Reportážní esej Ryszarda Kapuścińského

Když šáha střídal ajatolláh

Reportážní esej Ryszarda Kapuścińského
Když šáha střídal ajatolláh

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Před rokem 1989 vyšly česky tři knihy „otce“ polské reportážní školy Ryszarda Kapuścińského (1932–2007). Fotbalová válka (1984) o bizarním vojenském konfliktu mezi Hondurasem a Salvadorem, Na dvoře krále králů (1980) o Etiopii v časech, kdy jí vládl Haile Selassie, a reportážní esej Na dvoře šáha šáhů (1981) o Íránu ve stavu revoluce.

Právě tato brožura vydaná v nakladatelství Panorama byla tehdy utajenou senzací, a to ze tří důvodů. Zaprvé šlo o ostrou kritiku tehdy již sesazeného íránského panovníka; Muhammad Rezá Pahlaví byl roku 1977 s velkými poctami přijímán a dekorován (Řád bílého lva) v Praze. Zadruhé přinášela popis prostředků a metod, užívaných šáhovou tajnou policií Savak, ten byl přenosný i na policejní režimy zdaleka nejen orientální. A zatřetí Kapuściński v té době stál blízko hnutí Solidarita, což se nějak podařilo redaktorům zatajit, a kniha mohla česky vyjít, dokonce dřív než polský originál: Kapuściński neměl prý kvůli polským událostem na dokončení čas, takže české vydání vyšlo bez poslední kapitoly; tu pro vydání polské napsal dodatečně.

Takové jsou osudy knihy, která nyní vychází kompletní, s onou poslední kapitolou, úvahou o revoluci a jejích příčinách a vyhlídkách, ve slovenském nakladatelství Absynt. To přednedávnem spustilo svou českou řadu, v níž mají vyjít „všechna významná díla Kapuścińského“, jak slibuje editor. 

Šáhův režim nesl všechny znaky špatného vládnutí, kdy snad dobré úmysly (modernizovat zemi) jsou realizovány katastrofálními prostředky, které pak musí podpírat represe a násilí. - Foto: Reuters

Proč má nyní, čtyřicet let po vzniku knihy, smysl Kapuścińského Šáhinšáha (tak se teď ve shodě s polským názvem jmenuje) číst? Protože Kapuściński byl skvělý autor, který uměl psát plasticky, živě, výstižně – a bez pověr a iluzí. Írán mohl obdivovat, o tom, že to je historicky velká kultura (dala světu, jak jedna postava říká, „poezii, miniaturu a koberec“), není sporu, ale byl zvyklý psát to, co viděl a poznal. O „vyspělosti“ lidových mas neměl iluze a byl velmi skeptický vůči politickému islámu, jehož expanzi předpovídal. Byl sice ostře kritický vůči šáhovu způsobu vládnutí, ale s velkou nedůvěrou k tomu, co ho mělo nahradit. Šáhův režim nesl všechny znaky špatného vládnutí, kdy snad dobré úmysly (modernizovat zemi) jsou realizovány katastrofálními prostředky, které pak musí podpírat represe a násilí. To ale je, jak v té době snad ještě nespoután politickou korektností píše autor, hluboce zakořeněno v íránské společnosti. Tato, řekněme, perská „nelítostnost“, je doplněna duchem šíitské verze islámu, v jejímž středu je ponurý a opět poněkud sadomasochistický kult mučednictví a v níž krev hraje nemalou roli: smrt Alího a jeho syna Husajna, odehrávající se v sedmém století, je v šíitské psychice přítomna neustále. „Mají jiný poměr k životu a smrti“, píše Kapuściński.

„Jinak reagují, když vidí krev. Pohled na krev v nich vyvolává napětí, fascinaci, upadají do jakéhosi mystického transu, vidím jejich prudká gesta, slyším jejich výkřiky.“ Násilí prochází íránskými dějinami, od těch starověkých po moderní: tradice tyranie, krvavého způsobu vládnutí a pak krvavých převratů, kdy naprostá většina panovníků je násilím svržena a zpravidla zabita, prochází íránskými dějinami. Zajímavý (a nekorektní) je Kapuścińského postřeh vztahu evropských panovníků a orientálních tyranů k vlastnímu obyvatelstvu: evropský král je ochránce slabých, orientální despota je jejich hrozba: vzbuzovat hrůzu, třeba ukrutnostmi, je způsob, jak se udržet u moci. 

Problém Pahlavího byl mimo jiné v tom, že uvěřil, že ho národ může začít milovat. Na to národ, který vlastně neznal, nebyl zvyklý a neměl k tomu ani dost důvodů. Lidu byl mnohem bližší monotónní hlas starce z Qomu (Kumu), asketika Chomejního, jehož kázaní Kapuściński v úvodu knihy sleduje v hotelové televizi, neumí ovšem farsí, takže si to nechá překládat. Ve městě, kde sleduje revoluci, už nejsou skoro žádní cizinci, také on balí kufry, a tak začíná psát reportáž, která zastihla Írán, když revoluce byla mladá a lačná krve. Obyčejně se opakuje klišé, že Kapuściński nejspíš netušil, že i po čtyřiceti letech z ní stále půjde strach. Jenže právě to asi tušil.

Ryszard Kapuściński: Šáhinšáh. Přeložil Dušan Provazník a Helena Stachová. Vydalo nakladatelství Absynt, s. r. o., Žilina. 170 stran.

24. května 2018