Toto je zpráva o knihách tří autorek, z nichž dvě jsou řekněme zabydleny ve středním proudu české prózy, jedna je debutantka s prognózou, že tam bude směřovat také. Jsou to knížky dobře napsané, čtivé a inteligentní, což znamená, že je člověk dočte a ani u toho příliš netrpí. Čas s nimi plyne hladce a bez pocitu, že je recenzent čte za trest, což není přitom nijak u české produkce výjimečné. Toto jsou profesionální výtvory, sice nic, co by zamávalo literaturou, natož jinou než českou, ale na tu je to docela dobré.

Vrány

Tedy u jedné docela trpí. A to nikoli formou, ale trpí spolu s hrdinkou a tím, co se tam děje, což ovšem je autorský záměr. Útlý román nebo možná spíš novela, taky by se dalo říct balada, Vrány Petry Dvořákové je lítost vyvolávající vyprávění o jednom týraném a psychicky deprimovaném děvčátku, které mělo smůlu na rodiče. Vyprávění se děje dvojí ich-formou, jeden part vede matka, druhý ona sama, nadaná a senzitivní holčička Bára. Matka je nenápadná žena, ovšem ve svém nitru a v jednání odporná megera, která svou dceru z jakýchsi důvodů nesnáší, byť se jinak o ni stará spořádaně. Rodina je to na první pohled standardní, otec je submisivní chudák, který na matčin povel dceru bije, a zdá se též, že má sklony dceru zneužívat. Matka je knihovnice, a jak ji autorka vybavila, pravděpodobně diagnostikovatelná na poruchu osobnosti, neschopná se třeba vyrovnat s faktem dceřiny menarche. Bára má sestru Katku, Kaťušku, která je vzorná a miláček rodiny, ona je naopak dítě odstrkované a podceňované, je neobratná, nepořádná, nešikovná. Z jiného pohledu je však nadaná, zvlášť ve výtvarné výchově, invenční a nápaditá: to se projevuje tím, že maluje vrány a zkouší různé výtvarné techniky, čímž ovšem zase způsobuje doma konflikty, neboť takové tvoření a experimentování, třeba benzinem, zanechává stopy. Bára je přitom bezelstné stvoření, jako příčinu matčiny nevraživosti vidí sama sebe, tím je to vše smutnější. Porozumění nachází u mladého učitele Froda, který si jejího talentu všimne a chce jí pomoci: aspoň ji umístit do výtvarného kroužku, který vede jeho matka. To vzbudí podezření u Barunčiny matky, která je proti, neboť je proti všemu hezkému. Vztek v ní vyvolá i to, když v dceřiných věcech nalezne vytrhnutý článek o Deklaraci práv dítěte, což chápe jako útok na svou autoritu. Konflikt je neodvratný a vede k tragickým koncům.

Dvořáková píše úsporně a funkčně, i dětský part je téměř bezpříznakový, autorský styl, je-li něco takového, je potlačen, jak je to jen možné. Věci spojené s tělesností (menstruace etc.) jsou podány s chladnou věcností. Námět by možná inklinoval k nějakému angažovanému sdělení, že na děti nemají být rodiče zlí, ale tahle samozřejmost není triviální a Dvořákové se podařilo nespadnout do citové banality. Vlastně bych knize vytkl jen to, že se tam říká rodičům „mamka“ a „taťka“… Mně to vždy přišlo divné a evokovalo mi to Manku a Rumcajse. Ale asi se to opravdu říká.

Klub divných dětí

Říkají tak svým rodičům i dětské postavy v knize Petry Soukupové Klub divných dětí. To je próza pravděpodobně spíš pro dětského (nebo dorůstajícího) čtenáře, ale ambivalentnost Petry Soukupové je toho typu, ze její psaní je mimo generační kategorie. Oproštěností, minimalistickým zaujetím pro detail a nízkou hladinou děje a dramatičností víc tušenou než demonstrovanou je to literatura spíš artistní nebo artová, byť to třeba není autorčin záměr. Prostředí, která vytváří, připomínají atmosférou sídlištní obrazy Josefa Bolfa, na kterých jsou mezi paneláky také osamělé a jakoby lehce nedokrvené, možná upíří děti, kterým skrz fáče prosakuje krev. Ilustrace Nikoly Logosové tomuto přízračnému a intimnímu naladění vychází vstříc a činí z knihy výtvarný artefakt.

První věta vyprávění, kterou pronáší dívka Mila, jež má ráda sklípkany: „Jsem divná, já to vím“ je emblémem poetiky Petry Soukupové, která sama o sobě „divná“ není, tedy ta poetika, ale „divnost“ (nikoli bizarnost, ale odcizený, introvertní a distancovaný vztah ke světu normálu) je její vlastní matérií. Příběh je prostý a ne příliš dějový: v první polovině se představují děti, které jsou přiměřeně „divné“ a osamělé, takže vedle hmyz milující Mily se setkáme s tlustou čtenářkou Katkou, která trpí svou nadváhou a utíká do „fikčních světů“ knih, dále s bojácným chlapcem Petrem, který má problém se spánkem, takže se bojí odjet na školu v přírodě, kde by už vůbec neusnul, a nakonec s poněkud agresivním Františkem, který je ochrnutý a svůj handicap kompenzuje technologickou zdatností (je zdatný jako youtuber) a s tím spojenými schválnostmi, třeba bere spolužákům mobily a posílá z nich škodolibé textové zprávy. Tyto, ano, divné, ale ne zas tak moc divné děti se dají postupně dohromady, přičemž významnou roli v tom hrají zvířata, která je spojí pouty: Mila se cítí se zvířaty, zvlášť tedy s pavouky, lépe než s lidmi a Péťa chová činčilu, která se k němu dostane díky Mile. Tak tedy mezi nimi vznikají vazby, které pak vedou k tomu, že v druhé části knihy utečou z domova. Ne že by to doma bylo nesnesitelné, ba spíš by se dalo říct, že rodiče se v rámci běžně rozpadlých rodin snaží, jenže to víte, když jsou děti divné, tak je nutné, aby se divně chovaly, a něco se v příběhu pohnout musí. Tak se děti tedy seberou a utečou: Mila navrhne, že by se mohli ukrýt v jednom, teď na podzim, opuštěném letním táboře. Děti se tedy rozdělí na dvojice, aby byly méně nápadné, dokonce z Petra udělají děvče, a vydají se na útěk. Už během cesty se ukazují úskalí takového podniku. Jedna dvojice, Petr s Katkou, je okradena zlými kluky o spacáky, druhá, Mila s Frantou, je svědkem toho, jak jeden pán střílí vzduchovkou na ptáky, což zvlášť Milou otřese, když jsou navíc ještě konfrontováni se zasaženým a umírajícím opeřencem, kterého musí Mila dorazit. Samotné nocování v opuštěném táboře také vyžaduje své, do chatek fičí a Petr, který se bál jet na školu v přírodě, má nyní ještě větší problémy se spánkem. Do toho se do chatky dobývá namol opilý bezdomovec, takže romantický útěk se mění v dětský horor. Nakonec všechno dobře dopadne, i ten zločinec se vzduchovkou je potrestán, a děti se těší na další dobrodružství.

Hnidopich a šťoural (nebo zaujatější redaktor) by možná textu vytkl jisté nejasnosti a nedomyšlenosti, třeba jestli ochrnutý chlapec skutečně podnikne takovou cestu do přírody či kam zmizela činčila, k níž měl Petr, iniciátor útěku, takovou vazbu. Ale jiný, třeba autor článku, ocení právě to střídmé vedení vyprávění a empatické napojení do dětských myslí, do kterého, aspoň se mi to tak jeví, se nemusí autorka knihy nutit, neb je jí vlastní a přirozené. Bylo by zajímavé sledovat tu čtveřici divných dětí dál a čekat, co z nich vyroste.

Šalina do stanice touha

Debut Šalina do stanice touha Ivy Hadj Moussy (navzdory exotickému jménu jde o rodačku z Písku) je kniha z jiného těsta, tedy z vtipné kaše. Je to humoristický, ba dalo by se říct i satirický román, který chvílemi přechází v román groteskní či bláznivý. Hrdinka Sandra je takové sexuálně přitažlivé střevo, které to zkouší v médiích, ale moc perspektivní to není, až do okamžiku, kdy potká bohatého hudebního skladatele Johannese Ulriksena, jenž je navzdory dánskému jménu z Brna. Sandra pojme se svým věčně zadluženým přítelem Mirkem zločinecký plán, že by se za Johannese mohla provdat, ovšem jen tak naoko, a pak ho nějak šikovně oddělat, načež po něm zdědí majetek a budou s Mirkem šťastni až do smrti. No, to se opravdu stane, světácký skladatel lest neprohlédne, se Sandrou se odstěhují do Kalifornie, žijí tam rajský život, přičemž Sandřina motivace postupně slábne. Pak se ovšem přihodí věc, se kterou již vlastně nepočítala, ale která uvede burlesku do pohybu: Johannes spadne v kaňonu při pořizování selfíčka, jeho tělo roznesou kojoti, Sandra se vrací do Brna k Mirkovi, s čímž Mirek také již nepočítal.

Jde, co si budeme povídat, o ptákovinu, ovšem přiznanou a reflektovanou, o vtipnou ptákovinu, na které je však značná autorská „vypsanost“ a silný satiricko-glosátorský talent, který v současném českém psaní není moc obvyklý, ba je ho jako šafránu. Proto knihu doporučuju, i když na vlastní nebezpečí. O Brno a šaliny tam moc nejde.

Petra Dvořáková: Vrány. Host 2020, 184 str. Petra Soukupová: Klub divných dětí. Host 2019, 216 str. Iva Hadj Moussa: Šalina do stanice touha, Host 2020, 293 str.