Minulý týden skončila první Světová výstava pořádaná v arabském světě. Dubajské Expo bylo navzdory svým proklamacím další z řady podobných podniků, u nichž nablýskaná forma na hony vítězí nad obsahem a reálným přínosem.

Bývávalo

V průběhu stosedmdesátileté historie Světových výstav najdeme několik okamžiků, které měly velký vliv nejen na vývoj architektury. Nejznámějším příkladem je v tomto ohledu Eiffelova věž, která byla postavena při příležitosti Světové výstavy 1889 v Paříži. Zásadní momenty ale přinesly tyto společensky významné festivaly umění a techniky také v obou polovinách minulého století. Roku 1929 pro Světovou výstavu v Barceloně navrhl architekt Mies van der Rohe německý pavilon demonstrující jeho radikálně nové pojetí architektury, stavbu známou dnes jako Barcelonský pavilon, kterou můžeme bez přehánění označit za jednu z nejdůležitějších architektonických realizací celého dvacátého století. V šedesátých letech se pak na Světových výstavách veřejnosti prezentovaly třeba geodetická kopule geniálního vynálezce Buckminstera Fullera, kterou dále využilo mnoho architektů, nebo legendární Habitat 67 zdůrazňující význam a možnosti prefabrikované modulární architektury.

Světové výstavy patřily mezi zásadní globální události, ke kterým se stáčela pozornost architektonické scény po celé planetě. V posledních dekádách už ale Expo těží spíš ze své slávy dávno minulé – navzdory astronomickým investicím (náklady na dubajskou výstavu činily kolem sedmi miliard dolarů). Marně bychom hledali nějaký větší přínos nebo odkaz, které bychom si s uplynulými ročníky spojili. Ze Světových výstav se staly spektakulární přehlídky postrádající smysluplný obsah, které jen marně hledají svébytné postavení v dnešním světě. Jde o veletrhy bombastické architektury, na kterých se světová jména předhánějí v tom, kdo vzbudí větší rozruch. Skutečné výzvy a problémy týkající se soudobé architektury se ale řeší jen prostřednictvím prázdných sloganů.

Příklad (ne)udržitelnosti

Všeobecná světová výstava 2020 v Dubaji probíhala od loňského října do konce března a jejím mottem bylo Connecting Minds, Creating the Future (Propojování myšlenek, vytváření budoucnosti). Výstavní areál vyrostl na gigantické ploše čtyř set čtyřiceti hektarů v poušti na okraji Dubaje, což je čtyřikrát víc než v případě minulé výstavy Expo v Miláně před sedmi lety. Střed areálu zaujímá centrální plaza Al Wasl, kolem které se rozkládá trojice tematických distriktů nazvaných Příležitost, Mobilita a Udržitelnost. Každý distrikt má vlastní hlavní pavilon a zároveň v nich stojí národní pavilony jednotlivých zúčastněných zemí – do Dubaje se jich přihlásil rekordní počet bezmála dvou set. Svou opulentní formou mezi nimi vyčnívá pavilon pořadatelské země, Spojených arabských emirátů, pod kterým je podepsána globální celebrita Santiago Calatrava.

Zúčastněné země si mohly samy vybrat, do jakého tematického distriktu se zařadí. Česko zvolilo Udržitelnost. Soutěž na návrh národního pavilonu vyhráli mladí architekti, doktorandi Fakulty architektury ČVUT v Praze Jindřich Ráftl a Jan Tůma pod hlavičkou studia Formosa AA. Pavilon nazvaný České jaro po architektonické stránce nijak nevynikal, úspěch ovšem slavila technologie S.A.W.E.R., kolem které se celá stavba také točí. Ta umožňuje vyrábět vodu ze vzduchu i s velmi nízkou vlhkostí za pomoci solární energie. Pavilon tuto technologii, kterou vyvinuli vědci z Akademie věd a ČVUT, také hrdě prezentuje prostřednictvím mraku trubic.

Za symbol dubajské výstavy můžeme označit hlavní pavilon sekce Udržitelnosti, který si vysloužil značnou kritiku. Měl totiž ztělesňovat proklamace organizátorů o nevídané úrovni udržitelnosti celého festivalu, místo toho se ale do jeho řešení kromě jiných obul odborník na zelené stavebnictví Simon Sturgis, podle kterého je pavilon vzhledem ke své konstrukci z oceli a betonu šetrný asi tak jako průměrná administrativní budova. „Nenapraví to ani sebevětší množství fotovoltaických panelů,“ prohlásil Sturgis.