Minulý týden, po roce a půl intenzivních vyjednávání, byla konečně představena dohoda o brexitu. Britská premiérka Theresa Mayová předstoupila před národ a prohlásila, že vláda vyjednala nejlepší možnou úmluvu. Takřka souběžně odstartovala asi nejtěžší vládní krize od samotného referenda. Na protest proti dohodě rezignovali dva ministři, včetně ministra pro brexit Dominica Raaba. V parlamentu euroskeptičtí poslanci prohlašují, že tuto dohodu nikdy nepodpoří, k nim se přidali někteří zatrvzelí Proevropané. Proti dohodě je severoirská Demokratická unionistická strana (Democratic Unionist Praty; DUP), která podporuje menšinovou vládu konzervativců, i skotská odnož strany. Nikdo momentálně netuší, jestli se premiérka udrží ve svém křesle, natož jestli má šanci smlouvu protlačit parlamentem. Celá situace je o to podivnější, že hlavní neplechu ve smlouvě působí bod, na který si nikdo během kampaně nevzpomněl a u kterého se nepředpokládalo, že bude hrát jakoukoli roli. Totiž otázka Severního Irska. Celé to působí jako dobře připravená evropská past, která má Británii buď donutit k druhému referendu, nebo jí tak těsně připoutat k EU, že brexit ztratí veškerý smysl. 

Jak upozorňuje například James Forsyth v týdeníku The Spectator, když začala vyjednávaní o brexitu, EU vytasila tři požadavky, jejichž vyřešením podmiňovala uzavření jakékoli dohody. Dva z nich byly pochopitelné. První byl, že Británie musí zaplatit „účet za rozvod“. Druhý, že Británie garantuje práva občanů EU žijících ve Spojeném království. Třetí požadavek však Brity šokoval. EU přišla s tím, že Británie musí vyřešit postbrexitový status Severního Irska. Sama Unie předložila takové rozuzlení, které by znamenalo de facto odtržení Severního Irska od zbytku Spojeného království.

Je celkem zřejmé, proč nikoho nenapadlo, že by otázka Ulsteru, jak se Severnímu Irsku také synekdochicky říká, mohla být problém. Obchod přes vnitroirskou hranici je celkem malý, jeho hodnota je asi šest miliard liber. Jen obchod mezi Doverem a Calais je zhruba dvacetinásobný. Dále Irsko ani Británie nejsou součástí schengenského prostoru, vzájemná hranice je však stejně propustná jako ty ve zbytku Unie. Dohody, které to umožňují, se datují rokem 1923, s EU tedy očividně nemají nic společného a neměly být předmětem vyjednávání. Jejich slabinou je, že nejde o právně závazné smlouvy, ale spíš o gentlemanské porozumění mezi zeměmi, že na vzájemných hranicích nebudou kontroly.

Hranice v moři?

Evropská komise však přišla s argumentací, že brexit musí znamenat zřízení tvrdé hranice napříč Irským ostrovem se všemi kontrolami, což nutně povede k porušení politické rovnováhy v Severním Irsku, kterou garantuje velkopáteční dohoda z roku 1998. Ta v zemi zastavila sektářské a politické krveprolití. Podle EU jediným způsobem, jak tomu zabránit, je zavedení pevné hranice v Irském moři čili mezi Severním Irskem a zbytkem Británie. V Severním Irsku by tak stále platily regulace, pravidla a zákony EU. Co komise navrhuje, je tedy něco, co se velmi blíží anexi Severního Irska Evropskou unií. Zároveň to poškozuje velkopáteční dohodu mnohem víc než brexit, neboť jasně přiklání Severní Irsko pod vliv unijního Dublinu. Nepřekvapivě to bylo pro britskou vládu naprosto nepřijatelné.

Britové svou pozici pouze zhoršili naprosto neschopnou vyjednávací taktikou. Nejdřív souhlasili s „účtem za rozvod“ v hodnotě 39 miliard liber. Tím se zbavili největšího esa, kterým mohli čelit požadavkům EU. Poté EU celou situaci ještě více vyhrotila a zasadila Británii ránu pod pás, když oznámila, že status Severního Irska musí být vyřešen ještě předtím, než se začne jednat o obchodní dohodě. Což ale nedávalo žádný smysl. Jak může britská vláda souhlasit se zvláštním statusem Severního Irska, když neví, jaký bude status zbytku Británie?

Ve snaze posunout vyjednávání dál se Britové dopustily dalšího přehmatu. V prosinci 2017 Mayová podepsala úmluvu, ve které se zavázala garantovat práva Severního Irska, pokud rozhovory o obchodní dohodě neuspějí. V textu stojí, že Severní Irsko „zachová plné souznění s těmi pravidly vnitřního trhu a celní unie, které nyní podporují nebo v budoucnu budou podporovat celoirskou spolupráci a chránit dohodu z roku 1998“. Britská interpretace této úmluvy je taková, že se tím Británie pouze zavázala, že její standardy nebudou nižší než ty evropské. EU však oznámila, že to znamená, že i když k dohodě nedojde, musí Severní Irsko dodržovat evropská pravidla, i pokud je Británie dodržovat nebude. EU v podstatě dala Británii na výběr, aby buď uzavřela dohodu s EU a přišla o Severní Irsko, nebo neuzavřela dohodu s EU – a přišla o Severní Irsko. Je tu třetí nevyřčená možnost. Brexit tak měkký, že hranice se Severním Irskem nebude potřeba, což by ale také znamenalo anulaci referenda a nadpoloviční vůle obyvatel. Past na Brity sklapla.

Začátkem října se na britského ministra zahraničí Jeremyho Hunta začala valit kritika, když přirovnal chování EU k Sovětskému svazu. Chování Evropské komise však připomíná spíš putinovské Rusko, kdyby místo tanků a dezinformací používalo právničinu a byrokracii. Tah Severním Irskem je nejen pokusem o anexi, ale i pokusem o rozvrácení vnitřní britské politiky. Skotští nacionalisté se již ozývají, že pokud Severní Irsko dostane zvláštní status, oni ho chtějí také.

Britové se pokusili bojovat proti EU jejími vlastními zbraněmi a dostat se ze špatné situace právnickou kličkou. Theresa Mayová přijela koncem září na evropský summit do Salcburku s požadavkem, aby se případný zvláštní status Severního Irska rozšířil na celou Británii a byl dočasný, nejspíš na dva roky. Tím by se rozhovory o Severním Irsku rozšířily na celé Spojené království a na dvouletém přechodném období se EU a Británie stejně již dohodly. Předseda Evropské rady Donald Tusk to však rezolutně odmítl, a ještě se Mayové vysmál na Instagramu. Tam umístil fotografii, na které Mayové nabízí zákusky, a opatřil ji komentářem: „Možná kousek dortu? Omlouvám se, žádné třešničky.“ 

V reakci se britská vláda poprvé zatvrdila a koncem října odvolala jednání o brexitu. Strana i kabinet se sjednotily za premiérkou, přestaly neustálé spekulace o vzpouře a sesazení Mayové, vláda se tvářila, že je připravena na brexit bez dohody. Asi po dvou týdnech války nervů se vyjednávací týmy opět sešly a dokázaly rychle brexitovou dohodu dokončit. Výsledek je takový, že umožňuje předsedkyni vlády tvrdit, že zabránila zvláštnímu statusu pro Ulster. Ve skutečnosti ho nejspíš pouze odložila do budoucna a k tomu Velkou Británii těsně připoutala k EU. 

Vazalský stát

Dohoda je víceméně uskutečněním právnického triku, tak jak ho Británie naplánovala před salcburským summitem, ale takovým způsobem, který je pro Brity takřka kapitulací. Museli přijmout tzv. „férové hrací pole“, tedy že po celé přechodné období budou akceptovat regulace, pravidla a standardy EU, a to nejen v oblasti výrobků, kde je to pochopitelné, ale například i v oblasti pracovního práva, soudnictví a dalších. Británie tak zůstává ve společném trhu. Dále smlouva nezmiňuje, jak dlouhé přechodné období bude, nicméně je z ní jasné, že Británie je nemůže ukončit jednostranně, ale pouze po „arbitráži“, tedy dalším kole zdlouhavých vyjednávání. A co je nejdůležitější, ze smlouvy nevyplývá, jestli se přechodné období vztahuje na celé Spojené království, či pouze na Velkou Británii bez Severního Irska. Nakonec tedy irská past zafungovala, brexitáři již nyní mluví o pseudobrexitu či o vazalském postavení. 

Překvapivě první, kdo se proti dohodě ozval, a to ještě předtím, než byla zveřejněna, byl oblíbený ministr pro dopravu Jo Johnson (bratr Borise Johnsona), který v referendu sice podporoval setrvání v EU, nicméně rezignoval, neboť podle něho dohoda o vystoupení z EU naprosto neodpovídá tomu, pro co lidé hlasovali. Chystaný režim nazval „nikdy nekončícím očistcem“ a vyzval k vypsání druhého referenda. 

Po zveřejnění dohody podali demisi Dominic Raab a ministryně pro zaměstnanost Esther McVeyová a dost nižších funkcionářů. Celá Británie se zatajeným dechem čekala, zda se k nim přidá i zbytek kabinetních brexitářů. Nakonec ministr pro životní prostředí Michael Gove, který považován za jejich vůdce, prohlásil, že hodlá zůstat ve vládě a bojovat o změnu dohody zevnitř, což situaci stabilizovalo.

Opravdové nebezpečí představují nyní pro Mayovou řadoví poslanci. Lídr konzervativní euroskeptiské frakce Jacob Rees-Mogg vyzval k tomu, aby poslanci zaslali stranickému vedení dopisy žádající hlasování o důvěře pro Mayovou. Ve chvíli kdy se jich sejde 48, Toryové musí vyhlásit hlasování. Kolik se jich zatím sešlo, nikdo neví, spekuluje se, že jejich množství se blíží rozhodnému číslu, ba možná je již překročilo. Každým dnem se očekává vyjádření Grahama Bradyho, předsedy tzv. Komise 1922, což je sdružení všech konzervativních poslanců, s výjimkou těch, kteří zastávají vládní posty. Právě on má hlasování o důvěře zorganizovat.

I kdyby se Mayové podařilo ustát krizi ve vládě i ve straně, protlačení dohody parlamentem je takřka nemožné. DUP se již ozvala, že v této podobě je pro ni smlouva nepřípustná. Pro DUP je zachování spojení s Británií nade vše. Strana disponuje deseti hlasy. Cukají se též skotští konzervativci, kteří se bojí, že jakékoli rozmělnění britské unie se Severním Irskem by mohlo vést k obdobné situaci se Skotskem. Jistě proti dohodě bude hlasovat frakce Reese-Mogga. Ten tvrdí, že ho podporuje až 80 konzervativních poslanců z 316, novináři jeho podporu odhadují na 40, stranické vedení na 20. Faktem je, že vládní většina je tak malá, že i 20 rebelů dokáže smlouvu potopit. Do toho se dá očekávat vzpoura minimálně pěti europeistů, kteří jsou proti jakémukoli brexitu.  

Pokud bude konzervativní vzpoura opravdu tak velká, Mayová může smlouvu protlačit pouze za podpory Labouristické strany. Vláda počítá s tím, že se jí podaří přetáhnout kolem 25 labouristických poslanců, nicméně i tak jí asi deset hlasů k prohlasování dohody zbývá. Lídr labouristů Jeremy Corbyn se rozhodně nechystá Mayové házet záchranné lano. Sám Corbyn je celoživotní levicový euroskeptik, který byl k veřejné změně názoru dotlačen stranou těsně před referendem. Co si myslí v soukromí, nikdo neví. Pravda je taková, že osud brexitu je mu celkem fuk, chaos u konzervativců ho však přibližuje k předčasným volbám a premiérskému křeslu. Jisté je pouze to, že brexitová budoucnost stále není dořešena, ve hře jsou všechny možnosti, a to včetně druhého referenda a potupného návratu do Evropy. Tah Irskem zatím Evropské unii vychází dokonale.