Když stát selhává. Příběhy firem, které pomohly Česku v krizi

Když stát selhává. Příběhy firem, které pomohly Česku v krizi

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Během posledních týdnů jsme viděli nefunkčnost a zkostnatělost státu v té nejčistší formě: na začátku koronavirové krize chybělo všude všechno, včetně životně důležitých ochranných pomůcek pro lékaře a vláda se snažila svá selhání maskovat překotnými zákazy. A zatím soukromý sektor hledal efektivní cesty k nápravě. Hlavně jsme chtěli pomoci, když jsme viděli, že lidem chybí úplně všechno a stát nebyl na koronavirus připravený, říkají podnikatelé, jejichž firmy se do výroby ochranných pomůcek či dalších aspektů boje s globální pandemií zapojily. Jejich příběhy by neměly zapadnout v době, kdy si zásluhy za relativní zvládnutí prvních týdnů života s koronavirem chce připsat výhradně vládnoucí garnitura.

Textilní firma Joka ze západočeských Klatov je malý podnik, který vyrábí košile, s více než stoletou tradicí. Když ale její majitelé – otec a syn Frydrychové – viděli, že stát nařídil povinné nošení roušek, zatímco jich byl kritický nedostatek, rozhodli se výrobu ze dne na den předělat na bavlněné roušky.

„Bylo to doslova z neděle na pondělí. Když jsme viděli, že dost roušek nemají ani lékaři, tak nám bylo jasné, že u normálních lidí to bude ještě horší. Šijeme roušky teď už měsíc, stopli jsme veškeré zakázky košil, protože se stejně veškeré veletrhy odsunuly, a naši zákazníci to pochopili,“ říká jeden z majitelů. Denně je textilka schopná vyrábět zhruba 800 roušek, které expedují už nejen po Plzeňském kraji, ale po celé republice za cenu nákladů a práce.

„Když stát nebyl schopen i přes svoje nařízení zajistit dostatek roušek pro všechny, tak jsme museli vypomoci. Místní úřady, ale i třeba policii jsme obsloužili jako jedny z prvních. Rádi jsme pomohli, aby zůstalo město alespoň nějak v chodu,“ pokračují. Lidé prý na začátku stáli na roušky frontu a první den jim přišlo 500 zpráv na Facebooku a 400 e-mailů. V areálu firmy v Klatovech byl poté umístěn šicí stroj, na němž si zájemci mohou roušky ušít sami z vlastního materiálu, pokud stroj doma nemají. „Rádi jsme pomohli dostat se lidem z nejhoršího, ale zároveň nám zakázky na roušky pomohly udržet pracovní místa pro všechny švadleny. Teď nás už ale položertem prosí, abychom zase přešli na košile, že už roušek mají nad hlavu,“ uzavírají.

Svou pozornost ještě před vyhlášením nouzového stavu obrátil na roušky i Ludvík Paseka, jehož projekt Safety Nano Protect v licenci vyrábí AZPO Group Česká Kamenice, kde se vyrábějí nanoroušky výhradně z českých materiálů. „Napadlo mě to, když jsem byl na dovolené v Kolumbii a sledoval zprávy. Spousta lidí si myslela, že Čína je daleko a koronavirus se sem jen tak nedostane, ale protože sám dost cestuji, vím, že letenka do Pekingu vás vyjde zhruba na 400 dolarů a jste tam za deset hodin, takže bylo otázkou času, než se to dostane sem,“ vysvětluje Paseka.

Nebýt jeho spásného nápadu, došlo by z důvodu negativního vývoje na německém trhu k uzavření textilního závodu v České Kamenici, roušky ale dokázaly odvrátit a zachránit cenná pracovní místa. „Naší hlavní konkurenční výhodou byl čas a materiál. Sice se na to lidé okolo mě zpočátku moc netvářili, ale pak otočili. Tušil jsem, že se časem zavřou hranice, a věděl jsem, že tak jako všude jinde na světě bude nedostatek ochranných pomůcek, takže jsme vyrobili roušku z nanomateriálu a výhradně z českých komponentů,“ pokračuje.

Paseka nejdřív poprosil o spolupráci Technickou univerzitu v Liberci, kde se zpočátku spolupráci bránili. Zatím však svůj produkt Safety Nano Protect dodává pouze pro zdravotníky. „Nebyli bychom schopni uspokojit poptávku veřejnosti, tím pádem se zatím snažíme dodávat jen těm nejpotřebnějším. Do marketingu jsme nedali ani korunu, většinou si o nás lékaři a zdravotníci řekli mezi sebou. Hodně si jich v rámci komunikace stěžovalo na roušky čínské provenience, které jim v mizivém počtu dodal stát. Zapáchají naftalínem, vyvolávají alergické reakce, na obalu si nikdo nemůže přečíst důležité informace o tom, jak moc je dodané roušky a respirátory vlastně chrání,“ uzavírá Paseka. V rámci projektu plánuje se svým týmem do budoucna vyvinout roušku, která by zvládla nejen mikroorganismy zachytávat, ale také je rovnou na svém povrchu likvidovat.

Velice úspěšná je i iniciativa Tiskne celé Česko, která za pomoci 3D tiskáren poskytuje ochranné štíty zdravotníkům. Jednou ze společností zapojených do projektu je i brněnský Y Soft. „My jsme softwarová firma. Fakticky jsme vybalili všechny 3D tiskárny, vyklidili poloprázdné kanceláře, vydezinfikovali je, sehnali dobrovolníky a od píky najeli na čtyřsměnný provoz a od té doby tiskneme ochranné štíty, teď je naše kapacita 650 kusů denně, plánujeme to ale navýšit, až seženeme vstřikolisovou formu. Díky tomu jich zvládneme udělat až 300 kusů za hodinu,“ říká majitel společnosti Václav Muchna.

Uvolněné 3D tiskárny pak budou sloužit mimo jiné k výrobě respirátorů ve spolupráci s ČVUT. Y Soft pak štíty nabízí úplně zadarmo jako poděkování veřejnému sektoru za jeho boj s koronavirem – objednat pro nekomerční účely je lze na Covid.ysoft.com. Firma už byla schopná dodat tisíce štítů do míst po celé republice. „Do marketingu jsme nedali s výjimkou jednoho mého postu na Linkedin ani korunu. Hodně nám pomohly neziskovky, se kterými spolupracujeme. Oslovili jsme je a oni pak měli kontakty, které my nemáme, na ty nejohroženější. Na domovy seniorů a další sociální zařízení, kterým jsme pak mohli pomoci. Mimochodem, sice se nám slíbili ozvat z MPO, ale nikdo se nakonec neozval, ale znáte to, v byznysu jsme zvyklí si ty věci řešit sami,“ pokračuje Muchna.

Objednávky přibývají zhruba na 2500 kusů štítů denně. Priorita pro ně je obsloužit i přes velký zájem ze zahraničí především Česko. Do ciziny putuje proto v současné době deset procent produkce. „Jsme Češi a cítíme se i Evropany, tohle nám přijde jako adekvátní výraz solidarity. Uvidíme, kolik budeme mít materiálu. V současné době ho máme na 25 tisíc kusů, snad to bude stačit,“ uzavírá.

Ne všechny firmy měly ale možnost naplno pomoci spoluobčanům v nouzi. Jednou z prvních linií boje proti koronaviru představují termokamery, které pomáhají v trasování nakažení. Právě díky jejich plošnému využití dokázali relativně dostat pod kontrolu nemoc v Jižní Koreji, která je i díky své chytré karanténě často dávána za vzor. Korejci však začali kamery, které mají za cíl detekovat zvýšenou teplotu u lidí, instalovat na letištích už v roce 2002 při epidemii SARS. K podobnému kroku se, zatím jen v případě nemocnic, uchýlil i český stát, když ministr zdravotnictví Adam Vojtěch 31. března oznámil, že ze zahraničí nakoupí 500 termokamer do českých nemocnic.

„Nevěřil jsem vlastním uším, když jsem tu zprávu slyšel. My jsme nabízeli státu pomoc už v půlce ledna, na trhu fungujeme deset let, ale úřady a ministerstva s námi ani po urgencích nekomunikovaly. A pak zjistíte, že místo toho dají přednost zahraniční firmě, o které nikdo nic neví,“ vysvětluje Jan Sova ze společnosti Workswell. Včasnou reakci vysvětluje tím, že u zakázek v Asii pozoroval, jak začal v tamním regionu zájem speciálně o jejich termokameru Workswell Medicas, která slouží pro detekci horečnatých projevů infekčních onemocnění.

Rozdíl mezi normálními bezpečnostními kamerami pro noční vidění a termokamerami tkví v přesnosti měření. Zatímco bezpečnostní kamery vykazují odchylku kolem dvou stupňů, speciální termokamery zhruba 0,3 °C. „Znám fakticky každého výrobce podobných zařízení na světě, ono jich není zase tolik, a třeba u Číňanů víte, že podvádějí. Takže například jistý výrobce vyrábí termokamery pro průmyslovou diagnostiku a pozorujeme, jak najednou na jejich webu byly přepsány technické parametry. Původní nejistota měření 2 °C byla účelově nahrazena novým údajem: 0,6 °C! Navíc práce s termokamerou není mačkání tlačítka, je zde potřeba jistá instruktáž, tu jsme nabízeli nezávazně a bezplatně jako první věc. Protože se v souvislosti s problematikou obrací na naše školicí pracoviště desítky lidí, rozhodli jsme se připravit krátké instruktážní video,“ dodává Sova. V současné době je společnost Workswell po upozornění na pochybnou zakázku ministra Vojtěcha již v komunikaci s vládou a získala možnost předložit nabídku svých termokamer. To však nijak neovlivňuje již realizovaný nákup 500 kusů ze zahraničí. O zakázky však firma nouzi tak jako tak nemá. Přicházejí jí totiž objednávky nejen z Asie, ale také z Itálie, Francie či Německa.

Podivné jednání státní správa vykazuje v případě medializovaného projektu open source plicních ventilátorů CoroVent, na němž spolupracuje ČVUT a řada firem, který v rámci crowdfundingu vybral víc než 14 milionů korun na 500 ventilátorů do českých nemocnic. Na případné otázky na Twitteru, zda přijde i pomoc od státu, však ministr vnitra Jan Hamáček odpověděl, že crowdfunding bude stačit. Tomáš Kapler, který se na projektu podílí, napsal na tutéž sociální síť: „Nechceme řešit složité papírování, být jednou nohou v kriminálu kvůli zapomenutému potvrzení toaletářky, dávat kredit pohlavárům, kteří na tom nic neudělali, atd. Věříme, že to dáme sami.“ O několik dní poté pak ministr Havlíček v rozhovoru pro Aktuálně.cz uvedl, že CoroVent sice stát nepodpořil, ale bude spolupracovat se společností Meopta, která se zaměřuje na oblast optiky a osvětlovací systémy.

Buď jak buď, v nejbližších dnech ventilátory začne vyrábět třebíčská společnost Dawell. „Příprava na výrobu trvala cca dva týdny. S kolegy jsme zjistili, že díly na plicní ventilátory jsou velmi podobné dílům, které naše dceřiná společnost používá na výrobu indukčních ohřevů. Abychom zajistili odpovídají prostory, tak jsme nechali celé patro kompletně vyčistit, znovu vymalovat a v současné době je připravené na výrobu,“ vysvětluje Jiří Denner, majitel MICo Group, pod niž Dawell jako dceřiná společnost spadá. Zájem o CoroVent prý eviduje z celého světa, ale primární je zajištění výroby pro ČR. Plicních ventilátorů prý budou schopni vyrábět až 1000 kusů měsíčně. „Tato výroba je pro nás sice něco nového, ale vnímám to jako ten správný impulz do budoucna. Najednou budeme vyrábět přístroje, které zachraňují lidské životy, to je úžasný pocit. Umíme vyrábět velmi složité výrobky s přesností na mikrometry, které splňují ta nejpřísnější kritéria. Tento projekt je ale jiný,“ uzavírá Denner.

Ať už Česká republika koronavirovou krizi ustojí jakkoli, lidé se mohli díky ní opětovně přesvědčit, že v naší zemi v soukromé sféře, která v posledních letech sloužila vládě hlavně jako dojná kráva, existuje mnoho šikovných lidí a firem, ochotných a schopných pro dobro ostatních ze dne na den změnit kompletně výrobu. A to často bez nároku na jakýkoli zisk. Možná by se z naší země mohl v rámci „kreativní destrukce“ stát jeden z lídrů ve výrobě zdravotnických pomůcek. Každá krize skýtá šanci, ta současná by nás mohla vyvést z pozice subdodavatelské ekonomiky.

Jeden praktický důsledek už ostatně podnikatelská solidarita přinesla. Dlouho nám bylo vyčítáno především ze strany evropských institucí, že u nás slabě funguje spolupráce výzkumu, vědy a firem. Ačkoli máme špičkové vědce i kvalitní firmy, nikdy se nám nepodařilo obě sféry dostatečně propojit, což se organicky nyní děje. Teď je pojí společný zájem – pomoci lidem a zachraňovat životy. A není k tomu potřeba najednou žádná dotace ani vládní program, které většinou všechno komplikují. Vše probíhá organicky a rychle. Nezbývá než doufat, že to tak vydrží i nadále. Soukromý sektor navíc ukázal, že dokáže fungovat neuvěřitelně efektivně. Začít přes noc šít roušky, za dva týdny začít vyrábět plicní ventilátory atd., to jsou časy, které jsou pro státní organizaci nemyslitelné. Do 24 hodin nikdo nesvede ani svolat mezirezortní komisi k libovolnému problému.

4. dubna 2020