Vánoční příběh melancholika Rudolfa Těsnohlídka

Liška Liduška v bílovickém polesí

Vánoční příběh melancholika Rudolfa Těsnohlídka
Liška Liduška v bílovickém polesí

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Na sever od Brna, asi někde za výletní restaurací Velká Klajdovka, začíná tajemná a bájná říše lesů, vod a strání. Tam v stinných zákoutích u řeky Svitavy, v křovinách tichých a lukách šťavnatých se dosud možná někdy mihne oháňka lišky Bystroušky. Tedy samozřejmě ne její vlastní, ale jejích potomků, jejichž první generaci zplodila s tím decentním fešákem Zlatohříbkem, se kterým se po svatbě raději odstěhovala co nejdál od revírníkovy myslivny, protože vlastně celý děj té zvláštní knížky, o níž si spousta lidí myslí, že je to knížka dětská, neboť ji nikdy nečetli, je o tom, jak se jí snaží revírník Bartoš pomstít, vlastně ji připravit o život, prostě ji zabít.

A ona liška Bystrouška opravdu není žádné roztomilé zvířátko, ale dalo by se říct krvelačná pudová bestie, která sice mluví rozkošným líšeňským nářečím, dnes už zřejmě vyhynulým, ale bez lítosti zardousí, co jen může. Vrhá se na všechno živé, hlavně tedy na drůbež, kterou kosí ostrými zoubky a dáví neúprosným stiskem čumáku, lemtá krív a hltá pajšl aji s kostima, až jí je špatně a pomali sa nemože v brlohu hnót. Ale všechno konání tohoto animálního živlu je vsazeno do kouzelného bílovického polesí, které obývají bytosti, které jsou s tím vším nějak v souladu, smířeny i se smrtí, jež patří k řádu toho přírodního světa, takže kdyby ji revírník konečně zastřelil nebo utloukl holí chycenou do želez, jak měl v plánu a jak se málem stalo (kus ocasu jí v tom zůstal), vše by bylo vlastně v pořádku, neboť tak je to na světě zařízeno. Silnější požírá slabšího a konec přijde, sotva se naděješ, ale i tak nad vším vládne pud lásky a nového zrození.

V polesí u Bílovic nad Svitavou jsem se ocitl na začátku prosince, po dni v Brně, kam by měl člověk aspoň jednou za rok zajet. V Brně jsem se sešel s Martinem Reinerem, nakladatelem a mecenášem brněnským, který mi ukazoval, jak proměňuje Cejl čili Bronx v hipsterskou čtvrť budoucnosti. To trochu přeháním, ale Martin má vždycky nějaké plány a projekty a teď jsou jeho plánem murály čili velkoformátové nástěnné malby, které už jsou na čtyřech cejlských zdech, ale v počtu asi dvaceti mají rozsvítit vyhlášenou čtvrť sociálních kontrastů. Uznale jsem zakláněl hlavu před pomalovanými zdmi a pak jsem se córal Brnem a samozřejmě překráčel přes náměstí Svobody, kde byly redukované stánky se svařákem a už stál strom. A právě ten brněnský strom tady na tom místě je stromem nejstromovatějším (Čapek napsal o českokrumlovské věži, že je to věž nejvěžovatější), neboť je to vánoční prastrom čili Ur-Baum, počáteční strom vánočních náměstí v zemi. Tím stromem se totiž právě tady, na Svoboďáku, roku 1924 započala tradice republikánských smrků na náměstích našich měst. Republikánské na tom bylo to, že stromy tam nestály jen tak samy o sobě, nýbrž se pod nimi do kasičky vybíraly peníze na chudé a opuštěné děti. Snad se to v nějaké podobě dělá dosud, chudé a opuštěné děti jsou nějaké vždycky. A ten strom a ta kasička souvisí s událostí z podvečera 22. prosince 1919, k níž došlo právě v tom bílovickém polesí, do něhož jsem se druhý den vydal.

Přátelé se vydali za tím zvukem, který je vedl do stráně, a za chvíli objevili na sněhu mezi stromy děťátko, prý skoro rozbalené a polozmrzlé a namodralé, ale stále trochu kníkající. - Foto: Jiří Peňás

A souvisí ale i s liškou Bystrouškou, která ovšem tehdy ještě neexistovala, leda jako potenciál v hlavě, mimochodem jako ženské koleno holé, Rudolfa Těsnohlídka, který si toho odpoledne 22. prosince vyšel se dvěma přáteli na procházku. Nevím, jestli šli z Bílovic, nebo se už do Bílovic vraceli, spíš bych řekl to druhé, neboť už se prý šeřilo, když zaslechli z lesa tichý dětský pláč. A tak se přátelé vydali za tím zvukem, který je vedl do stráně, a za chvíli objevili na zemi, na sněhu, mezi stromy, děťátko, prý skoro rozbalené a polozmrzlé a namodralé (viděli to v tom šeru?), ale stále trochu kníkající. Tři králové děcko zabalili do kabátu a šál a pospíchali s ním do Bílovic, které naštěstí nejsou od místa nálezu daleko: snad hned prvním domem je myslivna, kde se pak začal Bystrouščin příběh, neboť hajným tam byl Těsnohlídkův tchán, manžel jeho druhé ženy. A není vyloučené, že hned tady v myslivně děťátko ošetřili tím základním způsobem, i já jsem ho ještě jako dítě na Moravě vyrostlé zažil, že se třela prsíčka slivovicí, která pochopitelně byla v každé domácnosti.

Hned prvním domem v Bílovicích nad Svitavou je myslivna, kde se pak začal Bystrouščin příběh, neboť hajným tam byl Těsnohlídkův tchán, manžel jeho druhé ženy. - Foto: Jiří Peňás

Jak asi museli ti chlapi na to hledět! Těsnohlídkovi bylo tehdy sedmatřicet let a už byl docela známým autorem, novinářem specializujícím se v Lidových novinách na soudničky. Chtěl být ovšem spisovatelem a básníkem, jenže místo toho se mazal s každodenním pisálkovstvím v novinách, však to známe. Povahou byl těžký melancholik, Jaromír John o něm napsal, že byl „z generace, která pěstila smutek“, ale u něj to mělo i své konkrétní důvody, z nichž ten nejdrastičtější byla podivná smrt jeho ženy Jindry na svatební cestě v Norsku: snad se v hotelu zastřelila z revolveru, možná to však byla náhoda nebo ještě něco jiného. To bylo v roce 1905. Že jeli do Norska, mělo své důvody: Těsnohlídek byl zamilovaný do Severu, do Skandinávie, byla to doba Knuta Hamsuna, Edvarda Muncha, Edvarda Hagerupa Griega, samých velkých temných nordických zjevů, jejichž mrazivá díla, v nichž hlavně zaznívala bezedná lidská samota, právě moc optimismu do žil nevlévala. A to ani v bílovickém polesí, kam Těsnohlídka přivedl S. K. Neumann, tehdy ještě nikoli doktrinář a stalinista, ale vyznavač volné lásky a kultu života čili vitalismu, k čemuž mu sloužily jako oltář právě bílovické lesy, kam chodil na houby a pobíhal po nich nahý v představě, že je satyr a kozí vůdce stád. To Těsnohlídek byl z jiného těsta, křehký introvert, snad se stálým stínem záhadné smrti své ženy na mysli, pleš a brýle, myšlenky na nápravu společenskou se střídaly s myšlenkami, že nejlepší by bylo všechno skončit, k čemuž dojde 12. ledna 1928 v brněnské redakci Lidovek. Střelí se do hrudi a do břicha.

Ale devět let předtím najde dítě, které dostane jméno Liduška. To tam pod kmen bílovického stromu dala jakási posluhovačka Kocourová, která tím chtěla vyřešit zoufalou situaci, ale hlavně se opravdu chtěla nemilovaného dítěte zbavit. Brzy se na ni přijde, je pak souzena, chabě se vymlouvá, dostane pět měsíců zostřeného žaláře, ale je s tím asi spokojena: dítěte se zbavila a prý se na něj už pak ani nezeptala. Liduška se dostane do dobrých rukou, prožije nejspíš normální život české ženy ve 20. století, vezme si středoškolského učitele, zemře v Praze v polovině 90. let. Těsnohlídek o případu samozřejmě píše, dochází k soudu, zajímá se o situaci chudých dětí. Je rok 1920 a to je pro něj rok lišky Bystroušky: na jaře mu šéfredaktor Arnošt Heinrich uložil, aby napsal nějaký příběh k ilustracím malíře Stanislava Lolka, které přinesl do redakce Bedřich Golombek a dlouho nikdo nevěděl, co s tím. To je známý příběh, mnohokrát popsaný. Chopí se toho Těsnohlídek, vymyslí Bystronožku, sazeči to spletou a je z toho Bystrouška. Z mluvící lišky se stane hit, zalíbí se to mistrovi Janáčkovi, který z toho udělá jednu z nejhranějších moderních oper na světě.

Mezitím však Těsnohlídkovi docvakne ještě něco jiného. A zase je za tím Sever, tentokrát Dánsko a Kodaň, kde v roce 1914 měli první vánoční strom na náměstí: po něm byl New York, pak byla válka. Těsnohlídka napadne něco takového udělat v Brně a spojit to s vánočním příběh Lidušky z bílovického polesí a charitou na dětský domov Dagmar – také tohle je jméno ze Severu. O Vánocích 1924 stojí v Brně první vánoční strom republiky. Přivezli ho samozřejmě z Bílovic.

Na to místo, kde našli Lidušku, se musí zahnout z cesty a pak se vyškrábat asi sto metrů do docela příkrého svahu. Pak se objeví malý plácek a tam je kamenná stéla s imitací kovové desky: předpokládám, že ta původní skončila ve sběru. Matka, která tam své dítě dovlekla a pak ho tam nechala, se ho musela chtít hodně zbavit… Liška Bystrouška by k němu možná přiběhla, očichala ho, otřela se fóskama o modrající škraně, chvíli bezradně přešlapovala a kroutíc hlavou by odběhla ke svým liščatům. Lidi só hrozná zvířata, ale když só malá, só k sežrání.

www.jiripenas.cz/fotoblog/

26. prosince 2020