V roce 1970 americký básník a hudebník Gil Scott-Heron nahrál píseň s názvem „Revoluce nebude vysílaná v televizi“ (The Revolution Will Not Be Televised). V ní si utahuje z konformity lidí a konzumní společnosti. Upozorňuje na ignorování problémů Afroameričanů médii, na velké firmy, jejichž jediným cílem je střelit svůj nejnovější produkt lidem, na od reality odtržené celebrity. Skladba se stala jakousi neoficiální hymnou radikálnější části hnutí za práva černochů.

Sám Scott-Heron tvrdil, že se jedná o satiru, a ne volání k ozbrojené revoluci. Ta musí proběhnout v hlavách lidí. Události posledních dnů ukazují, že Scott-Heron se mýlil. Revoluce nejenže bude vysílána v televizi, naopak proběhne hlavně tam. Nebo přesněji v médiu, které svým vlivem televizi nahradilo, na internetu.

Velká část skladby Scotta-Herona se týká velkých korporací. Například zpívá: „Revoluci vám nepřinese / Xerox ve čtyřech částech a bez komerčních přestávek.“ (The revolution will not be brought to you / By Xerox in four parts without commercial interruptions.) Nebo jinde: „Revoluce nebude lepší s kolou / Revoluce nebude bojovat proti bacilům způsobujícím špatný dech.“ (The revolution will not go better with Coke / The revolution will not fight germs that may cause bad breath.)

Přitom fenomén velkých značek podporujících nejnovější progresivní kauzu již pár let běží. Během protestů v Americe bylo téměř nemožné najít korporaci, která by jim nevyjádřila podporu. Netflix tweetoval: „Mlčet znamená být spoluviníkem. Na černých životech záleží.“ Instagram zavalily černé čtverce opatřené nějakým hlubokomyslným sdělením, vytvořeným nejspíše týmem špičkových markeťáků. L’Oreal tak radil: „Promluvte. Stojí to za to.“

Hvězdné války svým fanouškům sdělily, že „jsme proti rasismu, jsme pro inkluzi“. Amazon se spokojil s prostým „na černých životech záleží“. K tomu dvě poznámky. Za prvé, kdo potřebuje nadnárodní korporaci k tomu, aby mu došlo, že rasismus je špatný? Opravdu nějakého rasistu zviklal politický postoj jeho oblíbeného parfému? Za druhé je velký rozdíl mezi myšlenkou „na černých životech záleží“ (black lives matter), kterou nikdo rozumný nerozporuje, a hnutím Black Lives Matter, které kromě boje proti rasismu má radikální levicovou agendu. K čemu se značky hlásí? Protože třeba když populární britský čaj „Yorkshire Tea“ tweetoval, že se „musí vzdělat a plánovat, než bude znovu postovat“, není to úplně jasné. Ovšem je to zcela absurdní.

Scott-Heron také varuje před politiky a celebritami. „Revoluce vám neukáže záběry Nixona, jak troubí na polnici / A vede útok Johna Mitchella, generála Abramse a Spira Agnewa.“ (The revolution will not show you pictures of Nixon blowing a bugle / And leading a charge by John Mitchell, General Abrams, and Spiro Agnew.) Mitchell byl generální prokurátor pod Nixonem, Abrams velitel ve Vietnamu a Agnew Nixonův viceprezident. Dnešní politici se přitom předhánějí, kdo se dříve postaví do čela protestů.

Vedení demokratů symbolicky pokleklo, městská rada Minneapolisu plánuje rozpuštění policejního sboru, američtí starostové se předhánějí v seškrtávání rozpočtů policie, londýnský starosta Sadiq Khan slíbil zřízení komise, která přezkoumá vhodnost všech soch ve městě. Scott-Heron se podobně zmiňuje o Stevu McQueenovi a Natalie Woodové, tehdejších filmových stars. Dnes snad neexistuje módní kauza, do jejíhož čela by se nepostavily téměř všechny celebrity.

Zajímavé je, že Scott-Heron zpívá i o policejním násilí. „Záběry, jak prasata střílí bratry, nebudou okamžitě přehrávány.“ (There will be no pictures of pigs shooting down brothers on the instant replay.) Prase je běžná nadávka pro policisty. Bratry se zase nazývají černošští aktivisté mezi sebou. Dnes je možné si přehrát každý akt policejní brutality nesčetněkrát.

Kdyby šlo opravdu jen o protesty proti policejní brutalitě a rasismu a za práva černochů, vlastně by proti tomu nešlo nic namítnout. Na ně se však již dávno navalily nejrůznější opravdu revoluční návrhy. Například zrušení policie nebo konec jejího financování. Nejrevolučnější akt se však odehrál o víkendu v anglickém Bristolu, kde dav strhl sochu Edwarda Colstona, otrokáře ze 17. století, který však ve městě založil řadu škol, nemocnic, kostelů, chudobinců a dalších prospěšných institucí. Kromě sochy jeho jméno v Bristolu nese i několik škol, dvě ulice, mrakodrap, koncertní hala a jmenuje se po něm místní pečivo.

Ve městě se vedla živá diskuse, jak s Colstonem a jeho odkazem naložit. Jenže protestující nechtěli čekat, sochu zničili a hodili do nedaleké řeky. V normálních zemích se sochy mění po referendu nebo rozhodnutím politiků, jinak se ničení a odstraňování soch děje jen při změně režimu.

Colstonem to nemusí končit. Již vznikla stránka mapující sochy údajných otrokářů a rasistů v Británii, které by se měly strhnout. Kromě bývalých králů Jakuba II. a Karla II., národních hrdinů Francise Drakea a lorda Kitchenera se na seznamu nachází i památník premiéra lorda Greye. První čtyři jako monarchové a váleční vůdci mají z dnešního pohledu řadu problematických škraloupů. Zařazení Greye ale překvapuje, byla to totiž jeho vláda, která v roce 1833 zrušila v celém britském impériu otroctví. Podle popisku webu stržení si zaslouží, neboť kompenzace byla vyplacena bývalým otrokářům, a ne bývalým otrokům.

V jednom však měl Scott-Heron pravdu, revoluce nebude krvavá, bude se však snažit kompletně změnit uvažování lidí.

Rozdíl mezi vizí Scotta-Herona a dneškem tak ukazuje zásadní rozdíl mezi protesty a nepokoji na přelomu šedesátých a sedmdesátých let a dneškem. Tehdy establishment stál proti protestujícím. Dokonce i v Hollywoodu šlo najít celebrity hlásící se k tehdejší pravici. Dnes se establishment zařadil do předvoje „revoluce“.