Událostí nadcházejícího týdne se zase jednou stane rozhodnutí České národní banky o tom, jestli zvýšit základní úrokovou sazbu. Napětí je pochopitelné. Když centrální banka sazbu zvýší, pak to znamená, že nám hrozí zdražování. Když ji nechá na současné úrovni, pak půjde o výstrahu, že na obzoru je krize.

V tomto století centrální bankéři nezvyšovali základní úrokovou sazbu nikdy tak svižně jako loni. Zasáhli tímto způsobem celkem pětkrát a úroky vyrostly z půl procenta na 1,75 procenta. Nutno proto přiznat, že se sazby odrážely z opravdu nízké úrovně. Smyslem zvyšování sazeb je snaha udržet pod kontrolou inflaci. To se z pohledu celého roku 2018 opravdu podařilo a zvyšování cen nepřekročilo hranici dvou procent.

Ovšem letos v lednu a únoru inflace opět zrychlila. V prosinci 2018 vyrostla ve srovnání s prosincem 2017 jenom o 1,6 procenta, v lednu se tempo zvýšilo na dvě procenta a v únoru na 2,4 procenta. Není pochyb, že příčinou je vysoká cena práce, která v Česku roste s výjimkou Rumunska, Pobaltí a Portugalska v rámci EU nejrychleji a nutí podniky prodávat za vyšší ceny, což nakonec není v tuzemsku tak obtížné, když zaměstnanci mají z čeho utrácet. Protože se meziroční inflace v uplynulých dvou letech nikdy tak neutrhla, pak je to důvod opět zasáhnout. Jenže Česká národní banka váhá a její guvernér Jiří Rusnok při posledním zasedání bankovní rady v únoru pouze podotkl, že jednoho nebo dvou zvýšení sazeb se letos ještě dočkáme. Na dalším zasedání ve čtvrtek se dozvíme, jak to myslel. Buď bankéři sazbu zvýší a všechno půjde podle předpokladů, případně se dočkáme dalšího komentáře, který může třeba říci, že se už letos nic zvyšovat nebude.

Nejistota ohledně vývoje

Důvod, proč sazbami nehýbat, je nasnadě a ekonomové mu říkají „nejistota ohledně vývoje v zahraničí“. To je kulantní obrat, protože se za ním skrývá leccos, v první řadě obchodní válka mezi Amerikou a Čínou. Agresivní politika vlád obou zmíněných zemí podporuje globální pozici tamních korporací třeba tím způsobem, že oslabí koncerny ze země svého protivníka. Obětí takového souboje se snadno může stát Evropská unie, protože Čína a USA jsou jejími hlavními obchodními partnery, kteří odebírají třetinu evropského exportu. Na obchodní válce tedy mohou vydělat oba účastníci, pokud náklady za ni přesunou na účet evropských firem. Evropská ekonomika dokáže světu konkurovat přes veškeré pochybnosti o tom, jak využívá inovace, může však utrpět tím, že Evropa nemá společnou hospodářskou politiku, která by podpořila její koncerny v globálních obchodních válkách. Pokud Evropská unie nějak zasahuje do záležitostí koncernů, pak jejich globální pozici spíše zhoršuje, jak naposled učinila, když zabránila fúzi Siemensu s Alstomem. Čínské i americké korporace by po spojení obou holdingů dostaly silného soupeře, ovšem úřady se bály, že Siemens s Alstomem využijí svého posílení proti evropským zákazníkům.

Evropa jenom sleduje expanzivní politiku svých hlavních konkurentů a stává se hlavním kandidátem pro ohnisko příští hospodářské krize. To se může stát zvlášť v případě divokého brexitu, který podle předpokladů uvrhne do hluboké krize Velkou Británii s propadem produkce okolo pěti procent HDP. Ovšem nezvládnutý odchod Britů z Evropské unie vyvolá tsunami, které zasáhne i břehy kontinentu a ještě zabrzdí jeho prosperitu otřesenou již dopadem obchodních válek.

Než se probudí tygr technologií

Při pohledu zvenku se zdá, že se česká vláda takovými riziky nezabývá a místo toho řeší kvadraturu kruhu, jak rozdělit sociální dávky, aby byli všichni spokojeni. Přitom stále stojí na nevysloveném předpokladu, že prosperita s ekonomickým růstem okolo tří procent vydrží aspoň do konce příštího roku. Vedle toho ještě ministři blouzní o tom, jak se Česko stane technologickým srdcem Evropy, a přitom zapomínají, že naposled realizovali větší technologický projekt, když po chorvatském vzoru zavedli elektronické pokladny EET. Připomíná to tanec na horní palubě Titanicu, nutno ovšem uznat, že možnosti zdejší exekutivy nějak přispět k vytvoření evropské hospodářské strategie jsou tak jako tak minimální. ČNB ovšem něco dělat musí a jedinou možností je podpořit ekonomiku lacinými penězi, jinými slovy – snížením sazeb, za které je možné půjčovat. V každém případě to znamená sazby nezvyšovat. Bankéři tímto způsobem uvažují, protože už v únoru snížili svůj odhad ekonomického růstu pod tři procenta. Ve čtvrtek nebudou publikovat další prognózu, a tedy ani nemusí připomínat zhoršené vyhlídky. Pokud ovšem nezvýší sazby, pak jako by se stalo.

O čem ve čtvrtek rozhoduje centrální banka, je ve skutečnosti složitý manévr. Inflace z nějakých důvodů roste, je třeba zasáhnout, ovšem je lepší to nedělat, protože zase z jiných důvodů klesá hospodářský výkon. Odysseus svého času dokázal proplout mezi Skyllou a Charybdou, teď bude na sedmi členech bankovní rady, aby se pokusili obratnost homérského hrdiny napodobit.