Vystudovaný přírodovědec a veterán politických bojů Alexandr Vondra prosadil do volebního programu ODS návrh, aby si Češi vybrali svého národního ptáka. Samozřejmě že takový nápad okamžitě vyvolá ironii, sarkasmus a poznámky, že právě ODS trpí fixací na ptactvo, které bylo v oněch slavných letech, kdy pták zdobil jejich stranický prapor, ztotožněno se strakou. S tím nepochybně Vondra počítá a ví, že je lepší se problému postavit čelem, neuhýbat a ke své ptačí vášni, jež je v jeho případě opravdová, se statečně přihlásit.

Ona to totiž zas taková ptákovina není. Za prvé je třeba říct, že každá věc, která je v politice aspoň trochu nepolitická, je žádoucí. Veřejný život je tak přepolitizován, že už dávno má se životem jen málo společného. Takže když se aspoň chvíli budou lidé bavit o něčem jiném, třeba o ptácích, bude to jen ku prospěchu. To je jeden důvod.

Taková volba má tu výhodu, že je win-win: prospěch z toho má i vybrané ptactvo, ke kterému se pak úřady a obyvatelstvo často chovají ohleduplněji a vstřícněji, národ ho může speciálními zákony a nařízeními chránit a hýčkat, což by antropolog vysvětlil jako ohlas dávných totemických vztahů, kdy se vybrané zvíře těšilo zvláštní úctě a nemohlo se třeba jen tak sežrat. I když to platí asi v různé míře a ani široce sdílená úcta neznamená, že takový pták neskončí na pekáči: třeba Francie má za symbol kohouta, a nezdá se, že mu to bylo co platné.

Když se pták dobře vybere, lze ho používat na trička a upomínkové předměty, lze se s ním třeba i identifikovat, studovat jeho zvyky a nářečí, dráhy letu, tvary per, zabarvení vajec. Ptáci se totiž v něčem podobají květinám, jsou podobně rozmanití, tvarově i chováním nápadití a zajímaví, a lze se od nich v mnohém poučit. To věděl už jeden známý ornitolog, který shromážděné Izraelity upozorňoval na to, že ptactvo nebeské „neseje ani nežne ani neshromažďuje do stodol, a nebeský Otec je přesto živí“.

Jisté je, že zvířata, především savci, ale hned vedle nich ptáci, odpradávna nesou různé symbolické významy a plní funkci alegorií, kterým v naší době stále hůře rozumíme. Mytologie a náboženství jsou plné ptactva, jeden z nejdůležitějších „pojmů“ křesťanství, Duch svatý, je znázorňován holubicí, která patří vůbec k nejdůležitějším znakům naší vyhasínající kultury. Když ještě planula, byla ptačími druhy přímo přeplněna, skoro každý ten ptáček či pták nesl nějaký význam, byl atributem nějakého světce, nějaké vlastnosti, ctnosti nebo neřesti. To je pryč, ale něco by se lehce připomenout mohlo.

Osobně bych se pro Čechy přimlouval za ledňáčka, i když nevím, jestli už není obsazený. Má to své historické důvody, byl to symbol krále Václava IV., toho smolařského, vladařsky neschopného, a přitom lidsky asi sympatického a vzdělaného nešťastníka, který miloval právě symboliku a nejasné významy, takže mu vyhovoval ledňáček, ptáček, který je tak rychlý a vzácný, že ho uvidíte jen párkrát za život, a to ještě máte štěstí. Ale ten okamžik, kdy se kolem vás mihne jak modrá jiskra, si budete pamatovat. Nevím, jestli to má něco společného s touhle zemí, asi spíš ne, ale mohlo by…