Elon Musk a Donald Trump proti Rusku a Číně

Nové vesmírné závody

Elon Musk a Donald Trump proti Rusku a Číně
Nové vesmírné závody

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Na noční obloze se míhají „vláčky“ satelitů Elona Muska, jehož aktivity ovšem čelí také sílící kritice (nejen) ze strany Ruska. Prezident Donald Trump podepsal dekret, podle něhož mohou americké firmy zahájit těžbu nerostů na Měsíci, kde mají brzy opět přistát američtí astronauti, jenže podobné ambice dává najevo také Čína. Vše nasvědčuje tomu, že sledujeme první kroky nových „kosmických závodů“, ale současně je prakticky jisté, že toto soupeření se bude velmi odlišovat od toho, které probíhalo za studené války.

Ony americko-sovětské „závody“ totiž na počátku motivovala hlavně prestiž a snaha vyvíjet a aplikovat některé technologie, které nabízely i vojenské využití. Evoluce nosných kosmických raket koneckonců úzce souvisela s balistickými raketami, jež fungovaly (a dosud fungují) jako hlavní nástroje jaderného odstrašování. To byl ale skutečně jen začátek, jak posléze vycházely najevo další obrovské možnosti, které vesmír nabízel.

Další dimenze války

Oběžné dráhy okolo naší planety se tak postupně proměnily v další „dimenzi války“ (po souši, moři a vzduchu), tedy další doménu působení vojenských prostředků. Přibývaly komunikační, průzkumné, navigační a další družice, bez kterých již moderní ozbrojené síly takřka nemohou fungovat. To ovšem naprosto logicky vedlo k vývoji speciálních zbraní, které měly eliminovat satelity protivníka, případně chránit satelity vlastní.

Zřejmě pouze rychlý konec studené války zabránil masivnímu rozmísťování zbraní do kosmu. USA rozvíjely projekt vesmírné protiraketové obrany SDI (Strategic Defense Initiative), který získal přezdívku „Hvězdné války“, zatímco Sovětský svaz připravoval svá protiopatření. Jeho zánik ale znamenal i konec těchto ambiciózních plánů. Někdejší nepřátelé zahájili kooperaci a na „kosmické scéně“ se začali nejdříve nesměle, ale pak stále důrazněji prosazovat další hráči, v jejichž seznamu již nebyly pouze státy.

Mezi hlavní charakteristiky „závodů“ v éře studené války ostatně patřilo také to, že takřka vše řídily velké vládní agentury typu NASA. Potom se však začaly hlásit i privátní subjekty, které si chtěly ukousnout svůj díl koláče, protože využívání vesmíru se změnilo v lukrativní byznys. Různé státy, instituce a firmy touží po vlastních družicích, za jejichž dopravu na oběžné dráhy se samozřejmě platí těm, kdo vypouštějí nosné rakety.

Miliardy dolarů, které se v tomto odvětví točí, donedávna inkasovaly jen ony vládní agentury, ale tato scéna se v posledních letech dramaticky proměnila. Mezi největší hráče se vyšvihla
společnost SpaceX, kterou vlastní excentrický podnikatel jihoafrického původu Elon Musk, a v závěsu je firma Blue Origin, jejímž majitelem je Jeff Bezos, zakladatel internetového
obchodu Amazon. Stojí za zmínku, že ještě v letošním roce se má na cestu vydat český satelit, který má vynést raketa Falcon 9 společnosti SpaceX.

Kromě přepravy zákaznických satelitů ovšem Muskovy rakety vynášejí i obrovské počty jeho vlastních družic sítě Starlink, které mají zajišťovat pokrytí celého světa rychlým internetovým připojením. Podobné ambice má navíc i Jeff Bezos. Lidé se baví pohledem na „vláčky“ těchto satelitů, zatímco astronomové si stěžují, že jejich záře brzy znemožní pozorování oblohy. A to není rozhodně jediná kritika, která směřuje na ambice a počínání „vesmírných baronů“, jak se těmto americkým podnikatelům někdy přezdívá.

Velmi hlasité stížnosti přicházejí ze strany Ruska, protože tamní média tvrdí, že Musk nasadil dumpingové ceny, aby zlikvidoval konkurenci. Ještě před několika lety získávaly ruské nosné rakety zhruba polovinu všech kontraktů na trhu s dopravou satelitů, zatímco dnes jim patří jen několik procent. Firma SpaceX si totiž za vynášení družic účtuje mnohem méně než kterýkoli stát, ale to ještě neznamená, že jde skutečně o dumping.

Ohromnou výhodu raket řady Falcon totiž představuje fakt, že některé jejich komponenty jsou opakovaně použitelné, což u drtivé většiny konkurence neplatí. Ačkoli Rusko stále disponuje výkonnými kosmickými nosiči, v podstatě jde o desítky let staré designy. Technologie se rychle posouvají vpřed, avšak Rusko tento vývoj evidentně podcenilo. Oznámilo již sice práce na novém typu rakety, jež má být také částečně opakovaně použitelná, je ovšem velice sporné, zda ještě může dohnat Muskův impozantní náskok.

O proměnách tohoto oboru vypovídá také to, které tři firmy v dubnu 2020 obdržely od NASA kontrakty na vývoj nových kosmických lodí pro program Artemis, tedy pro návrat Američanů na Měsíc v horizontu roku 2024. První je ULA (United Launch Alliance, tzn. společný podnik obřích korporací Boeing a Lockheed Martin), kdežto dalšími dvěma jsou právě poměrně malé značky SpaceX a Blue Origin, které existují sotva dvacet let. Muskovy kosmické lodě Dragon navíc dopravují zásoby na Mezinárodní kosmickou stanici.

Ruská kritika nízkých cen raket Falcon jde však někdy ještě dál. Vyskytlo se tvrzení, že Musk inkasuje od NASA a Pentagonu mnohem víc, než kolik účtuje komerčním zákazníkům, takže americká vláda jej prakticky neférově dotuje. Zde je však nutno dodat, že ruský Roskosmos je ryze státní podnik, takže takové stížnosti jsou hodně pokrytecké. Stěžují si ale také Francouzi, kteří byli nuceni snížit ceny za své rakety Ariane.

Naopak z Číny kupodivu kritika nepřichází, což patrně souvisí s faktem, že ČLR postupuje na trhu přinejmenším stejně asertivně jako podivínský miliardář. Čínské nosné rakety série Long March se pro řadu zákazníků staly zajímavou alternativou a pro Rusy další velkou konkurencí na lukrativním trhu. Čína v květnu 2020 uskutečnila první letový test své nové kosmické lodě, připravuje novou orbitální stanici a poté i pilotovanou misi na Měsíc, kde by snad už na konci tohoto desetiletí měla vzniknout stálá čínská základna.

Budování měsíční základny však na rok 2026 plánují rovněž Američané. Poměrně málo se ví, že takové plány existovaly již za studené války, ale byly opuštěny jako příliš nákladné. Nabízí se otázka, co se od té doby tak dramaticky změnilo. Odpovědí je právě to, co představuje další veliký rozdíl mezi dnešními a historickými „vesmírnými závody“. Tehdy šlo hlavně o prestiž, vědu a vojenskou sílu, kdežto nyní jde (také) o peníze, respektive o komerční využití kosmu obecně a Měsíce konkrétně, v první řadě k těžbě surovin.

Donald Trump podepsal 6. dubna 2020 prezidentský dekret, jenž definuje podmínky, za nichž mohou americké firmy těžit na Měsíci a na asteroidech. Ostatně již roku 2015 byl Kongresem schválen zákon s podobným obsahem. Na tomto místě by se mělo zdůraznit, že tzv. Kosmická smlouva (Outer Space Treaty) z roku 1967 nedovoluje, aby suverenitu nad kosmickými tělesy vyhlašovaly státy, avšak neomezuje soukromé subjekty.

Měsíční kamenolom

Těžba surovin na Měsíci může vypadat jako sci-fi, technologie však opravdu učinily obrovský posun. Odborníci se shodují, že za nějakých deset let by tento proces mohl na Měsíci skutečně probíhat, byť jeho rentabilita je pochopitelně jiná otázka. Co tam vlastně je? Často se mluví o heliu-3, což je izotop, který by se dal používat v perspektivních fúzních atomových reaktorech, avšak Měsíc představuje i velký zdroj křemíku a některých vzácných kovů. A kdo může přesně vědět, co se najde na asteroidech?

Optimistické předpovědi říkají, že se tam klidně mohou nacházet sloučeniny či prvky na Zemi zcela neznámé, respektive mající dosud neznámé vlastnosti. Někdy se v této souvislosti operuje i se slovem „unobtainium“. To sice zpopularizoval sci-fi film Avatar, jenže v inženýrském slangu se užívá již desítky let. Označuje se jím hypotetický, případně extrémně vzácný materiál, jenž má parametry potřebné k realizaci nějakého projektu. Pokud mají optimisté pravdu, pak může těžba ve vesmíru reprezentovat další gigantický byznys.

Vyskytují se však také varování. Fungují sice mezinárodní smlouvy, které regulují činnosti ve vesmíru, jenže jejich rozsah je vesměs velmi úzký. S trochou nadsázky lze říci, že 100 km nad povrchem Země (jak se obvykle definuje hranice vesmíru) přestávají platit zákony. Ostatně to dnes hodně irituje i kritiky Elona Muska, protože v podstatě neexistuje legální způsob, jak mu zakázat rozmísťování sebevětšího množství satelitů.

Ony „vláčky“ družic Starlink jsou však pouhým začátkem. Co bude následovat, až se opravdu začnou budovat měsíční základny USA a Číny, popřípadě také dalších mocností? Jak bude vypadat právní regulace těchto činností? A co až začne těžba surovin? Kdo a jak bude určovat pravidla pro „vlastnictví“ ložisek? Na tyto otázky dnes neexistují odpovědi, což vede i k varováním, že v dobývání vesmíru bude zřejmě platit „zákon džungle“, jako tomu bylo na počátku novověku v dobách velkých zámořských objevů a kolonizací.

Ostatně se nesmí zapomenout, že kosmos reprezentuje také jednu z „dimenzí války“. Námořní expedice novověku (ať už je pořádaly vlády, nebo bezohlední podnikatelé) občas připomínaly spíš válečné výpravy (a někdy jimi opravdu byly). Lze se tudíž oprávněně ptát, proč by tomu za dvacet či třicet let mělo být jinak s těmi kosmickými, zvlášť pokud by vznikla šance získat skutečně zásadní strategickou výhodu. Je tedy docela možné, že vedle těžebních stanic začnou na Měsíci vyrůstat i regulérní vojenské základny.

Proces militarizace vesmíru se sice po konci studené války výrazně zpomalil, avšak soupeření velmocí nyní znovu nabírá na obrátkách. „Hráčů“ je ovšem tentokrát mnohem víc a vedle států se prosazují i ambiciózní soukromníci. Vesmír nabízí obrovské možnosti, avšak s těmi se pojí také hrozby, které zpětně ovlivňují i život na Zemi. „Druhé kosmické závody“ by totiž mohly nepříjemně snadno přerůst do „první kosmické války“.

30. května 2020