiny BIPOC, který se začal objevovat i v Británii a vyvolal hlavně pobavení. Jedná se o zkratku black, indigenous, people of color (černí, původní obyvatelé, lidé barvy). Otazníky však v Británii vyvolává písmeno I označující původní obyvatele. Vzhledem k tomu, že původními obyvateli Británie jsou bílí Britové, logickým závěrem je, že pod označení BIPOC se vejdou téměř všichni moderní obyvatelé britských ostrovů. I když by se také dalo argumentovat, že I označuje pouze Velšany, jelikož se jedná o nepřímější potomky původních Keltů.

Momentálně nejúspěšnějším americkým vývozem je vyjadřování podpory hnutí Black Lives Matter pokleknutím před zápasem. Na rozdíl od ostatních příkladů se nejedná o převážně britskou záležitost. Před začátkem fotbalového Eura kolovala tabulka účastnících se týmů a jejich rozhodnutí, jestli pokleknout, či ne. I pokud odhlédneme od toho, že hnutí Black Lives Matter se hlásí k některým dosti pochybným postojům, a přiznáme, že pokleknutí neznamená přímo souhlas s touto organizací, ale je prostě postojem proti rasismu, tak nelze přehlédnout, že jde o protest zakořeněný v amerických reáliích. Policejní střelba není v Evropě zdaleka tak častá jako v USA a rasové nepokoje jsou taktéž výjimečné. Přesto se z poklekávání již stala tradice.

Spojené státy jsou v mnoha ohledech skvělá země, na které stojí obrana Evropy. Každou blbost, jež se zrodí za Atlantikem, však Starý svět kopírovat nemusí.