Při průzkumu na vzorku 500 britských muslimů se ukázalo, že přesně 0 % se domnívá, že homosexualita je morálně přijatelná

Zvláštní smrt Evropy

Při průzkumu na vzorku 500 britských muslimů se ukázalo, že přesně 0 % se domnívá, že homosexualita je morálně přijatelná
Zvláštní smrt Evropy

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Dokončení úvahy Václava Cílka nad knižním bestsellerem Zvláštní smrt Evropy. Přistěhovalectví, identita a islám, jehož autorem je britský novinář Douglas Murray (38). První část vyšla v Týdeníku Echo číslo 49/2017. 


Angela Merkelová v jednom projevu zdůraznila, že evropská populace tvoří jen 7 % té světové, ale vytváří 25 % světového HDP a na sociální výdaje vydává 50 % světových sociálních výdajů. Není divu, že tato situace již desetiletí přitahuje přistěhovalce, kteří se pak chovají jinak, než jsme si představovali, a navíc stárnou stejně jako my všichni ostatní. V západní Evropě je častým argumentem, že země sice na migrantech nevydělává finančně, zato se zvyšuje pestrost společnosti – je více etnických restaurantů i druhů hudby. Tato argumentace ale nezmiňuje okolnost, že původní obyvatelé sice něco získávají, ale také se v něčem musí přizpůsobit. Integrace je vždy oboustranný kompromis.

Při průzkumu na vzorku 500 britských muslimů se ukázalo, že přesně 0 % se domnívá, že homosexualita je morálně přijatelná. A podobný průzkum v roce 2016 zjistil, že 52 % britských muslimů má ten názor, že homosexualita by neměla být legální. Odpovídá tomu i rozdíl mezi anglickým venkovem a Londýnem. V Londýně si skoro 30 % lidí myslí, že homosexualita je morálně špatná, zatímco pro venkov činí toto číslo jen 16 %. Sociologové předpokládali, že čísla budou opačná. Tedy že ve velkém městě bude panovat víc tolerantní atmosféra než na tradičním venkově.

Douglas Murray klade znepokojující, ale důležitou otázku. Většina mlčky předpokládá, že odpor proti homosexualitě je v muslimské populaci tak velký, jako byl před několika generacemi v evropské společnosti, takže vývoj by logicky měl časem vyústit ve smíšenou tolerantní společnost. Ale co když se stane něco jiného a společnost se pod vlivem aktivní menšiny vydá opačnou cestou? Máme představu, že nově příchozí budou alespoň částečně „europeizováni“, ale co když my budeme částečně „arabizováni“? Snad nejhrozivější kulturní rozdíly se týkají vztahu k ženám, který se někdy projevuje přezíravým způsobem u vzdělaných cizinců (zažil jsem, že i egyptský profesor, kapacita ve svém oboru, nepodá ruku své jinak vážené evropské kolegyni), někdy až násilným způsobem u gangů mladých nezaměstnaných mužů. V pákistánském a obecně muslimském, ale místy i hinduistickém, indickém prostředí je totiž žena nedoprovázená mužem považována za snadnou kořist, která nemá právní zastání a je možné se k ní chovat brutálně. Například jako v anglickém Rotherhamu ji polít benzinem a pohrozit zapálením, pokud se nenechá znásilnit. Policie se pak obává nařčení z rasismu či z podněcování rasových nepokojů a z podobných případů se stahuje. Jen někde se jich ujmou investigativní žurnalisté. V Rotherhamu začala policie jednat zhruba až po deseti letech, během nichž bylo zaznamenáno 1400 případů sexuálního násilí.

Ještě nedávno byly britské parky jen místem pikniků - Foto: Reuters

Ale ani sami migranti nepředstavují jednu skupinu lidí a často se, jako například Afghánci a Syřané, nemají příliš rádi. Násilí mezi různými skupinami je běžné. V roce 2014 byl dokumentován případ, kdy se loď s uprchlíky ze subsaharské Afriky ocitla v bouřlivém počasí. Na palubě se modlil nigerijský kněz, jejž ostatní Afričané vinili ze špatného počasí, a tak jej hodili do moře – a spolu s ním i všechny křesťany, kteří byli na palubě.

O islámu je obtížné hovořit, protože to není jenom náboženství, ale také kulturní, sociální a právní systém. Není to islám, který mužům usnadňuje násilí na ženách, nýbrž místní zvyklosti. Chci tím sdělit dobrou zprávu, že mnoho českých muslimů pochází z Bosny, zemí bývalého Sovětského svazu či vzdělaných syrských, kurdských a palestinských kruhů. Řada z nich má podobné kulturní zázemí a můžete je potkat i v Národním divadle. Vnímám je jako lidi, kteří nás obohacují a na které nedoplácíme. Koneckonců, s návrhem otevřít v Praze mešitu přišel již za první republiky katolický kněz a znalec Blízkého východu Alois Musil. Tehdy byl českým muslimům nabídnut Hanavský pavilon na Letné, avšak nabídku nepřijali. Dnešní situace západní Evropy je ale na rozdíl od našich téměř idylických poměrů velice odlišná.

Kdo jsem?

Evropané mají často dojem, že se ze všeho „vykecají“. Nazývá se to většinou mezikulturní dialog, ale funguje jen omezeným způsobem. Pro mnoho muslimů znamená hovořit o náboženství s křesťanem znevážení vlastní víry. Opatrný dialog tak částečně funguje většinou jenom u lidí, kteří jako Syřané či Palestinci přicházejí z nábožensky smíšeného prostředí. Ono ani u vzdělaných muslimů žijících v evropských domech není snadné bavit se o víře. Proč právě v dnešní době mnoho muslimů odmítá náboženský dialog? Myslím, že to je proto, že otevřeným rozhovorem by mohli oslabit svoji duchovní pozici, jež je už tak oslabená ekonomickým vývojem a dlouhými spory uvnitř samotného islámu. Při průzkumu na francouzských středních školách se ke křesťanství přihlásilo 33 % studentů, zatímco s islámem se identifikovalo 25 % studentů. Jenže pro většinu křesťanských studentů (skoro 80 %) křesťanství představuje víceméně prázdný pojem. Sluší se mít svatbu v kostele a občas tam zajít. Přesně opačná situace je u mladých francouzských muslimů, pro které (83 %) představuje náboženství důležitou či velice důležitou složku života. Problémem zde možná není ani tak nucená islamizace Francie jako spíš její dobrovolná dechristianizace. Řekl bych, že mnoho muslimů nenávidí křesťanství, protože se vnitřně cítí slabí, ale ze stejného důvodu mnoho Evropanů nenávidí islám. Je to do značné míry neřešený problém identity, kde je důležitější otázka „Kdo jsem já?“, ne „Kdo je ten druhý?“.

Poklidný střet dvou rozdílných kultur: muslim u katolického kostela v Normandii - Foto: Reuters

Důležitý rozdíl zde však je. Muslimové si hlídají své evropské mešity hlavně před jinými muslimy, zatímco když se slouží slavná mše v pohřebišti francouzských králů v Saint-Denis, nyní na pařížském předměstí, musí kněze a věřící ochraňovat dobře ozbrojení vojáci.

Únava

Na kulturu se můžeme dívat jako na druh peněz. Peníze vytvářejí civilizaci a díky pevným pravidlům a půjčkám ji dál rozvíjejí. Pokud jejich majitelé či distributoři podlehnou ztrátě úsudku či chamtivosti, pak peníze, ekonomické svobody či mezilidská důvěra ztratí část své kreativity a naopak se stávají příčinou úpadku. Evropská civilizace byla vždy tak silná a podnětná, protože uměla věci zorganizovat a zároveň stavěla na křesťanství, které bylo nejméně do Velké francouzské revoluce vnitřním motorem evropského uvažování. Bez něj by nebylo katedrál ani mnoha obrazů, mší, koncertů a knih. Někteří sociologové se na kulturu dívají jako na energii, která společnost pohání trochu klikatým, ale víceméně správným směrem kupředu. Civilizační cyklus rozvoje a úpadku v tomto pohledu ani tak nezávisí na ekonomice, protože ta je hlavně projevem toho, jak zacházíme s kulturním kapitálem. Pro společnosti v rozmachu jsou typická „zlatá období“ rozvoje umění a řemesel, během nichž dochází ke kumulaci kulturního kapitálu. Naopak upadající společnosti žijí z pokladnice znalostí a řemesel nastřádaných dřívějším vývojem a rozmělňují je.

Místo kumulace kulturního kapitálu můžeme ještě mnohem jednodušším jazykem hovořit o smyslu. Jedinec či civilizace se rozvíjí, pokud věří, že to, co dělá, je k něčemu dobré, tedy že to má smysl. Pokud se naopak domníváme, že civilizace třeba vypouštěním skleníkových plynů ohrožuje samu sebe, tento smysl ztrácíme a dostavuje se únava ze světa kolem nás a pocit, že vyhořet může nejenom jedinec, ale také celá společnost. Evropská únava se tak nevhodně kombinuje s přirozenou, silnou touhou migrantů žít lepší život daleko od svých domovů.

Kde to celé skončí?

Pochopitelně že nikdo nezná budoucnost a ve hře je mnoho nepředpověditelných událostí, ale některé trendy, jako například demografie, se mění pomalu. V této chvíli to vypadá, že v dlouhodobém měřítku se od sebe vzdaluje „muslimská“ západní a křesťansko-ateistická východní Evropa, která přijímá zejména kulturně a jazykově sblížené východní Slovany. Během dalších dvaceti let bude etnický či náboženský rozdíl západu a východu Evropy stále patrnější. Podstatné však je, že ve východní Evropě stále ještě funguje tavicí kotel národností a Ukrajinci či Vietnamci se stávají Čechy nebo Poláky, i když mají jiné rodinné kořeny. Tohle je věc, kterou nám Němci či Francouzi jednou budou závidět. Západní Evropa se zřejmě vydává cestou typickou spíš pro Spojené státy americké. Již teď v ní nalézáme různé čtvrti, jež se nejspíš budou podobat černošským či hispánským čtvrtím amerických měst, kde panuje dvojí standard bezpečí, chudoby a úrovně vzdělání. Možná to není žádná velká tragédie, jen příběh více skupin, které spolu jako celek nikdy nesplynou a nikdy se nebudou mít rády. Multikulturní strukturou však kdykoli může otřást ekonomická krize plynoucí například z italské či francouzské zadluženosti. Pokud je stát schopen platit sociální dávky, pak se většina nebouří. Kulturně zřejmě dojde k jevu, jaký známe z našeho národního obrození – evropský venkov bude spíš osídlený původními obyvateli, zatímco města spíš mezinárodní směsicí různých obyvatel.

Ve státech jako Švédsko se původní obyvatelé již během života dnešních třicátníků stanou menšinami. V USA bude v roce 2050 žít víc muslimů než vyznavačů judaismu, což nejspíš ukazuje na racionální příčinu Trumpovy protiemigrační politiky a její možné lobbistické kořeny ve finanční a výrobní sféře, kde jsou Židé silně zastoupeni. Podle projekcí Vídeňského demografického ústavu budou v polovině tohoto století mezi skupinou rakouských dětí do patnácti let věku převládat cizinci. V roce 2015 víc britských muslimů bojovalo za ISIS než za Británii.

V červenci 2016 Spojené národy odsoudily Eritreu za nedodržování lidských práv, ale v Ženevě proběhla demonstrace tisíců Eritrejců proti tomuto rozhodnutí, přestože většina z nich uváděla jako důvod své emigrace nelidský režim. Nenávist či frustrace je velká a snadno se přelévá. V roce 2012 po policejním násilí a zabití několika černých Američanů se v USA rozhořelo hnutí Black Lives Matter – Na černých životech záleží. O čtyři roky později se v Londýně objevila demonstrace, kde lidé zpívali hesla tohoto hnutí, zvedali ruce nad hlavu a volali: „Nestřílejte, máme ruce nad hlavou.“ Byli přitom doprovázeni neozbrojenou britskou policií. Při další podobné akci o týden později byl jeden policista ubit a čtyři vážně zraněni.

Největší nejistotou tohoto vývoje je samotný islám, který nejvíc ze všeho zápasí a další roky či desetiletí bude zápasit hlavně sám se sebou. Může se stát obojí: evropští muslimové podlehnou konzumu a změní se – anebo se jejich část právě naopak bude dál radikalizovat. Pravděpodobně nejlepším řešením by byl vznik umírněného evropského islámu, ale to je v situaci neustálých válek uvnitř muslimských zemí zdlouhavý a nejistý proces.

Co se s tím dá dělat?

Upřímně řečeno, v některých západoevropských regionech je přistěhovalců tolik a pravidla tolerance se mezitím ustanovila určitým způsobem, že se toho s věcí nedá mnoho dělat. Jiná je situace v zemích střední či východní Evropy, ale všimněte si, že bez ukrajinských dělníků se naše stavební firmy již téměř neobejdou, což připomíná situaci Německa v 60. letech, kdy do země přicházeli zejména turečtí Kurdové. Problém migrace má zjednodušeně řečeno dvě složky – vnitřní slabost či únavu a vnější tlak. Vnitřní slabost je asi nejvíc ze všeho dána nějakou ztrátou motivace mít děti. Mateřství není oslavováno, nepřináší úctu, obdiv a podporu společnosti. Biopaliva dotujeme s větším zájmem veřejnosti než mladé rodiny. Často slýcháme, že ženy nechtějí mít děti, ale čísla – určitě v Británii, již méně v Německu – tomu odporují. V Británii jen 8 % žen nechtělo mít žádné děti, ale většina (55 %) chtěla mít dvě děti, 14 % chtělo mít tři děti a zbytek jich chtěl mít víc, což by zajistilo stabilní populaci. Důvodů, proč se nakonec dětí rodí méně, je víc, ale patří mezi ně obavy, jak uživit rodinu, nízká sociální prestiž i otázka, zda vůbec má cenu děti přivést do „těchto poměrů“. Evropská společnost je totiž bohatá jen v případě, že oba rodiče mají dobré zaměstnání, aby vůbec utáhli nájemné, a také se z dalšího vývoje vytratil optimismus. Další věc je ta, že pokud o problému migrace nebudou veřejně a otevřeně hovořit hlavní politické strany, zůstane toto téma vyhrazené pro zjednodušující a nenávistné strany a politiky. Je to něco, čím lidé žijí, takže věc nelze donekonečna ignorovat. Pravicoví Švédští demokraté kdysi ve volbách získávali 1 % hlasů, ale postupně se vypracovali mezi hlavní strany.

Módní novinka na evropských plážích - Foto: Reuters

Čelit vnějšímu tlaku se dá kontrolou hranic a předpisů, pokud nad nimi máme moc. Migrační politiku podle Murraye poměrně dobře zvládá Japonsko, které přesto zůstává moderní a otevřenou zemí. Klasická strategie, jak zacházet s přistěhovalci, spočívá v jejich rozptýlení do řady lokalit, ale v Německu a Švédsku se jejich umístění na vesnice nezdařilo. Švédský venkov určitě není místo, kde by se obyvatel severní Afriky cítil jako doma.

Východoevropská zkušenost

Na závěr této komentované recenze mi dovolte přidat několik osobních poznámek člověka, který si váží klasického islámu, ale ve světle historie také vidí, jaké problémy může střet kultur přinést. Často slýchávám argument, že proti migrantům se nejvíc stavějí lidé ze zemí, kde žádní muslimové nežijí. Pokud se na problém soužití více různých etnik podíváme historicky, pak paměť národa hovoří jednoznačným jazykem. Třeba tak si blízcí Vlámové a Valoni nikdy nesplynuli, právě naopak – občas to vypadá tak, že by se Belgie mohla rozdělit na dvě části. Češi mají od 13. století a ve větší míře od 16. století velkou historickou zkušenost s jiným blízkým národem, s Němci. Jenže ještě v roce 1920, po několika stoletích soužití, se objevují nejenom české a německé univerzity a divadla, ale také plovárny a sportovní kluby. O míře oddělení obou etnik, jakémsi dobrovolném apartheidu, ale i přezíravém postoji místních Němců k Čechům hovoří román Maxe Broda Česká služka a později i dílo Franze Werfela Barbora neboli zbožnost. Nevím, zda jsme dnes dál, protože dosud nedošlo ani k plnému splynutí Němců z obou bývalých německých států.

Stačí si přečíst knihu Alberta Pražáka Národ se bránil, abychom pochopili, jaké tlaky až na hranici národního přežívání v minulých stoletích přinášelo soužití Čechů a Němců či Slováků a Maďarů. Maďarský příklad je ještě naléhavější – je to národ, který vznikal v odporu proti všemu, co bylo nemaďarské. Kdyby Maďaři takoví nebyli, už tady nejsou. Po urputných a krvavých bojích prováděných s mimořádnou brutalitou bylo Uhersko konečně v letech 1683–1718 osvobozeno od Turků. Z mešit se opět staly kostely, ale celá města musela být znovu vystavěna.

Nejtragičtější osud však potkal území, které se zhruba kryje s dnešním východním Německem, Polskem a západní částí Ukrajiny a Běloruska. Poláci museli od roku 1230 vzdorovat Řádu německých rytířů, který neuznával svrchovanost Polska. Napjaté vztahy ale měli rovněž se Švédy, Litevci a braniborskými vojsky. Skutečnou pohromu znamenaly tři mongolsko-tatarské nájezdy i staletí dalších válek, během nichž Poláci ztratili obrovská území. Při všech těchto neustálých konfliktech ze světa zmizel kdysi mocný národ
baltských Prusů, který žil na větším území, než je dnešní Slovensko. Pruština coby jazyk srovnatelný například s estonštinou definitivně zmizela koncem 17. století a něco podobného potkalo Polabské Slovany a málem i Čechy a Slováky. Neuvádím tyto údaje z nějakých protiněmeckých důvodů, právě naopak: abychom si ve světle historie uvědomili obtížnou situaci zejména západní Evropy.

Věřím tomu, že východoevropský odpor proti další masivní migraci ve skutečnosti nevyvěrá z nějaké xenofobie, nýbrž hlavně z hluboké historické zkušenosti národa, který se musel bránit a nechce tuto zkušenost již opakovat. Celá záležitost má naprosto současný politický přesah. Od národů přeživších turecké války či bránících se celá staletí přesile okolních států se nedá očekávat, že by se trvale podrobily evropským kvótám. Popřely by tím bolestivý kus vlastní historie. Zároveň se můžeme s určitým znepokojením ptát: Pokud se vývoj v západní Evropě bude v dalších desetiletích vzdalovat východoevropskému vývoji, nevznikne tady jednou nějaký propojený slovansko-maďarský kulturní celek? Nesejdeme se opět v nějakém Česko-Polsko-Uhersku?

Václav Cílek

Hlavní zdroj:
Douglas Murray: The Strange Death of Europe. Immigration, Identity, Islam. 343 stran. Bloomsbury Publishing 2017.