Ve středu 15. srpna oznámily úřady v Západním Yorkshire, že vyšetřují 31 lidí za zločinné spolčení, které mělo v letech 2005-2012 zotročit a prostituovat několik dívek ve městě Huddersfield. Zatím se hovoří o pěti obětech, což je pozoruhodně nízké číslo; kvůli pěti lidem se přeci nevyplatí vytvořit a udržovat otrokářskou organizaci o třiceti členech. Spíše je to asi tak, že pět dnes již dospělých žen našlo odvahu vypovídat. Dosavadní zkušenost s podobnými případy říká, že v průběhu vyšetřování počet identifikovaných obětí spíše roste.

Jména dvanácti obviněných jsou dosud tajná, ale devatenáct jich bylo zveřejněno. Jde vesměs o Pákistánce. Huddersfieldský gang se tak zařadil do stále rostoucího seznamu „grooming rings“, mafií specializujících se na nucenou prostituci mladistvých.

„Grooming rings“, sužující Británii již od konce 90. let, mají některé společné charakteristiky. Jde obvykle o rozsáhlé organizace čítající desítky osob. Z hlediska etnického složení jsou jejich členy vesměs Pákistánci či Bangladéšané s příměsí Somálců a dalších muslimských národů, vyskytují se však mezi nimi občas i středo- a východoevropští Romové. Například otrokářský gang ve městě Peterborough, rovněž převážně muslimský, vedl jistý Zdeno Mirga zvaný „Hubeňour“.

Dalším společným prvkem je skutečnost, že tento typ zločinců často zotročuje místní dívky, převážně „bílé Britky“, ale rovněž příslušnice hinduistických a sikhských komunit, obvykle z chudších rodin. Muslimek je mezi obětmi málo, ale v některých případech jsou, zejména siroty nemající oporu v rodině. Toto je významný rozdíl proti běžné kriminální prostituci, při které si gangy dovážejí cizinky nemluvící místním jazykem právě proto, že v cílové zemi nikoho neznají a nedokážou najít pomoc u zodpovědných úřadů. Zotročovat rodačky z města, kde bydlíte, je nesmírně riskantní a drzý krok, naznačující, že pachatelé se policie nebáli.

Bohužel měli dlouho důvod se nebát. Řada zločinů vyšetřovaných v posledních deseti letech policií probíhala předtím nerušeně celá léta, v některých případech desetiletí. Temnou ikonou se stalo zejména město Rotherham, ve kterém tamní gang zotročil mezi lety 1997-2013 zhruba 1400 dívek.

Otrokářské podniky průmyslových rozměrů fungují v Jižním Súdánu nebo Libyi; Velká Británie však není Jižní Súdán. Je to země s rozvinutými institucemi, které by takovému vývoji měly bránit a případně jej včas zastavit. Britské zákony nahrávají spíše policii než pachatelům. V zemi se nachází rekordní množství sledovacích kamer, získat povolení k odposlechům telefonního provozu je jednoduché, na požádání dokonce musíte vyšetřovatelům sdělit všechna svoje hesla, jinak vám hrozí až dvouleté vězení. Přesto se však zotročování dívek v tomto prostředí rozvíjelo a prosperovalo. Teprve teď, s odstupem času, začíná „padat klec“. Že by si tak rozsáhlé činnosti nikdo ze zodpovědných lidí nevšiml?

Všimli, ale nechtěli to vidět. Příběhy aktivistů, kteří jako první upozornili na otrokářské gangy, mají společnou červenou niť: neochotu úřadů, politiků, neziskovek a policie dotýkat se kriminality „asijských mužů“, protože všichni zúčastnění měli strach z toho, že budou obviněni z rasismu a odcizí si důležitý blok voličů labouristické strany.

Adele Weir, právnička, která od roku 2001 pracovala pro rotherhamskou radnici na projektu „Risky Business“ (pomoc mladým ženám zavlečeným do prostituce), hovoří ve svých vzpomínkách o absolutní neochotě systému pálit si prsty tak ožehavou věcí. Jelikož nechtěla se svojí aktivitou přestat, byla vyslána na dvoudenní kurz o etnické různorodosti. Když pak zaslala svoje výstupy do Londýna, někdo v práci jí přes víkend v počítači promazal soubory s nasbíranými důkazy.

Na veřejnost se rotherhamská záležitost dostala až díky novináři Andrewovi Norfolkovi z listu The Times. Když se jeho článek objevil, zavolal mu ředitel místní pobočky úřadu péče o děti: „Všichni tu skáčeme radostí, protože konečně někdo řekl nahlas to, o čem jsme nesměli mluvit.“

Podobné problémy a neochota, způsobené obavou příslušných úřadů z obvinění z rasismu, dlouho mařily i vyšetřování jiných kauz. V květnu 2012 se manchesterská policie, úřad pro ochranu dětí a magistrát veřejně omluvily za to, že nechaly bez zásahu dva roky fungovat podobný „grooming ring“ v Rochdale. První oběť kontaktovala policii již v roce 2008, ale přesto, že poskytla i hmotné důkazy, byla označena za „nevěrohodnou“ a vyšetřování bylo zastaveno. Teprve v roce 2011 nově jmenovaný vrchní prokurátor Nazar Afzil, sám pákistánského původu, rozhodl o tom, že případ musí být znovu otevřen. Nakonec se ukázalo, že v rukou rochdaleského gangu skončilo celkem 47 nezletilých obětí.

Slavný renesanční chemik Paracelsus kdysi řekl, že rozdíl mezi lékem a jedem spočívá jen v dávce. Platí to i mimo chemii. Antirasistické hnutí, které pátrá po všech možných projevech předsudků Evropanů proti lidem jiné barvy pleti, bylo také původně zamýšleno jako lék na velmi reálné problémy postkoloniálních zemí. To ale neznamená, že čím více, tím lépe.

Dospívající dívky z chudých vrstev patří k těm nejzranitelnějším členům společnosti. Kultura, která si nárokuje označení „civilizovaná“, má povinnost je chránit. Pokud tedy byly hromadně, po desítkách a stovkách, ponechávány v rukou svých trýznitelů jen proto, že zodpovědné úřady se bály zasáhnout proti lidem „nedotknutelné“ barvy pleti, je to velké zlo.

Zároveň je to znamení, že co se antirasismu v Británii týče, mez toxicity byla překročena – lék se stal jedem. Má-li se otrávený organismus vzpamatovat, je nutné ubrat dávkování, ne-li vysadit medikaci docela. A on je otrávený dost. Následky činnosti otrokářských gangů, které po dlouhé roky vegetovaly a rostly v tichu a tmě, poškodily vztahy mezi etnickými a náboženskými skupinami Velké Británie na desítky let dopředu, možná nenávratně. Záleží dost na tom, kolik dalších skandálů ještě vyjde na denní světlo.

První opatrné kroky byly učiněny. Téma přestalo být úplným tabu. Pachatelé zločinů z Rotherhamu, Rochdale, Telfordu a dalších měst se konečně musí zodpovídat spravedlnosti. Uvidíme, zda to bude stačit.