Nikdy v historii nedostali zdravotníci tolik přidáno, jako mají slíbeno v roce 2020. S výrokem ministra Adama Vojtěcha nelze než souhlasit, protože přidat z roku na rok nejméně 35 miliard, to ve špitálech a ordinacích opravdu nezažili. V letošním rovněž štědrém roce se příjmy zdravotníků zvýší o 26 miliard, loni to bylo ještě o osm miliard méně. Proto se nedá přejít otázka, proč tedy lékaři, sestry ani ředitelé nemocnic nejsou spokojeni. Konflikty se vyostřily do té míry, že velkorysý ministr v listopadu ani nepřijel na sjezd lékařské komory.

V tuzemském zdravotnictví se možná projevil tzv. Honeckerův efekt. Poslední silný muž východního Německa si chtěl v roce 1988 zavázat občany a začal je pouštět na Západ. Nezavděčil se však, protože východní Němci zjistili, že se jinde žije lépe, a svrhli celý Honeckerův režim. V takovém případě stojí zdejší zdravotnictví před katastrofou, kterou už nezastaví ani rekordní finanční injekce. Je to vážné a člověk ani nemusí jezdit do Ústeckého kraje, aby se přesvědčil, že v některých městech není k dispozici praktický lékař, který by převzal pacienty od kolegy v penzijním věku, a že pacienti napříště musejí hledat pomoc na příjmovém oddělení nejbližší nemocnice. Jinak řečeno, zdravotní péče se stává nedostupnou a nepomohou ani desítky miliard.

Na co všechno nemáme

Ministr Vojtěch původně nechtěl v úhradové vyhlášce na rok 2020 tolik přidávat, donutily ho okolnosti. Především musel reagovat na požadavek zvýšit každému státnímu zaměstnanci plat o 1500 korun. Poté se vzbouřila Asociace českých a moravských nemocnic, podle níž plánované zvýšení stačilo jenom na platy a nepokrylo ani inflaci. Vojtěchův šéf Andrej Babiš se zalekl stávek a přihodil další peníze. Poté ještě bylo nutné podpořit státní i komunální nemocnice, které se v uplynulých letech zadlužily. Přesto zvýšení o 35 miliard, proti letošku víc než o desetinu, nevyřešilo hlavní potíže, nemluvě o bezprizorných pacientech někde na Ústecku. Ředitel ministerského odborného institutu ÚZIS (Ústav zdravotnických informací a statistiky) Ladislav Dušek upozornil, že některé položky ve zdravotnických výdajích prudce rostou a nejvíc za to může stárnutí obyvatelstva.

Před deseti lety žilo v Česku jeden a půl milionu lidí ve věku 65 let a vyšším. Loni jich už bylo přes dva miliony. Tito lidé čerpají ze zdravotnického systému třikrát víc než průměrný Čech v nižším věku. Proto jen z důvodů stárnutí populace vyrostly náklady na léčení za deset let o 28 procent, i když se HDP zvýšil jen o 17 procent. To vyžaduje zvýšit podíl veřejných výdajů, ovšem v období 2008 až 2018 činil příspěvek pojišťoven nemocnicím stejných 5,3 procenta HDP, a někde se tedy musely finanční toky přiškrtit. Letos se přidává víc a napřesrok rekordně víc, stejně se tím ale nejvýš pokryjí náklady za to, že obyvatelstvo zestárlo.

Proto také není možné přidávat bůhvíjak lékařům a sestrám, i když mají poslední dobou sklony hledat práci jinde nebo odejít do důchodu. Politici i odborářští bossové si poslední dobou pochvalují, že mzdy rostou tempem přes deset procent ročně, ale tím se jen dohání růst v jiných odvětvích. Lékaři tradičně brali dvojnásobek průměrného platu, díky akci „Děkujeme, odcházíme“ zvýšili před sedmi lety poměr na 240 procent a ten se už dál nemění. Zdravotní sestry berou o málo víc než průměrný plat a poměr se zlepšil nad 120 procent díky letošnímu zavedení sedmitisícového příplatku za náročnou službu v nočních a víkendových směnách. Mimořádné opatření však může mít jen dočasný efekt, zvlášť když dva tisíce sester v systému pořád chybí. Nikoho neoslní zvýšení platů o 1500 korun měsíčně v příštím roce. Nemocnice v hlavním městě dnes musejí nabízet lékařům za vánoční službu na pohotovosti 1400 korun, ovšem za hodinu.

Ve zdravotnickém rozpočtu se pak těžko hledají peníze na investice i běžnou údržbu, nemluvě o výbojích světové medicíny. Ředitel Dušek tvrdí, že se v příštích deseti letech zvýší na dvojnásobek náklady na péči v centrech pro zvlášť těžké pacienty s onkologickými chorobami a nemocemi oběhového systému, které tak dosáhnou 35 miliard. Novinkou je genová terapie, kterou zatím kvůli vysokým nákladům odmítají i nejbohatší země, ovšem farmaceuti ji agresivním marketingem prosazují také na českém trhu. „Odsouzeni k umírání. I díky malé české holčičce jim svitla šance na život,“ popisuje Seznam.cz naději, kterou přináší dětem se spinální svalovou atrofií lék spinraza. Podle prognóz dokáže zastavit postup nemoci, při níž dětem odumírají svaly a dožijí se maximálně dvou let. Druhou stránkou je fakt, že použití spinrazy ročně stojí 15 milionů, tedy částku, kterou by si dřív u jednoho pacienta nedokázal nikdo představit a za niž by bylo možné obstarat na Ústecku aspoň tři praktické lékaře.

Příklad se spinální atrofií ilustruje fakt, že veškeré inovace musejí být financovány náhodným omezováním péče v regionech. Pokud lékaři zestárnou a odejdou, pokud nemocnice nepřežijí, volá po jejich penězích příjemce z úplně jiného oboru. Podle odhadu ředitele Duška přijde genová terapie v roce 2030 na 30 miliard.

Sto nemocnic, které mají přežít

Po zjištění, že to s východním Německem dál nejde, bylo nasnadě zrušit celý stát. Není možné zlikvidovat zdravotnictví, a proto může pomoci jediný krok, který si ovšem skoro nikdo nepřeje – reforma. Devátého prosince podala demisi slovenská ministryně zdravotnictví Andrea Kalavská, když jí reformní zákon ve sněmovně zablokovala její vlastní strana Smer. Lékařka Kalavská chtěla zákonem stanovit minimální síť 46 nemocnic rozdělených do tří kategorií, od těch nejmenších, které mají jen čtyři oddělení, až po velké fakultní a krajské nemocnice. Každá z nich přitom měla vybudovat urgentní příjem s nonstop provozem. Mimo jiné to znamenalo, že se ostatních 32 nemocnic zruší, respektive převede na následnou péči. Kalavská tento krok vysvětlovala slovy, která by se dala použít i v Česku. Slovensko si nemůže dovolit nemocnice, které provádějí příliš málo operací a jejichž doktoři pak nemají dostatečnou praxi. V podtextu je slyšet, že na víc nemocnic, které by si zachovaly úroveň, nejsou peníze. Nepřekvapilo, že zákon rušící desítky špitálů stopl tři měsíce před volbami zakladatel Smeru Robert Fico.

Ministryně se inspirovala ve Skandinávii, konkrétně dánskou reformou z roku 2007, která podle oficiálních materiálů zmenšila počet nemocnic na polovinu. Slovensko i Dánsko se staly příkladem i pro tuzemské manažery. Peníze na všech 150 českých nemocnic prý nejsou k dispozici, ty nejslabší se jedna po druhé zavírají, proto je třeba tento živelný proces řídit a zabránit zániku těch ústavů, které nemají v okolí náhradu.

Zatím se o reformě mluví jen v kuloárech a ministr Vojtěch dokonce výslovně vyloučil, že nějakou reformu chystá. „Změny ve zdravotnictví většinou nejsou revoluční. V minulosti byly snahy o revoluční řešení, třeba v časech ministra Julínka, a nic z toho se nepodařilo,“ upozornil. Jeho náměstek Ladislav Vrábel vysvětlil Hospodářské komoře, že lepší variantou jsou dílčí kroky. „Krok za krokem identifikovat, kde je problém, navrhnout drobné řešení, které ale může být mozaikou do celku, a toto řešení představit veřejnosti, politickým zástupcům, projednat ho a schválit. Poté vyhodnotíme, zda bylo úspěšné, a pokud ne, nahradíme ho,“ popsal nejlepší metodu.

Přesto jsou kroky ministerstva stejně jako na Slovensku radikální. Ministr už v příštím roce zvýhodní část nemocnic. Mezi experty koluje seznam špitálů, které stejně jako na Slovensku dostanou podporu na zařízení urgentních příjmů. Vysokoprahové příjmy určené pro vážné pacienty si zařídí 17 fakultních a krajských nemocnic, ty nízkoprahové bude mít dalších 80 špitálů, zpravidla po jednom na okrese. Jen v těch větších mohou být dva. Co se stane s ostatními, v materiálu nestojí. Samo ministerstvo o seznamu nemluví. „V současné době probíhá příprava memoranda k urgentní medicíně a seznamy nemocnic bude možné uveřejnit, jakmile budou data k dispozici,“ vysvětluje Klára Doláková z tiskového odboru. Připouští pouze, že některé nemocnice dostanou příplatek za to, že jsou v odlehlých regionech a po zrušení by za ně nebyla náhrada. Mluvčí Všeobecné zdravotní pojišťovny Vlastimil Sršeň uvedl, že jde o nemocnice v Rumburku, Šumperku, Jeseníku, Novém Městě na Moravě a ve Znojmě.

Stejný plán jako na Slovensku může vyvolat stejné spory. Nejčastější námitkou je varování, že Čechům 80 až 100 nemocnic nestačí, protože vzhledem k populaci má většina evropských zemí dvojnásobek. Výhody vyššího počtu jsou zřejmé, protože se tím snižují náklady na dopravu. Také provoz nemocnic s maximálně 200 lůžky stojí nejméně a například velké fakultní špitály jsou podle výpočtů Asociace českých a moravských nemocnic o 50 až 100 procent dražší. O čtvrtinu jsou levnější malé nemocnice v Rakousku, kde 167 ústavů nejvýš s 200 lůžky pokrývá dvě třetiny potřebné kapacity.

Ani Dánsko není ideální příklad pro důslednou centralizaci. Reforma z roku 2007 byla součástí administrativního převratu, který snížil počet krajů z třinácti na pět. Podřízení nemocnic nové vrchnosti vedlo k nové organizaci, ovšem reálně poklesl počet nemocnic z původních 82 ústavů o čtrnáct. Například na ostrově Fyn o rozloze 3100 kilometrů čtverečních fungují čtyři nemocnice, tedy o jednu méně než ve dvakrát větším Zlínském kraji.

Zdravotnické finance vydrží ještě v příštím roce, protože pojišťovny plánují příjmy a výdaje ve výši 350 miliard, navíc příjmy obvykle podseknou o 5 až 10 miliard. Pokud se budou výdaje i nadále zvyšovat stejným tempem, spadne systém do deficitu v roce 2021, ovšem v rezervách v té době bude k dispozici 70 miliard. Podfinancované zdravotnictví lze držet při životě ještě pár let, i když Národní rozpočtová rada připomněla, že je za tím účelem třeba přijmout zákon, podle kterého se od roku 2021 budou automaticky zvyšovat platby státu za jeho pojištěnce, tedy důchodce, děti a ženy na mateřské. Ředitel Dušek odhaduje, že počínaje rokem 2030 bude v systému bez reformy chybět 100 miliard ročně.