Ve čtvrtek odpoledne došlo k opravdu historické události. Izrael a Spojené arabské emiráty uzavřely společnou mírovou smlouvu. Jde o teprve třetí takovou smlouvu od roku 1948, kdy Stát Izrael vznikl. Mírové dohody má Izrael už jen se sousedy Egyptem a Jordánskem. Jde o zásadní krok k trvalému míru na Blízkém východě.

Nejde jen tak o nějakou normalizaci vztahů. Obě země si vymění velvyslance. Budou navázány obchodní styky, letecké spojení, Emiráty slíbily investice do izraelské ekonomiky, Izraelci zase spolupráci na vývoji koronavirové vakcíny a v oblastech vody a energie. Obě země tak navazují překvapivě blízkou spolupráci. Výměnou Izrael zastavil plány na anexi některých palestinských území.

Jako první dohodu oznámil americký prezident Donald Trump, jehož administrativa při vyjednávání sloužila jako prostředník. Skutečným tvůrcem dohody je však jeho předchůdce v úřadě Barack Obama.

Ten vyjednal s šíitským Íránem dohodu ohledně zastavení vývoje jaderné bomby – výměnou za ukončení sankcí. Dohody se zhrozil jak Izrael, který chce Írán vymazat z mapy, tak sunnitské státy Blízkého východu, pro něž Írán představuje smrtelného nepřítele. Svorně tvrdily, že nelze věřit tomu, že Írán bude dohodu dodržovat. A i kdyby ji dodržel, její platnost je deset let – a pak problém vyvstane znovu. Izrael a arabské státy tak po sobě začaly pokukovat podle hesla „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“.

Nejrůznější arabští vůdcové pomalu dávali najevo, že se bližším kontaktům s Izraelem nebrání. Korunní princ Mohamed bin Salmán, faktický vládce arabského hegemona Saúdské Arábie, tak například v roce 2018 prohlásil, že Izraelci mají právo žít v míru na vlastním území. Spekuluje se, že další mírové dohody by mohly následovat. Velmi blízko je prý smlouva s Bahrajnem, uzavření izraelsko-emirátského míru přivítal Omán. Vzhledem k tomu, že celá operace nemohla proběhnout bez tichého souhlasu Saúdské Arábie, opravdu se zdá, že v izraelsko-arabských vztazích nastává nová éra.

Izrael díky tomu získá záruky bezpečnosti a spolupráci napříč regionem. Obzvláště velkým výhercem je izraelský premiér Benjamin Netanjahu. Podařilo se mu dosáhnout velkého diplomatického vítězství, upozadil svého politického rivala Bennyho Gantze, se kterým vládne v nejisté koalici, a zbavil se problematického slibu anektovat palestinská území. S tím přišel jako s úlitbou svým voličům, ale je otázkou, jestli ho chtěl někdy splnit; velmi dobře věděl, že by to znamenalo zhoršení postavení Izraele ve světě. Koneckonců byla to právě plánovaná anexe, která vyprovokovala tuzemský spor ohledně českého vztahu s židovským státem koncem května. Netanjahu hledal způsob, jak se z problematického slibu vyvléci, a mírová smlouva je dobrou záminkou.

Poraženými, kromě Íránu, proti němuž se v regionu formuje široká koalice, jsou tak hlavně Palestinci. Ti po desetiletí spoléhali na to, že nepřátelství arabských států bude sloužit jako páka proti Izraelcům. Vytrvale tak odmítali nejrůznější návrhy pro mírové řešení. Palestinci však pomalu přestávají kohokoliv zajímat. Arabští lídři si vyhodnotili, že jim nestojí za to, aby bránili navázání spojenectví s mnohem mocnějším Izraelem. Arabská ulice, kde zmínka o údajném utrpení Palestinců dříve dokázala vyvolat nepokoje, řeší vlastní problémy. Palestinci vlastně ani moc nezajímají Izrael, pro který představují menší riziko než Hizballáh v Libanonu nebo íránské pronikání do Sýrie. V porovnání se Sýrií, Libanonem, Jemenem nebo Irákem patří Izrael mezi nejmírovější oblasti Blízkého východu. Představa, že míru v regionu brání pouze vyřešení palestinské otázky, se ukazuje jako zcela mylná.

Poraženými jsou rovněž experti demokratů na zahraniční politiku. Ti setrvale věštili Trumpem způsobenou katastrofu. Jeho přesun americké ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma měl pohřbít všechny naděje na mír na Blízkém východě. Místo toho nezahájil v regionu žádnou novou válku a byl klíčovým prostředníkem v kroku, který dává reálnou naději na mírové soužití Židů a Arabů.