Poslanecká sněmovna zvolila tři nové členy Rady České televize, reakce uživatelů na to byla – aspoň v mé bublině – dost emotivní. Místy nepřiměřeně, jakkoli jsou politická motivace té volby a její možné důsledky zjevné. Asi nejpozoruhodnější reakci předvedl uživatel Miroslav Kalousek.

Reagoval na post uživatele Dominika Duky, který projevil velkou radost nad zvolením Hany Lipovské, mladé ekonomky schopné slovy vskutku nehledanými vyzdvihovat přednosti Václava Klause a také blízké spolupracovnice Jany Bobošíkové. Poděkoval poslancům, že ji zvolili „navzdory křiklounům“. Kalousek si kardinálův post přečetl a připojil pod něj komentář: „Vámi nominovaná osoba se vyjádřila, že nerozumí smyslu veřejnoprávních médií. Ideální kvalifikace pro radní ČT. Díky Vám jsem byl desítky let hrdý na to, že jsem katolík. Kvůli Vám dnes přemýšlím o tom, že z katolické církve vystoupím.“ Poněkud udivující. Žil jsem v domnění, že základem katolicismu jsou jiné věci než postoj k obsazování rad veřejnoprávních médií (v tom ohledu mám jistě blíž k Miroslavu Kalouskovi než k Dominiku Dukovi). Na druhou stranu – když tuzemský politik řekne, že o čemsi přemýšlí nebo (častěji) cosi zvažuje, velký praktický význam to nemá (kolikrát jenom jsem četl větu „Zvažuji podání trestního oznámení“, aby pak zůstalo jen u toho zvažování).

K té přiměřenosti. Ona asi na sociálních sítích není možná. Přefouknout cokoli do absurdních dimenzí patří k jejich podstatě. Dost drsným způsobem se o tom přesvědčila Newyorčanka Amy Cooperová. Šla venčit kokršpaněla do Central Parku, konkrétně do jeho části, kde mají být psi na vodítku. Christian Cooper tam právě pozoroval ptáky. Upozornil ji, že by si měla dát zvíře na vodítko, ona odmítala, on na to řekl, že udělá něco, co se jí nebude líbit. A nabídl psovi nějakou dobrotu, pes se k němu chtěl rozběhnout, Cooperová ho ale jednou rukou chytila za obojek a lomcovala jím, až to vypadalo nebezpečně. Druhou rukou na mobilu vytočila tísňové a oznámila, že ji a jejího psa v Central Parku „napadl afroamerický muž“. Cooper ji při tom natáčel a video sdílel na sociálních sítích. Taková drobná historka, z níž nikdo nevychází zrovna dobře. Člověk si může myslet svoje o namyšlených pejskařích a pejskařkách, hluboce přesvědčených, že potřebám a citovým hnutím jejich miláčků se musí přizpůsobit prostě každý. Stejně tak v něm nemusí budit sympatie lidé, kteří rádi upozorňují druhé na to, že zrovna porušili nějaké pravidlo, navíc třeba ne úplně podstatné. Nemluvě o tom, když si je přitom natáčejí na video. Za velký až vrcholný výkon na poli prudičství lze považovat přivolávání policie. A vytahovat v rámci sporu o dání psa na vodítko barvu pleti odpůrce a mluvit o napadení – tady už měřák protivnosti nemusí stačit. Amy Cooperovou bych na titul Miss Sympatie asi nenominoval.

Jenomže potom, co její jmenovec a protivník Christian Cooper to video zveřejnil, šířilo se po sociálních sítích velice rychle. Také proto, že Amy Cooperová se na něm chová jako typická „Karen“ (označení, které se na netu vžilo pro nafoukanou bílou ženu, která má pořád k něčemu připomínky a dožaduje se privilegií, užívané především webovými bojovníky za sociální spravedlnost). Video sdílely tisíce uživatelů, kteří se navzájem trumfovali v míře svého pohoršení. Během jednoho dne se Cooperová proměnila v páriu virtuálního světa, což pro ni mělo velmi nevirtuální důsledky. Přišla o práci a k ní domů přijeli lidé z útulku, odkud měla psa, aby si ho vzali zase zpátky, protože ho v té natočené situaci ohrožovala. Ale pro některé uživatele to bylo pořád ještě málo. Protože virtuální justice nezná přiměřený trest, všechno je jejímu pobouřenému rypáku málo. A zaujetí některých lidí při roztáčení mašinerie, jež jednoho krásného dne sešrotuje i je, je vskutku děsivé.