Thomas Alva Edison a žárovka. Jeden z nejslavnějších vynálezců a jeho nejslavnější vynález, tedy pokud můžeme věřit výuce dějin, což podle demokratického prezidentského kandidáta Joea Bidena nemůžeme.

Během návštěvy města Kenosha ve Wisconsinu, kterým se nedávno prohnala vlna protestů, se Biden rozmluvil o údajném vymazávání černochů z výuky amerických dějin. „Proč, proboha, neučíme historii na hodinách historie? Černoch vynalezl žárovku. Žádný běloch jménem Edison. Je toho tolik. Věděl to někdo?“ prohlásil bývalý viceprezident. Problém je, že Biden neměl pravdu.

Striktně vzato ani Edison nebyl vynálezcem žárovky, než vyvinul vlastní verzi, tak nezávisle na sobě nějaký druh žárovky objevilo až 21 lidí. Všechny se však potýkaly se stejným problémem, rychle se vysvítily, nebyly tedy komerčně využitelné. Edisonovým příspěvkem bylo, že jako vlákno použil karbonizovaný kus japonského bambusu, který vydržel svítit přes 1000 hodin. Stalo se tak 2. srpna 1880. První komerčně využitelná žárovka byla na světě.

Latimer se živil hlavně jako patentový kreslíř, vyráběl nákresy nutné při předložení žádosti o patent. Pro Alexandera Grahama Bella tak například nakreslil jeho vynález telefonu. Od roku 1878 pracoval jako kreslíř pro Hirama Maxima, Edisonova soupeře, který se sám snažil vynalézt funkční žárovku. (Nejslavnější Maximům vynález je první plně automatický kulomet.) Tam Latimer získal expertizu ohledně elektřiny a světla a více než rok po Edisonovi si nechal patentovat vlastní verzi. Jeho hlavní příspěvek k rozvoji elektrického světla je však patent na zlepšenou výrobu vláken do žárovek. Nedá se tedy říct, že Latimer by byl bezvýznamný, ale vynálezcem žárovky opravdu není.

Bidenovo tvrzení je tak hlavně ukázkou současného „vylepšování“ historie. Akademici často upozorňují na přílišnou evropocentričnost a „bělení“ historie, kdy jsou z historie údajně vymazáváni příslušníci menšin. Má to být dalším důkazem nenapravitelného západního rasismu. Jediným způsobem, jak ho odčinit, je tyto upozaděné hrdiny zase najít a dopřát jim úcty, která jim náleží.

V posledních letech tak lze narazit na přehršel pochybných pokusů vyzdvihnout podíl nejrůznějších menšin na historii Evropy a Ameriky. Tento rok se tak řada Američanů dozvěděla, že jsou v podstatě rasisté, protože neslaví svátek Juneteenth, oslavující konec otroctví v USA. Problém je, že Juneteenth připomíná rozkaz generála Gordona Grangera, kterým nařídil dodržování Lincolnova osvobození otroků ve státě Texasu, které proběhlo dva a půl roku předtím. Dlouho šlo o spíše texaskou záležitost, než se z ní v posledních letech stal celoamerický svátek.

Další příklady jsou vyzdvihování role Mary Seacoleové, zdravotní sestry z krymské války, která byla ze čtvrtiny černá Jamajčanka. Její reálný historický dopad je spíše mizivý. Toto hledání menšin v dějinách se však neomezuje jen na rasy. Vzpomínám si, jak jsem se v rámci studia snažil najít článek shrnující nepokoje v Severním Irsku. Najít v databázi nějaký novější akademický článek o tehdejší politické a vojenské situaci bylo téměř nemožné. Zato překvapivě velké množství se věnovalo útrapám gayů a lesbiček během těchto nepokojů, až jsem si říkal, jestli LGBT není mně dosud neznámá teroristická organizace.

Na snahy o hledání menšin v historii můžeme narazit i u nás. Když vycházela úspěšná počítačová hra z českého středověku Kingdom Come, hlavně v zahraničí bylo považováno za skandál, že ve hře jsou pouze běloši. Nepomohlo ani vysvětlování tvůrců, že v roce 1403 jste prostě na černocha v Čechách nenarazili.

Přesto bychom se ale neměli zkoumání i jiné než evropsko-americké historie bránit. Občas je podíl ostatních kultur opravdu umenšován. Je nepochybné, že císařská Čína byla mnohá staletí na takové civilizační úrovni, o jaké se tehdejší Evropě ani nezdálo, přitom dějiny Asie jsou většině Evropanů neznámé. Nebo například podíl indických vojáků na britských vítězstvích za světových válek byl obrovský. Většina jejich kampaní na Blízkém i Dálném východě byla vedena právě pomocí Indů. První agentka poslaná Brity do okupované Francie byla Indka.

Hlavně bychom ale zjistili, že většina hříchů připisovaných západní civilizaci jsou ve skutečnosti lidsky univerzální. V poslední době se řeší atlantický obchod s otroky. Zvláště v USA je odkaz otroctví považovaný za jakýsi dědičný hřích bělochů. Přitom se zapomíná, že na obchodě s otroky se čile podílely africké kmeny, které bílým otrokářům často prodávaly své zajatce. V Indickém oceánu zase Arabové provozovali obchod s otroky v podobném rozsahu jako v Atlantiku, a mnohem déle. Možná krutost a předsudky nejsou „bílé“ vlastnosti, ale prostě jenom lidské.