Yves Gosse de Gorre je, troufnu si tipnout, většině našinců zcela neznámou tvůrčí osobností zahradního umění. Ba dokonce i v kruzích profesionálů bychom nepochodili a zřejmě tomu tak i zůstane. Les Jardins de Séricourt najdete v Pas de Calais na severozápadě Francie. Objevil jsem je kdysi docela náhodou. Snad mě oslovily nějakým detailem použití hortenzie, možná mým oblíbeným ořeším (lískovým), které k evropské zahradě tak hezky umí patřit.

Co jsem našel, nejen předčilo má očekávání, ale do mé zahradní paměti vrostlo nebývale pevným kořínkem. Cesta k těmto zahradám má poměrně nesnadné zadání, anžto musíte přijmout téma války, z kterého vyrostly do mnoha podob. Včetně míru. Nebývalého, všeobjímajícího míru. Vzešlého ze vší té hrůzy. Válka se nikdy nemění. Vidíte šiky bojovníků stojící proti sobě v bitvě, římské želvy, hroty zkrvavených kopí, válečné masky domorodých kmenů. Válku starou i válku novou. Tíseň zákopů, rezavé rozervané stroje, střepiny, kusy oceli. Krátery, temnotu noci i pomalované tváře. Pláně rozervané krajiny zabarvené rudě. Včera krví, zítra máky. Ostnaté dráty a děsy bojovníků. Ženy coby „zbytek bojovníka“, čekající a nesoucí tíži dnů příštích. Dlouhá, trnitá, nekonečně bloudivá cesta ke smíření.

A mír? Pozoruhodná svoboda lemovaná pomníky a kříži vzpomínek. Den, rok či prostě doba poté, kdy se odpouští, zapomíná a dívá do budoucna. Vzpomínky nemilosrdně vyplouvají a hledají si svého adresáta. Jako zapomenutý lístek polní pošty, co přijde s letitým zpožděním. Rezavé výčitky zapomenuté v křovích a krev, která není vodou.

Goss de Gorre nás do ničeho nenutí a je zcela na nás, zdali se ponoříme. Můžeme hledat tu svou válku, svou vrstvu vzpomínek zvednout z prachu. Nemusíme. To místo si ale nese svou vlastní zprávu ze zákopů a kráterů, které se kdysi tudy táhly. Máme možnost vidět v jeho kreacích pouze nezvyklé výtvarné vnímání rostlin, které je zcela svébytné. Pracuje s nimi bez jakéhokoli sentimentu k historii zahradního umění. Uvidíte úplný ofsajd. Zcela mimo hru.

Přitom zde budete svědky zahradních prostor zcela úchvatně zpracovávajících lidské měřítko a pocit útulnosti na hranici dokonalosti. Oblouky popnuté pestrou květenou neskromně hýří životem a stříhané hrany s divokými kulisami jsou doslova esencí ideálu venkovního pokoje. Krásné stromy zavírající svůj chrám nad zahradou nechávají návštěvníka zakroveného životodárným listovím. Po tom všem se můžete podívat do nebe skulinou v korunách, skulinou v mracích. Svobodou.

Tehdy se zastavíme sami nad sebou. Skupina ořešáků se tu vine jako hadi. Nikdo je nesázel. Vyrostly bezesporu jako děti ulice ve vzájemné každodenní bitvě o místo na slunci. Pak přišel člověk a vytáhl z nich jejich podstatu. Vychoval je. Na první pohled vidíme, že je nesázel. Stejně jako vidíme, že je nenechal napospas. Tam někde mezi mírem a válkou si můžeme najít každý svůj vzkaz. Kdo sází, ten sklízí, ale nikdy není pozdě k výchově. Jakkoli vtisk zůstane navždy. Ořešák jako jeden z nejstarších kultivovaných stromů tu zprávu nese velice dobře.

Séricourt nám nese na talířku možnost prožít si svou válku až k míru. Podívat se každý po svém napříč svou myslí a promítnout si mnoho ze svých zkušeností, vlastních i zprostředkovaných. Na chvíli se přiblížit nesdělitelnému. Vážit si břemene, které mnozí z nás nemusejí nést jen proto, že ho nesli ti druzí před námi, nebo ho nesou sousedé o kus dál. Tam někde nás najednou nepřekvapí druidský kruh z vrb chránící posvátný strom. Protože vrbu občas potřebujeme všichni a ten kruh druhů nás chrání všechny. Jeden druhého.