Včera se stalo nevyhnutelné. Boris Johnson byl zvolen lídrem Konzervativní strany, a tím pádem ho dnes královna jmenuje premiérem Velké Británie. Ačkoliv Johnsonovou pracovní metodou je vyzařovat optimismus, kam se pohne, jeho velký den přišel o tři roky později, než měl. Zpoždění se může ukázat fatální. Po vítězném hlasování o odchodu země z EU, k němuž velkou měrou přispěl, a po následných bratrovražedných bojích na straně vítězů referenda zahrála Konzervativní strana malou domů a vybrala si Theresu Mayovou, slabou političku, která nadto musela být slabá při jednáních s Bruselem, protože o ní věděl, že má s vůlí voličů vyjádřenou v referendu problém. A skutečně – jaké překvapení – to byly tři ztracené roky. Mayová Johnsonovi spotřebovala výhodu sebevědomého startu, její éra ukázala, jak je britský establishment vůči Bruselu vnitřně slabý. Království bylo zahnáno do kouta a Johnson teď má svou zemi z toho kouta vyvést. Jeho nejlepší pákou je zrušit závazek Mayové, která Evropské unii předem slíbila vyplatit 35 miliard liber na odchodnou, podmínit ty peníze dobrou vůlí bruselských vyjednávačů. Ale i tak proti sobě bude mít parlament, který odchod spíš nechce, než chce, a Johnsonovi nedovolí hrát tvrdou kartu – totiž neschválí mu odchod bez dohody. Můžeme se dočkat jakéhosi tichého spiknutí tzv. proevropských sil v Británii a Bruselu. Budou se snažit, aby si BoJo naběhl a vykrvácel.

Fakt, že se vlády v nějaké evropské zemi ujímá první otevřeně euroskeptický premiér, vysvětluje jen část úleku a znepokojení, s jakým na něj zareagoval hlavního proud na kontinentu. Vidí v Johnsonovi ještě víc než jen euroskeptika, vidí v něm sílu temna, prvního evropského Trumpa (při vší úctě k Salvinimu – Itálie přes všechnu svou hospodářskou a kulturní váhu v politice první ligu nehraje). Jsou to oprávněné obavy, respektive naděje?

Do jisté míry. Johnson se Donaldu Trumpovi podobá mírou oportunismu. Čím více oportunismu, tím méně zásad. Přesvědčený konzervativec nebo pravičák, který by si přál zásadní politickou kontrarevoluci, bude asi zklamaný a i tohoto druhého blonďáka mu nezbyde než zařadit do kategorie falešný vítěz. Ve společenských otázkách (manželství pro homosexuální páry, imigrace, drogová politika...) má Johnson pokrokářské názory. Před několika týdny následoval zbytek kandidátů na lídra Konzervativní strany a chce ještě víc podporovat tzv. obnovitelné energie. Můžeme ho s výhradami řadit mezi klasické liberály v tom smyslu, že jinak byl vždycky pro menší roli státu v ekonomice. Konzervativec je vlastně jen potud, že bere vážně státní suverenitu. 

Řeči o tom, že Johnsonův relativně pozdní nástup do kampaně za odchod z EU dokazuje, že i tady nemá názory, jsou pomluvy. Jestli byl kdy v něčem politicky důsledný, tak od raných 90. let, zhruba od přípravy Maastrichtské smlouvy, ve svém (rostoucím) euroskepticismu. Z novinařiny – psal a dál píše výborné, někdy brilantní sloupky – si do politiky s sebou vzal skon k provokaci, překvapivým tahům, a jak tvrdí autoři, kteří psali do časopisu Spectator, když ho Johnson řídil, obdivuhodnou názorovou toleranci. Tím bude v první evropské politické lize, mezi všemi těmi koženými klony, zjevením.

Zpátky k Johnsonovu oportunismu: jako novinář si utahoval z programu hnutí LGBT, jako starosta Londýna kráčel v čele gay pride pochodů; jako novinář kritizoval politiku Londýna v Sýrii, která v rámci snahy o svržení prezidenta Asada zdegenerovala k podpoře islamistických zabijáků; na ministerstvu zahraničí v této zoufalé politice pokračoval. Ale pokud je „Boris“ oportunista, znamená to také, že každou mainstreamově liberální pozici může opustit, když to pro něho bude výhodné. A tady jsme patrně dospěli k rozdílu mezi ním a americkým prezidentem. Britská společnost je dnes mnohem progresivističtější než americká. Vábení k herezi, ze které by i něco voličsky získal, zažije proto Johnson z definice míň než Trump.