Sedmdesát tisíc lidí na Václavském náměstí, to je na jedné straně málo, skoro nic na deset milionů, ale na druhé straně docela dost. Dost na to, aby člověk zpozorněl a možná trochu i zneklidněl.

Záleží na kontextu, motivaci a emocionalitě. I demokraté dokážou dát dohromady plný Václavák, i plnou Letnou, ale vlastně se nic neděje, de facto jde o podporu režimu, i když se protestuje proti Babišovi. Babiš byl z jejich pohledu pokažením režimu, jehož oni jsou zastánci, a demonstranti z Letné si nepřejí nic jiného, než aby režim fungoval správně, ale bez Babiše. Jsou to takoví vlídní opraváři, myslí to dobře, jsou nanejvýš znepokojeni, chtěli by režim znovu nahodit, aby byl takový, jaký se líbí jim.

Ty sobotní lidi na Václaváku už dávno něco takového nedojímá a nikdy nejspíš nedojímalo. Mají to za prázdné řeči a finty těch úspěšných a bohatých, v čemž se sice mýlí, ale těžko je o tom přesvědčit. Mají ostatně málo důvodů se k nějakým ideálům hlásit, protože z nich nikdy nic neměli. Přežívají svým nešťastným způsobem, do kterého se nechali zčásti nahnat sebou samými, ale přitom jim nikdo nepomohl k něčemu jinému. Útočiště, které jim kdysi snad nabízel tradiční svět (náboženství, národní a sociální hnutí, společenský či spolkový život), jsou rozbita a rozmetána, často i přičiněním té orientovanější části. Jsou vykořenění a ztracení ve světě, kterému nerozumějí ještě o něco víc než ostatní, což je přivádí k přesvědčení, že se tomu jednoduše porozumět dá, když se bude mít všechno, co říkají „oni“, za lež. Nejsou ani vlevo, ani vpravo – a rozhodně ne uprostřed. Poslední jistota, k níž se mohou hlásit, je jakási kmenová solidarita, kterou ztotožňují s vlajkou a národem, k němuž se hlásí tím víc, čím ho jeho „vládní“ část opomíjí.

Vždycky takoví lidé byli a kolotoč dějin je házel na jednu nebo druhou stranu. Neplatilo na ně žádné zvláštní přesvědčování, nemělo asi ani valný smysl snažit se je léčit z jejich hněvu a odporu. Co jediné nejspíš platí, je nelít palivo do jejich destruktivního ústrojí. Snažit se držet je v zážehovém stavu, což se dělá nejlépe tím, že se chladí materiální důvody jejich permanentního hněvu. A myslet na to, že jejich počet nesmí přerůst nějaký kritický počet. Řekl bych, že to může být tak sedmdesát tisíc na Václaváku.