Usnášejí se v 21. století na jménu příštího panovníka média? V Německu to zkusila už před minulými volbami, kdy se vyvolený jmenoval Martin Schulz, a když se stal kandidátem na kancléře za sociální demokracii (SPD), média vytvářela dojem nezadržitelného postupu. Člověk s vizáží lehce vyšinutého úředníka, do té doby předseda Evropského parlamentu, samozřejmě žádné masy nepobláznil. Po pár měsících mediálního dopingu došla „vlaku Schulz“ pára. Udělal s dvaceti procenty nejhorší výsledek v poválečné historii SPD.

Tentokrát by všechno mohlo dopadnout jinak. Předvybraný nástupce Angely Merkelové totiž zastupuje stranu, která je na rozdíl od odumírající sociální demokracie budoucností Německa a bohužel nejspíš i Evropy. Ani přípravka tentokrát nebyla zahájena tak překotně, běží od ledna 2018, kdy si Zelení volili nové vedení. Tehdy se do středu pozornosti poprvé dostala politoložka a řadová poslankyně Annalena Baerbocková. Spolu s ministrem zemské vlády a doktorem filozofie Robertem Habeckem vytvořila nové duální vedení strany. Během onoho roku 2018 ovládl Habeck žebříček nejčastěji zvaných hostů do jedné ze čtyř hlavních politických talk show na veřejnoprávních kanálech. O rok později ho tam nahradila Baerbocková. Byl to čistý voluntarismus médií. Čtvrt roku před sjezdem, u voleb na podzim 2017, nedostali Zelení ani devět procent. Pravicová AfD například dostala od voličů procent skoro třináct, ale její politici dostávali v následujících měsících a letech třikrát až čtyřikrát méně pozvánek do televize než Zelení. Přízeň velkých médií je jedním z hlavních důvodů, proč se mezitím Zelení v průzkumech dotáhli na dlouholetého hegemona německé politiky, křesťanské demokraty/sociály (CDU/CSU).

Radikální medvídci

Do roku 2018 nic nenasvědčovalo tomu, že Annalenu B. čeká tak náhlý a strmý vzestup. Narozená roku 1980 v Hannoveru vystudovala politologii a jako vedlejší obor právo (udává London School of Economics, ale tady své akademické vavříny lehce přifukuje, asi jako kdysi Tomáš Halík své působení v Cambridgi). Při studiích si přivydělávala jako externistka v lokálních novinách, což je jediný zaznamenaný pokus Baerbockové živit se mimo politiku. Od roku 2005, kdy školu zakončila, pracovala postupně v sekretariátu poslankyně Evropského parlamentu, jako referentka pro zahraniční a bezpečnostní politiku v poslanecké frakci Zelených v Německém spolkovém sněmu, tamtéž posléze sama jako poslankyně. V lednu 2018 byla všechno možné: pohledná, konsenzuální a ve svém prostředí oblíbená, jen nebyla všeobecně známá. Byla řadová poslankyně. Manžel, s nímž má dvě malé dcery, zřejmě do jejího pohledu na svět taky nepřináší mnoho reality. Je to politický konzultant a PR expert.

V míře o něco menší se příběh umělého vzestupu vztahuje i na Habecka. V menší proto, že Robert Habeck měl předtím zkušenost s exekutivou, sloužil jako „ministr zemědělství, životního prostředí, energetické změny a digitalizace“ ve spolkové zemi Šlesvicko-Holštýnsko. A už jednou se v minulosti ucházel o místo šéfa strany. Vystupuje jako spisovatel a diplomovaný filozof. Publikuje – dětské knihy a romány, v nichž kritika nachází stopy skandinávské literatury – v autorském páru se svou ženou. Mají spolu čtyři dospělé syny. I Habeck je pohledný a ovšem beznadějně uhlazený typ, základem image je dvoudenní strnisko. V televizních diskusích Robert vystupuje o stupeň arogantněji než Annalena.

Baerbocková s Habeckem tvořili politicko-mediálně pár (její slavnou větu „Je ve mně kousek Roberta“ posměváčci vykládali doslovně), než bylo nutno rozhodnout, koho strana postaví jako svého kandidáta pro úřad nejvyšší. Výsledek známe, k vítězství Baerbockové přispěla prozaická skutečnost, že zbývající dvě strany s možností kancléře postavit, tedy křesťanskodemokratická CDU/CSU i už vzpomenutá SPD, tentokrát nabízejí kandidáty muže. Být ženou se automaticky považuje za výhodu.

Ten výsledek je překvapivý v tom smyslu, že Baerbocková byla dlouho považována za slabší polovinu dua. Dopustila se několika intelektuálních bot, naznačujících, že své evangelium o bezuhlíkovém hospodářství nemá odborně zvládnuté. Koho by tu napadlo srovnání s Kateřinou Jacques a její proslulou definicí biomasy, ten české političce křivdí. Annalena Baerbocková například v jedné rozhlasové diskusi o energetické politice na námitku oponenta, že nárazový proud z větrníků a ze solárních panelů není kde skladovat, aby se dal využít, když zrovna nesvítí a nefouká, odvětila, že proud lze přece skladovat v přenosové soustavě. Noviny a televize aktuálně dělají menší poprask ze skutečnosti, že Baerbocková až dodatečně přiznala 30 tisíc eur vedlejšího příjmu za rok 2019, ale to je ve srovnání s pochybnostmi o její kompetenci lapálie.

Životopisem i stylem je duo Habeck–Baerbocková, tito dva medvídci německé politiky, protipólem starší zelené generace. Takový Joschka Fischer nebo Jürgen Trittin prožili léta na okraji společnosti a posléze politiky. Fischer trávil mládí uvnitř extrémně levicové scény ve Frankfurtu (jeho skupina zvaná Spontis se specializovala na přemlouvání dělníků v automobilkách, aby svrhli kapitalismus, posléze na obsazování domů a bitky s policií), Trittin byl členem maoistického Komunistického svazu. Tito lidé jsou ještě z mládí, někdy přímo z domova zvyklí na různá protivenství – Trittinův otec dobrovolně sloužil u Waffen SS, Fischer se narodil do rodiny vysídlené po válce z Maďarska. I starší Zelení jsou zpravidla názoroví dogmatici, ale rostli ve střetu a při otevřené diskusi. Dnešní vedení se do zelené dogmatiky už narodilo a nejspíš ani netuší, že řekněme na klimatickou politiku mohou být různé názory.

Tito lidé žijí v biedermeieru. Zatímco Trittin v mládí vystoupil na protest z evangelické církve, Baerbocková sice o sobě říká, že také není věřící, v evangelické církvi však zůstává, protože se jí líbí ta pospolitost. Poklidný osobní život samozřejmě neznamená, že program, s nímž jde letos v září Baerbocková vyhrát volby, není radikální.

Klima über alles

V průzkumu společnosti Infratest z podzimu 2018 označilo 55 procent Němců Zelené za středovou stranu. Necelých padesát procent připouští, že by je za jistých okolností mohlo volit (naopak potenciál pravicové AfD se zastavil na 20 procentech). Co všechno tedy dnes v Německu projde jako středová politika?

Základním bodem programu je pochopitelně boj proti emisím skleníkových plynů. Podle Baerbockové musí být veškerá politika vlády podřízena imperativu nepřipustit větší oteplení planety než 1,5 stupně Celsia od začátku průmyslové revoluce.

Důležitou etapou na cestě k bezuhlíkové budoucnosti bude rok 2030, dokdy má podle dnes platného harmonogramu Německo oproti stavu z roku 1990 snížit emise o 55 procent (což je v souladu s nedávno zpřísněnými závazky EU). Ale pokud bude kancléřkou Baerbocková, sníží prý za oněch devět let emise rovnou o 70 procent. Hlavním donucovacím prostředkem budou emisní povolenky. Ty dnes v dopravě a topení stojí 25 eur za tunu kysličníku uhličitého, Zelení cenu chtějí zvýšit až k 60 eurům. Zakážou vnitrostátní lety, přesněji lety na trasách, které vlak ICE umí zvládnout aspoň za čtyři hodiny. Například by se už nemohlo létat z Berlína do Mnichova. Matěje Stropnického připomene Baerbocková svým výpadem proti levnému létání na dovolenou: „Každý ať se rekreuje, kde chce. Ale klimaticky spravedlivé zdanění letů by takové dumpingové ceny znemožnilo.“

Kromě toho prý musí v Německu platit pravidlo, že každá novostavba má na střeše solární panely. Tady jsme se dotkli obnovitelných zdrojů. Nejlepší německý novinář Alexander Wendt píše, že klíčovou vizionářskou větu Zelených nenalezneme ve volebním programu, ale v poznámce, která při vystoupení v parlamentu ujela jisté poslankyni: že dodávky proudu se musejí orientovat „nikoli podle poptávky, ale podle nabídky“ – a že zásobování proudem bude do budoucna „napínavé“.

Chudým domácnostem by stát dražší energii a dopravu kompenzoval sociálními dávkami. Ještě víc mají celý provoz platit bohatí. Například nejvyšší daňovou sazbu Zelení chtějí zvednout ze 42 na 46 procent, spadne do ní každý s osobním příjmem nad 100 tisíc eur ročně. Baerbocková by zvýšila daň z nemovitostí (s našimi Piráty sedí němečtí Zelení v téže frakci Evropského parlamentu), z majetku v hodnotě aspoň dvou milionů eur bude činit jedno procento. To by zasáhlo řadu malých firem, neboť daňové úřady sčítají hodnotu provozu a osobního bydlení. Pochopitelně ani to náklady na zelenou transformaci nepokryje, proto se v ústavě oslabí dluhová brzda.

Jen namátkou z dalších kapitol: neúspěšní žadatelé o azyl, kteří z humanitárních důvodů dostali provizorní odklad (skoro všichni), po pěti letech získávají právo v Německu zůstat napořád. Do všech vládních politik bude zaveden gender-check. Závazek vůči partnerům v NATO utrácet na obranu dvě procenta HDP bude odvolán, území EU se vyčistí od jaderných zbraní. Hvězda, k níž se ubíráme, je Federální evropská republika.

Jako blesk z čistého nebe zasáhl německou politiku minulý měsíc nález Spolkového ústavního soudu. Strážci ústavy vyšli vstříc několika aktivistům z okruhu Fridays for future a nařídili vládě, že s klimatickou politikou musí ještě přidat. Radikální nález ve jménu záchrany planety výslovně připouští omezování základních práv (čili vládní zákazy ve jménu boje proti čínskému viru nemusejí být poslední).

Po tomto šokujícím nálezu začaly politické dostihy, kupodivu nikoli v tom, kdo co nejřízněji usadí soudce, ale kdo před volbami lidem slíbí přísnější emisní cíle pro rok 2030 a rychlejší dosažení uhlíkové neutrality. Ukázalo se, že pořadí na pásce u voleb nebude rozhodující, neboť strana Zelených už stejně vykonává vedoucí úlohu. Klimatické tažení by pod kancléřkou Annalenou Baerbockovou bylo „jen“ formálně završeno. Čím zelenější bude Německo, tím zelenější bude politika Evropské komise. Pro naše životy je to asi tak stokrát důležitější než celé putinovské Rusko i s Lukašenkovým Běloruskem.