Minulý týden Krajský soud v Bratislavě odmítl žalobu Andreje Babiše. Ten se, jak známo, soudil s Ústavem paměti národa, že je, prý neoprávněně, evidován coby tajný spolupracovník StB. Pro Babiše a jeho právníky je to objektivně porážka, byť na vedlejší frontě. U téhož soudu před třemi roky dosáhl verdiktu, že je v registru veden neoprávněně. Z té doby se zachovaly záběry vysmátého Babiše – podívejte se na ty fotografie, jinak se to skutečně popsat nedá – a jeho slova, že by se mu teď asi někteří lidé, kteří ho očerňovali, měli omluvit. Mezitím ale krajští soudci v Bratislavě dostali vodítko od slovenského Ústavního soudu, který jim loni fakticky zakázal brát vážně svědectví Babišových řídících důstojníků, a nic jiného než jeho žalobu odmítnout jim nezbývalo.

Na svou porážku u slovenského soudu český premiér reagoval podle očekávání. Podá novou žalobu (tentokrát snad jeho právní tým bude mířit přesněji, podle slovenského Ústavního soudu si kvůli evidenci u StB neměl stěžovat na Ústav paměti národa, ale někde jinde, patrně na ministerstvu vnitra). Bude se prý soudit třeba až do smrti. Důležité je ale dnes pracovat pro zlepšení osudu občanů České republiky. Podobnou směs okázalého rozhořčení a současně nezájmu o věc předvedl prezident Miloš Zeman. Ten i nadále Babišovi hlavně fandí v tom, aby mohl vládnout, na rozsudku z Bratislavy nevidí „nic nového“, čeští voliči přece loni před volbami o případu věděli. Navíc bychom neměli zapomínat, že agenti StB byli oběti. „Kdo organizoval to zlo? To nebyli agenti, to byli ti důstojníci.“ (Asi ti dva, kteří před třemi lety tak nadějně vypovídali v Babišův prospěch.)

Už čtyři roky jsme vystaveni argumentu – začali s tím v roce 2014, pokud si dobře vzpomínám, autoři z Babišových listů, Mf DNES a Lidových novin –, že voliče spolupráce politiků s StB přestala zajímat. To je nepochybně z větší části pravda, viz výsledky posledních dvou voleb do sněmovny. Ovšem co z toho plyne pro kriticky smýšlejícího jedince? Že si má zakázat uvažovat o tom, co Babišova minulost před rokem 1989 může vypovídat o jeho charakteru, když na své osobní integritě (v byznyse všichni vědí, že držím slovo, že stačí moje podání ruky) postavil politický marketing?

Soud v Bratislavě byl iniciován samotným Babišem v roce 2012 proto, aby měl čím neutralizovat otázky na StB, až se ho někdo v kampani zeptá. Těch více než dvacet let předtím, než založil hnutí ANO, Babiše žádná neoprávněná evidence u bratislavské StB netrápila. Ten muž funguje vlastně zoufalým způsobem, jako vytloukač klínů jinými klíny, muž spoléhající na to, že měl zatím vždycky delší dech než jeho konkurenti a nakonec se mu podařilo nějak je umořit. Mezitím se ale toto „urputné hovado“ (jeho vlastní charakteristika na sjezdu ANO) stalo premiérem České republiky, což je funkce vyžadující přece jen jistý formát.

V době, kdy se začal soudit se slovenským Ústavem paměti národa, hovořil Babiš o dobré a špatné StB a měl pravdu potud, že ekonomická kontrarozvědka, u níž byl evidován on, nebyla tak přímočarým zlem jako Správa kontrarozvědky pro boj proti vnitřnímu nepříteli, která stíhala politicky nepohodlné občany. Nicméně to, co Babiš předvádí poslední čtyři roky, je další příběh, který se od původního příběhu agenta Bureše už skoro emancipoval. Výmluvy, že s StB nespolupracoval, nic jí nepodepsal, že řídící důstojník si vymyslel vázací akt, schůzky v konspiračním bytě a ve vinárně, aby mohl ze státního financovat nějakou svou milenku, nemohou obstát před nikým, kdo má alespoň elementární znalosti o archivech StB, kdo se doslechl, že stopy agenta Bureše procházejí i řadou jiných spisů.

Něčeho tak krátkodechého, pronášeného s vědomím, že posluchač mým vývodům snad ani nemůže uvěřit, ale jde o přítomný okamžik, kdy užasne nad mou drzostí, nebyl schopen žádný polistopadový premiér před Babišem. Dokonce i nebožtík Stanislav Gross se u svých malých lží o strýci Vikovi a o způsobech, jímž mu strýc předával peníze, styděl a před novináři alespoň utíkal.