Jak Schichtovi naučili Čechy mýt se a prát

Epopej mydlářské rodiny z Ústí

Jak Schichtovi naučili Čechy mýt se a prát
Epopej mydlářské rodiny z Ústí

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Školní dítka Republiky československé byla k desátému výročí vzniku státu obdarována hezkým dárkem za několik milionů tehdejších československých korun. Každá škola v republice obdržela v roce 1928 sérii závěsných obrazů s názornými výjevy z národních dějin. Kněžna Libuše věští slávu Praze. Kníže Bořivoj a kněžna Ludmila přijímají křest. Učitel národů Jan Amos Komenský obklopen žáčky a žačkami. Mistr Jan Hus se loučí s věrnými Čechy ve vězení v Kostnici. Prezident Republiky československé dr. T. G. Masaryk přijíždí slavně 21. prosince na Václavské náměstí, „jsa všude vítán celým národem…“.

Pod všemi těmito barvotiskovými scénami, jež vymaloval malíř Emanuel Boháč, byla drobným písmem vytištěna krátká informace (pro české školy) v češtině: „Věnovala firma Schicht z Ústí nad Labem.“ Každý v zemi tehdy věděl, co je to firma Georg Schicht in Aussig. Každý znal mýdlo s jelenem, prací prášek Radion, stearinové svíčky Apollo, pokrmový tuk Ceres, pleťový krém Elida… Všechno výrobky Schichtových závodů, koncernu se sídlem na ústeckém předměstí Střekov – Schreckenstein. Jméno Schicht byl pojem srovnatelný se jménem Baťa nebo Škoda a bratři Georg a Heinrich Schichtové byli vrcholnými představiteli meziválečné průmyslové velkoburžoazie a jejich firma příkladem dynamického kapitalistického podniku směřujícího k nadnárodnímu koncernu, do něhož Schichtovy závody vstupují v roce 1929, kdy se stanou součástí gigantu Unilever.

Schichtovy továrny sídlily na ústeckém předměstí Střekov. - Foto: Muzeum města Ústí nad Labem

Z hlediska nacionalistického pak byli Schichtovi německá rodina z Čech, která se po zániku monarchie ocitla ve státě, ke kterému hledala cestu, třeba i tím, že pro jeho školy natiskla desetitisíce naivních obrázků z dějin. Ty obrazy jsou jaksi povědomé i dnes, i když jejich konkrétní předobrazy upadly v zapomenutí, snad s výjimkou jediného, obrazu Masaryka přijíždějícího do Prahy, jeho reprodukce se začala znovu objevovat v 90. letech, ovšem nikoli z návěsných cedulí, nýbrž z originálu, který se koncem 80. let dostal do ústeckého muzea. Tam dnes otevírá výstavu Schichtova epopej, která je pozoruhodným připomenutím nejen jednoho zvláštního daru, ale též významné rodiny německo-českých podnikatelů, jejichž éra skončila vyhnáním z vlasti, ke které se přitom, a nejen těmi obrazy, přihlásili. Jméno „epopej“ je lehce ironické, ale právě v polovině 20. let dokončovaná Slovanská epopej Alfonse Muchy nepochybně ovlivnila a inspirovala ústecké podnikatele, kteří úzkostlivě dávali najevo, že patří do Čech, země dvou jazyků a národů.

Schichtovi ze země po roce 1945 museli zmizet, ale ve školách se sem tam jejich dary používaly ještě do 70. let, ovšem samozřejmě bez Masaryka a také bez církevních motivů, takže zbýval Hus, Žižka, možná Libuše… Že jde o nějaké Schichtovy dary, nevěděl už nikdo: hned po válce byla na všech tabulích začerněna věta o dárci. Pomalu upadalo v zapomnění i to jméno Schicht, i když v Ústí nad Labem, kde firmu v roce 1951 přejmenovali na Setuzu čili Severočeské tukové závody, stále lidé chodili pracovat do „Šichtovky“, do fabriky pod hradem Střekov. Ten byl rovněž vymalován na jednom z výjevů: jezdci na koních se zastavují pod starodávným hradem Schreckensteinem… Vypadají spíš jako minesengři nebo potulní tovaryši, prostě spíš německy. Však také tento obraz nebyl určen pro české školy, nýbrž patřil k osmi výjevům, které mecenáš Schicht objednal pro školy s německou výukou… Je to komplikovaná historie, jako ostatně pokaždé, když jde o složité nacionální poměry v tehdejším státě. A to ještě musíme připočíst dva obrazy pro Slováky: na prvním jdou Slováci (!) žádat u byzantského císaře o věrozvěsty čili o Cyrila a Metoděje, na druhém jde uherské poselstvo nabídnout Václavu II. uherskou korunu. Ty vznikly na přání tehdejšího ministra školství Milana Hodži. K čemu všemu se nehodil fabrikant ze Sudet…

Pro školu i dům. Schichtova epopej mířila v mnoha exemplářích k dětem školou povinným, reklamy na prací prostředky cílily na hospodyňky. - Foto: Muzeum města Ústí nad Labem

Mýdloví princové z Ústí

Mýdlová epopej rodiny Schichtů začíná nenápadně rokem 1848, kdy sedlák, řezník a uzenář Georg Schicht z Rynoltic (Ringelshein) u Liberce získal konfesi k výrobě mýdla. Přesně to bylo 6. července, což byl den, který si pak ve fabrice připomínali jako den zakladatelský. Vyrábět mýdlo nebylo jen tak, neboť cechovní předpisy stále ještě silně spoutávaly samostatné podnikání a cech mydlářů patřil v tomto ohledu k nejkonzervativnějším. Mydláři prostě jen tak někoho mezi své zapáchající řemeslo nepustili a naopak, když z něj někdo vypadl, moc mu toho nezbývalo, jak naznačuje osud nejznámějšího českého kata, Mydláře…

Otec zakladatel, rynoltický Georg Schicht, vařil mýdlo z kostí a tuku ve sklepě a lze si představit, že zápach, který z domu vycházel, musel býti slušného rázu. Zásadou starého Schichta bylo Nakupuj levné suroviny, prodávej levně dobré zboží. Doba mu přála, neboť poměry stále ještě dosti tvrdé se přece jen od poloviny 19. století zjemňovaly a na hygienu se kladl stále větší důraz. I prostý lid si občas zatoužil umýt ruce, ba někdy došlo i na tělo. Velkou vymožeností byla výroba pracího prášku, který nahrazoval sodu a popel, prostředky na praní, které si hospodyně do té doby připravovaly samy.

Johann Schicht (1855–1907), nejschopnější ze synů Georga Schichta. - Foto: Muzeum města Ústí nad Labem

Poptávka po výrobcích rodiny Schichtů rostla, takže si mohli v roce 1876 postavit nový dům a za pár let novou varnu, která už připomínala malou továrnu. Výrobky zásobovaly především severní Čechy a vozily se z Rynoltic – nejbližší železnice byla v Bílém Kostele nad Nisou: trať Liberec–Děčín byla zprovozněna až v roce 1900. Nutno dodat, že v centrálních českých oblastech působí od začátku 60. let konkurence rakovnického závodu Františka Otty se známou značkou raka. Jistá odlehlost Rynoltic (teď ale možná větší než tehdy) od hlavních tras – a rozvoj podniku – byla hlavním důvodem, proč nástupce starého Schichta, nejschopnější z jeho sedmi synů Johann, navrhuje už v roce 1873, aby rodina zvážila přemístit výrobu, ba i sídlo do Ústí nad Labem. Aussig má tehdy dvanáct tisíc německy mluvících obyvatel, je to říční přístav s rapidně se rozvíjející průmyslovou výrobou: od poloviny 50. let tam působí Rakouský spolek pro chemickou a hutní výrobu, budoucí Spolchemie, největší chemička monarchie a pak i republiky. Nějaké místo pro další fabriku by se však v rozeklaném prostředí labského údolí ještě našlo. Na začátku 80. let ho Johann Schicht nalézá na rozhraní obcí Kramoly (Kramel) a Novosedlice (Obersedlitz), pod hradem Střekov, tam, kde se zbytky a trosky kdysi velkolepé továrny s největším komínem v Rakousku nacházejí dodnes.

Začátky ovšem i v Ústí byly skromné: dvě budovy, komín, zdaleka ne ještě největší, deset dělníků, dva úředníci. Pak ale rychlý rozvoj: vedle mýdla se vyrábějí svíčky, ty brzy nahradí žárovky, ale stále jde ještě o předmět denní potřeby – tím mýdlo nepřestane být snad nikdy. Johann Schicht rozšiřuje výrobní provozy o budovy na výrobu glycerinu, stearinu, vodního skla, na zpracování palmojádra a další výrobky na pomezí lidského a strojního upotřebení. Z fabriky vede vlečka do přístavu a na překladové nádraží v Ústí. Zřízena je vlastní elektrárna, strojírna a kovárna.

Do dvacátého století vstupují Schichtovy závody jako moderní a progresivní podnik, v jehož čele je Johann Schicht, muž, který si po večerech čte klasiky nejen německé, ale v originále i francouzské a ze všeho nejvíc ctí Lva Nikolajeviče Tolstého, o němž napíše: „Ctím Tolstého, ačkoli je Rus, jako svatého. V mých očích je nejušlechtilejší osobností, která žila od doby Krista.“ A zajímavým skloubením tolstojovského ideálu skromnosti (jakkoli poněkud pokryteckého) a kapitalistické produktivity je jeho heslo: Co nejvíce vyrábět a co nejméně spotřebovávat. Johann Schicht šel příkladem: nekouřil a nepil alkohol, což doporučoval svým dělníkům i lidstvu, kterému nabídl ovocné šťávy Ceres Saft, které se vyráběly až do začátku 50. let. Svým zaměstnancům poskytl už v roce 1894 závodní jídelnu s výhodnými cenami obědů (zajisté byly mezi nimi pokrmy vegetariánské), ordinaci se závodním lékařem, jesle pro proletářskou drobotinu a také knihovnu, kde se sudetské dělnictvo mohlo seznamovat s myšlenkami jasnopoljanského mystika a reformátora. Po válce pak přibyla tehdy supermoderní plovárna a především bytová kolonie. Schichtovy domky jsou často necitlivě upravené, z ubytovan Setuzy vznikla vyloučená lokolita. V nejhorším stavu je ale plavecká hala, správní budovy Schichtova podniku, některé vily a opravu by potřebovala také Schichtova rodinná hrobka na střekovském hřbitově.

V roce 1906 předává Johann otěže synům, Heinrichovi a Georgovi, kteří závod v tom roce přeměňují na akciovou společnost. Otec umírá rok poté, ale synové kráčejí v jeho šlépějích a mají se k světu. Podnik má v roce 1907 1880 zaměstnanců, v roce 1911 už 3500 a patří mezi největší svého druhu v Evropě. Nejvyšší komín v monarchii se staví právě v téhle době, větší ztužovna tuků (vyrábí od roku 1903 Ceres) je jen v Anglii a v USA. V takovém stavu se továrna loučí s belle époque, jíž zamává v roce 1914 křídly aeroplánů při prvních leteckých závodech v monarchii, které sponzorují – kdo asi jiný než Schichtovy závody: prémie pro vítěze je 100 000 rakouských korun. Z dvanácti strojů zvládnou tisícikilometrovou trasu (z Vídně do Prahy, Budapešti a zpět do Vídně) dva, jednoho pilota to stojí život. Vzápětí vypukne válka.


Dívka Elida z recepce

Do ní narukuje tisíc šest zaměstnanců, mnozí se nevrátí. Schichtovy závody ji však přečkají bez větší pohromy, koneckonců válka je velkým tahounem průmyslu v zázemí. Horší zkouškou je, dalo by se říct, rozpad monarchie, kdy Schichtovy továrny ztratí dvě třetiny přirozeného odbytiště. V té době se rozjíždí velká ofenziva mydlářů z Ústí, kteří vrhnou obrovské prostředky do reklamy a dle znalců se stanou průkopníky tohoto problematického, ale když se dělá dobře, účinného oboru lidského mámení. Masivní reklamní kampaň měla být prováděna „neustále, důsledně a systematicky“, jak se to doporučuje už ve věstníku Reklamou k bohatství z roku 1906. Schichtovi byli v tomto ohledu velmi důslední a nelitovali prostředků. Zvláště si oblíbili reklamu ze vzduchu. Angažovali piloty, kteří kroužili se svými stroji nad městy s vlajícími nápisy, nebo balony, které vytvářely na nebi písmena sugerované značky. Ve 20. letech si najali služby agentury Edwarda L. Bernayse, zakladatele moderních public relations, který „naučil“ lidi kupovat nikoli to, co potřebují, ale to, co chtějí: ne náhodou byl Bernays synovcem Sigmunda Freuda, jehož vývody o lidském libidu dobře znal. Vliv jeho pouček je patrný na možná první masivní reklamní kampani ve střední Evropě, na propagaci značky Elida, pod jejíž značkou začala filiálka Schichtových závodů v Lipsku v roce 1925 vyrábět kosmetické krémy pro „normální ženy“. Obří plakáty s přívětivě půvabnou tváří oblepily nároží měst, ve kterých žily desetitisíce žen, jež se chtěly cítit také tak svěže jako na Elida Girl, jejímž předobrazem se stala recepční ze Schichtovy továrny Ilona Zdarsky, původem Němka z Černčic od Podbořan. Její identitu odhalil před pár lety historik ústeckého muzea Martin Krsek, autor současné výstavy Schichtovy epopeje. Po roce 1945 musela dívka Elidy z rodných Čech zmizet a žila v Innsbrucku, kde v roce 1994 zemřela.

Značka Elida navozovala dojem kosmetického luxusu ženám v socialistickém Československu ještě dlouhá desetiletí po válce. Její konec samozřejmě znamenal též konec Schichtů v Čechách. O odsunu celé rodiny nebylo sporu. Georg čili Jiří Schicht, který závod v Ústí vedl, sice do NSDAP nevstoupil, ale podle Benešových dekretů nebylo o čem diskutovat. Druhý z bratrů, Georg, žil už od roku 1929 v Londýně, kde byl jedním z ředitelů koncernu Unilever, přátelil se s Janem Masarykem a dával najevo, že s nácky nemá nic společného, ale ani on se do své vlasti už nepodíval. Závod ještě nějakou dobu nesl jméno Schicht, ale od roku 1951 jej už stále více lidí znalo jen jako Setuzu a pletlo si ho s jinými páchnoucími fabrikami v tom industriálním městě na severu, kam člověk zavítal spíš omylem. Mýdlo s jelenem se prodávalo dál, ale kde se tam ten paroháč vzal, věděl málokdo.

Proč vlastně si Schichtovi vybrali jelena, není jasné ani historikovi Martinu Krskovi, který jinak o Schichtových, rodině původně z Jizerských hor, ví snad všechno. Asi jim ten jelen připal pěkný a vitální, jako člověk, když se umyje dobrým voňavým mýdlem. A ještě jedna věc po Schichtových zůstane. Kolekce lehce bizarních obrazů z národních dějin, především českých, ale několik i česko-německých (kromě Střekova třeba příjezd Valdštejna do Chebu roku 1632, setkání Goetha s Beethovenem v Karlových Varech nebo pěvecká soutěž v Jihlavě – Iglau). Některé se ztratí a zůstanou jen v podobě pohlednic, ale většina originálů přečká na stěnách kanceláří národního podniku Setuza Ústí nad Labem. Když závod postupně zkrachuje, dostanou se do muzea. Tam jsou do konce června k vidění.

11. května 2019