Každá země potřebuje svoje mýty a hrdiny, ikony. Pro Američany různých ras a sociálního původu je jednou z nich reverend Martin Luther King, vůdce boje černých Američanů za občanská práva, který byl v roce 1968 zavražděn. Ve Státech se slaví jeho den, jsou po něm pojmenovány spousty ulic, všude možně stojí jeho pomníky, zpívá se o něm. Je to také hrdina, ke kterému se mohou přihlásit všichni – levicoví bojovníci za sociální rovnost i křesťané či stoupenci přesvědčení, že barva kůže nemá hrát v lidském životě roli, které je pro dnešní hlasatele politiky identit v mnohém nepřijatelné. Je inspirující odvahou a taky připraveností odpouštět, skvělým rétorickým uměním. 

Může se ale stát, že dnešek, který rád boří obrazy velikánů minulosti, protože je shledá nedostatečně svatými a odpovídajícími soudobým představám ctnosti, si může vyšlápnout i na něj. Ve Státech se mnohé tajné dokumenty zveřejňují po padesáti letech, z rozhodnutí prezidenta byly zpřístupněny i tzv. Kennedyho papíry, veliké množství materiálů tajných služeb, které zůstávaly nezveřejněné, protože se na ně vztahovala zvláštní právní úprava. Začal v nich bádat historik David J. Garrow, šestašedesátiletý zasloužilý badatel, který za biografickou práci o Martinu Lutheru Kingovi dostal v roce 1987 Pulitzerovu cenu. Úctyhodný odborník, u něhož se dají jen velmi těžko předpokládat nějaké postranní úmysly, navíc celoživotní socialista, tudíž zjevně nemající v úmyslu nahrávat krajní pravici. V listinách našel tvrzení, která musela šokovat i jeho.

Stručně řečeno. O tom, že Martin Luther King svojí manželce Corettě nezachovával striktně věrnost, se vědělo už dlouhou dobu. Garrow ale v listinách našel přepisy odposlechů FBI (Kinga sledovala kvůli podezřením ze sympatií ke komunismu) a výpovědi svědků a informátorů, které Kingovy zálety ukazují v novém světle. Nejde jenom o to, že byly daleko početnější, než se asi předpokládalo, vůdce boje za občanská práva se ale podle dokumentů při nich často choval chladně a manipulativně, dá se říct, že ženy vykořisťoval. Asi nejexplozivnější je přepis záznamu z hotelového pokoje, kde měl Kingův přítel pastor Kearns znásilnit jednu farnici před očima Kinga, který to měl pobaveně komentovat. Garrow považuje dokumenty za z faktického hlediska důvěryhodné, nahrávky, z nichž ty přepisy vznikly, ještě existují, budou ale moci být zveřejněny až v roce 2027. 

Garrow svoje zjištění sepsal do obsáhlého novinového článku, v Americe se ale nikdo neměl k jeho uveřejnění. Článek o jeho zjištěních nakonec publikovaly britské Timesy, plný text historikova eseje vyšel v časopise Standpoint. Vlastně se té americké zdrženlivosti není co divit – co si počít s takovou pravdou?Angažovaná „pokroková“ veřejnost dnes odmítá různé velké postavy minulosti, dělá z nich padouchy kvůli třeba menším prohřeškům. Mělo by něco takového potkat i Kinga? Nikdo se netlačí do role toho, kdo by pošpinil památku MLK. V českém kontextu asi neexistuje osoba tak všestranně respektovaná, pro část lidí takovou asi je Václav Havel. Jenomže ta fakta jsou už venku a především – velmi, velmi pravděpodobně to jsou skutečně fakta. Je možné, že kolem té pro naprostou většinu Ameriky nepříjemné pravdy se bude dál tiše našlapovat, nějak se „vymlčí“. Ale vlastně by to byla škoda. Ne kvůli skandálním podrobnostem, ale kvůli tomu, že ta šokující zjištění o MLK by paradoxně mohla přivést angažované současníky trochu k rozumu. V nemnohých reakcích na Garrowovy objevy byla vícekrát citována Kingova řeč, v níž mluví o „schizofrenické“ povaze člověka, o tom, že každý má v sobě Jekylla i Hydea a neměl by být posuzován výhradně podle svých chyb, ale podle toho, kam jeho život směřoval či směřuje. Ti, kdo ji citovali, se domnívají, že v ní King mluvil o sobě. Asi mluvil. Ale nejenom o sobě, ale o lidech obecně, jsou totiž takoví. A pokud se dnes nějaká skupina veřejně aktivních lidí snaží tuhle prostou pravdu popřít, tak jí buď něco velice podstatného uniká, nebo tak činí z čistě mocenských důvodů. Bylo by pěkné, kdyby se tahle vlna zájmu o památku Martina Luthera Kinga rozbila a všichni ti agilní sudiči by si uvědomili, že člověk může být veliký, i když má podobně veliké chyby. Obávám se ale, že se to nestane.