Úvodní akord 17. listopadu letos vytvořila noční a ranní květinová akce u odpadkového koše. Andrej Babiš nejprve rafinovaně vyřešil problém, co se 17. listopadem. Správně pochopil, že na denní návštěvu Národní třídy není právě vhodná situace, proto se na pamětním místě, tedy před Kaňkovým domem, zjevil už v noci. Rychle položil na chodník květinu s kouskem textu Modlitby pro Martu (autorská práva byla jistě ošetřena), natočil krátké video a odletěl, jak řekl, do Švýcarska za synem. Další dějství znáte. 

Ještě se ani nerozednilo, a už byla květina v odpadkovém koši. Odnesl ji tam známý aktivista O. van G., který se u toho rovněž nechal natočit. Ještě s kytkou od Okamury, který ji tam přinesl brzy ráno. Tu umístila do koše kolegyně z čistící čety zmíněného O. van G.

Toto odklizení způsobilo mnoho polemik. V zásadě šlo o to, že květiny jednou položené by se neměly házet do koše, ač je tam položil kdokoli. Je to nevychované, neslušné a nedělá se to. S tím příznivci odstranění květin nesouhlasí a říkají, že k položení květin takový člověk jako Babiš nemá právo a že to stejně nemyslí upřímně. Pietní místo, kde se z tlačenice v podloubí zrodila naše demokracie a svoboda, by nemělo být znečištěné kytkou od člověka, který přece v té době budoval svou kariéru mimo jiné spoluprací se Státní bezpečností. Navíc to nemyslí vážně, nějaká svoboda a demokracie jsou mu ukradené a vlastně jich jenom zneužívá. Patří do koše. Jejich výskyt na posvátném místě by byl provokací a znevážením té posvátnosti. 

Skutečností je, že šance, že květiny položené Andrejem Babišem na kultovní chodník 17. listopadu zůstanou na místě, byla nepatrná. Jen zázrakem by si jich během dne nikdo nevšiml a stejným zázrakem by bylo, kdyby je nikdo neodstranil. Lze předpokládat, že si toho byl vědom Babiš i Okamura. A přesto tam ty květiny položili. Vlastně je tam položili i proto, aby je někdo vyhodil. To se stalo. Mohou být spokojení. 

Situace je, jak se říká, paradoxní. V listopadu 1989 padl režim, ke kterému byl současný předseda vlády více než loajální. Velkým zdrojem odporu k Babišovi je právě toto zapojení do systému, jehož pád se 17. listopadu slaví. Babiš není sice první vysoce postavený politik, který v něm byl dobře zabydlený: Milan Štěch, kterému se dopoledne na tom samém místě tleskalo, byl v KSČ po celá 80. léta. Ano, Babiš byl kromě toho u StB, což je o trochu vyšší level. Byl však v tom režimu spokojený? Lze se spíš domnívat, že nikoli. Právě jeho konec mu umožnil, aby se stal jedním z nejbohatších lidí v zemi a aby to, o čem snad snil (když nespal) už tehdy, realizoval v míře, ve které by na to za starých poměrů nikdy nemohl pomyslet. Je logické, že právě on musí být za konec komunismu velmi vděčný, když k němu navíc došlo pro něj právě v nejlepší chvíli. Byl ještě docela mladý, ale zároveň už dobře integrovaný do sítě, na níž mohl začít budovat. 

Andrej Babiš je proto nesporným vítězem listopadu ’89 a je zcela logické, že se k němu hlásí a klidně jde na jeho místo klást květiny. I když to musí udělat v noci. Lze věřit, že to myslí i upřímně a v duchu děkuje, že s tými komunisty tý studenti aj disidenti vtedy vyjebali… A je to možná ten nejupřímnější cit, který v něm dlí.